1. Jak měla bledé líce,
když krev jí kapajíce,
kreslila po tváři,
v níž úsměv nezáří.
2. A kapky rudé v dešti krve,
když umírala ponejprve,
padaly na polštář,
vedle nějž ležel snář.
3. A záložka v knize ušpiněná.
Též její krví potřísněná.
A ona už viděla jen temné
tvary jemné, avšak neforemné.
4. Takovou ji našel, bledé líce.
Smutnou a sotva dýchajíce.
A tak byl navždy její prvý.
Ruce měl potřísněné její krví.
5. A potom dolehlo i na ni.
To tiché klidné umírání,
tak jen ležela, jak když spí
a nevnímala, že se tmí.
















Nádherně zkomponováno : )
Akorát ti to trochu kulhlo v té poslední sloce. U mě je to naopak. U mě za něco stojí vždycky jen ta poslední XD