2. kapitola Andělská síla - Tokishek Uwa

18. srpna 2010 v 10:57 | Tokishek Uwa |  Andělská síla - Tokishek Uwa
Ostré slunce filtrovalo skrz žaluzie mého okna. S dobrou náladou a úsměvem na tváři jsem se zvedla z postele a namířila si to přímo do koupelny. Tam jsem si udělala ranní hygienu a šla se převléknout.
"Ahoj mami."
Pozdravila jsem mamku, která stála u kuchyňské linky a dělala snídani.
"Ahoj Toki."
Pozdravila mě a podala mi snídani. Já se dala s chutí do jídla.
"Taťka ti vzkazuje, že až posnídáš, máš za ním zají do restaurace. Asi chce s něčím pomoct. Jo, a
abych nezapomněla, Borise máš vzít  sebou."



Když máma odešla do práce, já ještě dojídala svou snídani. Přitom jsem si vzpomněla na toho kluka ze včerejška.
Jak se asi jmenuje?
Tahle otázka mi kolovala v hlavě. Dojedla jsem a šla do pokoje se převléknout. Otevřela jsem skříň a chvíli se v ní prohrabávala. Nakonec jsem si na sebe vzala bílé triko s krátkým rukávem a modrou sukni.

Skrz skleněné dveře jsem se podívala dovnitř restaurace. Zahlédla jsem tam tátu a zaklepala na dveře, aby mi je otevřel.
"Ahoj tati, s čím potřebuješ pomoct?"
"No, teta jela se strejdou do nemocnice. Přejede tak asi za hodinu a něco. Mohla bys prosím připravit stoly? Já jdu nachystat menu."
"Jo, ale dej mi zástěru."
Táta mi jí podal a já si jí uvázala kolem pasu. Stáhnu si vlasy do úhledného copu a začnu sundávat židle ze stolu.

Už když jsem skoro téměř se vším hotová, otevřou se dveře a v nich stojí udýchaná teta.
"Ahoj."
"A..ahoj."
Vydýchá ze sebe a sedne si na židli.
"Promiň Riuke, že jdu pozdě."
Omlouvala se tátovi, který stál za mnou.
"To je v pořádku, s Toki jsme to tu zvládli. Můžeme otevřít, Toki můžeš jít my s tetou to tady zvládneme. Ale přijď jako obvykle."
Šla jsem tedy do kuchyně odložit zástěru.
"Naproti otevřeli nový ochod s knihami. Můžeš se tam zajít podívat."
Rozloučila jsem se. Borise jsem tam nechala na tátovo přání. Prý se v kuchyni objevili myši a Boris je má vychytat. Alespoň je k něčemu užitečný.

Když vyjdu z restaurace, podívám se na druhou stranu ulice. Žlutá budova, červený bilbord, černý nápis-   Knihy/CD-DVD/Hudební nástroje. Opatrně přejdu na druhou stranu.
Podívám se do výlohy. Nějaké knihy, CD-DVD byly vystaveny. Pak jsem si všimla, že nad tím vším jsou pověšeny obří housle.
Super!
Sáhnu na kliku a zkouším, jestli je otevřeno. Bingo! Dveře povolily a já potichu vklouzla dovnitř.
"Konichiwa."
Pozdravím, ale nikde nikdo. Jdu tedy k regálu plnému knih. Bylo jich tady plno. Historické, fantasy, romány. Do oka mi vpadne ale jen jedna z nich.
Kuchařka pro zkušené
Super dárek pro tátu.
Knihu vezmu do ruky a začnu si jí prohlížet.
"Konichiwa."
Ozve se zamnou a já leknutím uskočila. To byla ale chyba. Za mnou byla totiž otevřená krabice s cédéčky. No a při mé smůle se celá vysypala.
Do psího exkrementu.
Začnu si v duchu nadávat do všeho možného a urychleně sbírat ty CD.
"Promiňte, já se omlouvám, já tu krabici neviděla."
"To je dobré, nic se nestalo."
Odpoví mi povědomý hlas. Vzhlédnu k němu a nemohu uvěřit svým očím. Byl to ten kluk ze včerejška.
Do kuního ksichtu, ten mi tady ještě chyběl! Co ten tady dělá?
Když už jsou všechny CD v krabici zavládne mezi námi hrobové ticho.
"Bille, kde jsou ty kytary, co včera dorazily?"
Řítil se ze schodů ten druhý kluk a poslouchal hip-hop. Sluchátka měl zavěšené kolem krku, takže jsem všechno slyšela.
"Ahoj."
Pozdravil mě a nahodil velký úsměv, až jsem se musela smát taky.
"Vzadu, ta černá krabice."
Tom někam zalezl a já tu s Billem zůstala sama.
Bill, tak se jmenuje.
"Potřebuješ s něčím pomoct?"
Pozvedl obočí, když mě ještě viděl stát s tou knihou v ruce.
"Ne, jen se dívám."
Odpovím mu a začnu se šíleně červenat. Tom se vrátil a za sebou vlekl vozíček s šíleně velkou krabicí.
"Já už je jdu vybalit."
"Dneska jsme otevřeli, takže tady nic moc k vidění není. Ale víš co? Přijď zítra, Udělám ti velkou prohlídku. I do zákulisí jestli chceš."

S Billem jsem se dala do řeči. Byl moc zábavný a jeho lehký humor přímo okouzlující.
"Vidím, že se dobře bavíte, ale já mám jen jedny ruce a dnes mělo být vše hotové."
Tom, zůstal stát opřený o regál a usmíval se na nás. Bill se jen zamračil, moc se mu do té práce nechtělo. "Tak jo, přijď zítra na tu prohlídku jo?"
"Jo, přijdu, tak ahoj."
"Ahoj."
Bill za mnou zavře dveře a otočí se na svého bratra.
"Tobě se líbí, že jo?"
Popíchl ho Tom.
"Ale neblázni, Tome, jen si k ní musíme vypěstovat důvěru. To je vše a z kuť jsi na to přišel?"
Na chvíli se ještě ohlédl za Toki.
"No, já je, že běžně prohlídky neděláš."
"Jdi do háje."
Uškrnul se Bill a všímal si svého.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 18. srpna 2010 v 12:55 | Reagovat

Skvělé :-D

2 Illian Illian | Web | 18. srpna 2010 v 19:00 | Reagovat

:-D Nejlepší byla tahle věta: "No, já je, že běžně prohlídky neděláš." Úplně vidím ten škodolibý úšklebek...tedy, já bych se tvářila škodolibě :D

3 Tokishek Uwa Tokishek Uwa | 18. srpna 2010 v 19:19 | Reagovat

No jo, popichovat se musí, to je účel lidi. :-D

4 Alatariel Alatariel | Web | 18. srpna 2010 v 19:55 | Reagovat

[2]: jo souhlasím ta věta je nejlepší, příběh je opravdu užásný, jo když má někdo talent je to hold vidět :-D jen tak dál ;-)

5 Ivetka-onlinekniha Ivetka-onlinekniha | E-mail | Web | 19. srpna 2010 v 13:11 | Reagovat

Skvělé :-Dale...vsechny tve...vytvory..jsou ;-)  ;-)užásný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama