Aristokratická hrdost XI - Rodové lásky i prokletí

20. července 2010 v 0:01 | Berenika |  Aristokratická hrdost
Další kapitolka s věnováním... Vaše Berenika

Tahle je pro Lucrecii. Díky, za komentáře i k těm starším kapitolkám. Takhle vím jistě, že je čteš a vážím si toho.

Aristorkatická hrdost XI - Rodové lásky i prokletí

,,Ne! Elis, prosím!"
Plavovlasá žena se otočila ke dveřím.
Věděla, kdo vykřikl.
Kdo jí zabránil zabíjet...
,,Narciso. Nemá právo být tady!" odsekla.
Narcisa Malfoyová sotva popadala dech.
Zvláštní výraz Elisiných očí by jí normálně zabránil, aby mluvila dál, ale ona nebyla schopna nechat ji zabít.
,,Slíbila jsi to!"


Její přítelkyně od ní odvrátila pohled a její oči jakoby v té chvíli, kdy její pohled znovu utkvěl na Luciusovi, dostali odstín, sílu i chladnost oceli.
Ruka s hůlkou zůstala natažená proti němu a on neschopný se bránit.
Upíral na ní nic neříkající pohled.
Ušklíbla se.
,,Braň se!" vykřikla a sledovala, kdy se konečně sehne pro svou hůlku.
Fanatický výraz ve tváři kontrastoval s Narcisinýma smutnýma utrápenýma očima.
Znala ten pohled.
Znala tu ženu.
V hloubi duše cítil vinu, když sledoval pohledem obě dvě ženy.
Naprázdno polkl.
Neměl na výběr.
Narcisa nesměla být nešťastná a on najednou věděl, že jí chce dát alespoň jednou najevo, že pro něj nikdy nebyla jen hračkou.
,,Máš na to právo, udělej to." prohlásil a svou hůlku nechal ležet na zemi.
Stálo ho to hodně.
Čest i hrdost.
Jednou v životě se ale řídil svým citem.
I když...
Vlastně vícekrát....

Kdysi...

,,Ne!" 
Malá světlovlasá dívka vyřikla.
Svíjela se na zemi a nad ní se skláněl o tři roky starší stejně světlovasý chlapec.
,,Pře...Přestaň!" dostala ze sebe mezi záchvaty smíchu, ale on ji zjevně nehodlal jen tak nechat.
,,Vzdáváš to?" zeptal se
Dívka neklidně oddechovala, ale sotva se její dech zklidnil prudce ho odstrčila.
Vyběhla na prostornou zahradu a on hned za ní.
Chytil ji kolem pasu a ona se chtě nechtě musela začít zase smát.
Lechtal ji.
Upadli na zem.
,,Už...Už dost! Vzdávám to." zavrčela a se smíchem se posadila do trávy vedle něj.
Kdyby kdokoliv viděl jejich dětské hry, nevěřil by, že opravdu vidí ty dva.
Aristokrati.
Ani on nevěřil, že se může cítit tak šťastný.
Tohle byly chvíle, které nadevše miloval.
Rodiče pryč a celé sídlo jen jejich.
Chvíle, kdy si mohli dělat, cokoli chtěli.
Bratr a sestra.
K nerozeznání.
Usmál se na ní a nechal ji, aby se k němu přitulila.
,,Povídej" vyzvala ho a on s úsměvem začal vyprávět o škole čar a kouzel, kam jednou i ona nastoupí.
Po chvíli ji uslyšel klidně oddychovat.
Usnula.
Jen ji sledoval, ale nakonec ji přece jen vzal do náruče a odnesl do sídla.
Přejel očima tu spoušť, kterou se jim dnes podařilo vytvořit.
Položil ji na postel a dal se do uklízení.
Kdyby to věděli jejich rodiče...
Nechovali se jako Malfoyovi.
Ale oni ani nechtěli.

O dva roky později...

,,Luciusi" vykřikla
Na jeho tváři se neobjevil obvyklý úsměv.
,,Co se děje?" zeptal se jí.
Po tváři jí stékaly slzy a desetiletá dívenka mu padla okolo krku.
Bylo to zvláštní.
Už dlouho neměli příležitost ke kdysi oblíbeným hrám a když ji měly, tak je odmítal.
Byl už příliš jiný než ona.
Smrtijedi byli příliš jiní.
,,Tak co?" odbyl ji a ona vystrašeně  udělala krok zpátky.
,,Máma" dostala ze sebe.
,,On...On ji...."
Zamračil se.
Zřejmě viděla rodiče jak někam jdou.
,,Tak si toho nevšímej, to se musí dít."
Oči se jí rozšířily překvapením.
,,Ty...Ty to víš."
přestala i plakat.
Jestli se bojí, že někam šli a nevrátí se...
Podle toho jak ji znal jít to mělo být celkem jedno, ale...
,,Ano, jistě, že o tom vím. Když to otec chce, tak to tak musí být, Elizabeth."
Začala couvat.
Nemohla tomu uvěřit.
On věděl, že jí otec chtěl zabít!
On to ví!
Souhlasí s tím!
Otočila se a seběhla schody.
Jindy by brala ohled na nevkusné perské koberce, které na nich vždy byly položené, ale dnes ne.
Dnes šlo o její život.
Utíkala.
Prudce rozrazila dveře a nevšímala si, jak za ní její bratr volá.
Ani nevěděla kam běží, ale když se jí zdálo, že je dost daleko, klesla na zem a nechávala slzy téct po tvářích.
Viděla a nechápala.
Její vlastní otec....
Zabil maminku, když chtěl zabít ji....
A bratr s tím souhlasil...
Zvedla uslzenou tvář.
,,Já se pomstím."vykřikla
Nějaký starý muž, který procházel okolo ní se uchichtl její dětské naivitě, ale jí to jen utvrdilo.
Bylo to poprvé, kdy se v jindy veselých očích objevil ten fanatický výraz.
Nebylo jí ani jedenáct, ale už to, že byla Malfoyová, jí na ten pohled dávalo právo.
,,Já se pomstím"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 20. července 2010 v 18:10 | Reagovat

Úžasné :-D

2 lucrecia lucrecia | Web | 20. července 2010 v 19:36 | Reagovat

wow to jsi mě překvapila s tím věnováním, ale velmi mile takže moc děkuji.

a kapitola byla zase jako vždy perfektní. strašně moc se mi líbili ty záběry do dětství

3 Illian Illian | Web | 20. července 2010 v 23:00 | Reagovat

No páni. Tak tuhle kapitolu jsem zhltla jako malinu - moc dobrou malinu :D Byla úchvatná. Skvělá a nejsem si jistá jak jinak tě pochválit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama