Aristokratická hrdost XII - Probuzení

1. srpna 2010 v 20:51 | Berenika |  Aristokratická hrdost

No, já vím, není to nic moc, ale celý den jsem trávila u babičky, kde není internet, tak jsem to psala až teď. Ignoruji předsevzetí, že nebudu po osmé na počítači a píšu. Večer se přece jen píše nejlépe XD Hezké čtení, a ať se líbí. Vaše Berenika

Zabodávala do něj svůj pohled už notnou chvíli.
Nezvednul svou hůlku.
Nedal jí záminku...
Ticho jako by bylo hmatatelné, už jen pro to, že každý čekal na nějaký zlom.
Na nějaké znamení.
Na povel zabíjet.
I ona čekala.
Nepohnula se za tu dobu ani o kousek a cítila, jak se kolem ní uzavírá kruh zahalených postav.
Žádná si však neodvážila stoupnout mezi sourozence.
Nebylo dobré stát mezi ní a tím, koho chtěla zabít.
Tak dělej, říkali jeho oči.
Jakoby se jí vysmíval...



Řád dával do hromady své síly.
Teď byly Bradavice důležitější než její pomsta.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Už jim dala dost času.
,,Avada..."
Otočila se právě včas, aby zahlédla, jak její chráněneczmateně stojí před její odvěkou sokyní.
,,Crucio!" vykřikla a z její hůlky vylétl zářivý, rudý paprsek, zatímco ozvěna jejího hlasu se rozhléhala zdmi Velké síně.
Belatrix Lestrangovou kouzlo odmrštilo do kouta, kde jí začalo působit nesnesitelnou bolest.
Neúnosnou, příšernou bolest...
Ale ona neodvrátila hůlku dokud si nebyla jistá, že na tenhle boj, už Bela nebude mít dost sil.
Zhnuceně se od ní odvrátila a skontrolovala očima Draca Malfoye.
Dýchal rychle, bál se jí.
Zbystřenými smysly po nedávné proměně ve vlčici jí daly znát dobrou zprávu.
Nezabil! Necítila smrt.
I smrt měla svůj pach.
Jí voněla.
Voněla po růžích, které musely mít zvláštní barvu, tak byly omamné.
Černé růže, takové, jaké ani v kouzelnickém světě nemohly doopravdy vykvést.
Tak kvetla jenom ona, jenom smrt.
Smrt byla krásná, pro ni byla krásná, i přesto, že vždy, když musela vyslovit ty dvě slova smrtící kletby, platila neuvěřitelnou bolestí, která jí rvala duši na kusy.
Milovala ji, nenáviděla ji.
Byla obchodníkem s životem.
Moc často zabíjela.
Věnovala mu povzbudivý úsměv a otočila se zpět na jeho otce.
Slyšela teď zvuky boje.
Její kouzlo se stalo tím znamením.
Znamením, které bylo zakázané a které učilo zabíjet.
Uslyšela ostrý hvizd.
Vmžiku zas stála před svým chráněncem a do rukou zachytila rukojeť dlouhého nože, se zrdcadlovou čepelí, ve které se odrážely svíce Bradavického hradu.
A ještě něco zahlédla v odlesku, než nůž mrštila po jeho majitelce.
Uviděla fanatický úsměv Belatrix Lestrangové.
Poslední úsměv, těsně před tím, než se jí její vlastní nůž zabodl do prsou.
Přesná trefa.
Bela se na ní podívala rozšířenýma očima hrůzou.
Cítila, že prohrála.
Zase.
,,Sbohem"zavrčela Elisabeth a rozesmála se.
Tohle byla její práce.
Nenáviděla to, ale nikdo jiný než ona nebyl ochotný zabíjet.
Smrtijedka před jejíma očima klesla na kolena.
Překvapený pohled jí vydržel až do smrti.
Teď už se mohla smát jen ona.
S duší zase o kousek křehčí.
Elisabeth Malfoyová, sestra vraha, dcera vraha a ta, která se mstila právě za ty vraždy.
Smrtijedi ustupovali.
Řád sebral všechny síli a oni, zranění smrtí nejvěrnější, byli nuceni ustupovat.
Sledovala jen jednoho z nich.
Sebral svou hůlku a šel s nimi.
Kdyby ji sebral dřív zabila by ho, ale takhle....
Narcisa objímala svého syna a z očí jí nenápadně stékaly slzy.
I na ní toho bylo příliš.
Zase byla příloiš sama.
Nikdo se na ní nedíval.
Měla čas...
Remus Lupin se překvapeně zadíval na místo, kde ještě před chvílí viděl stát světlovlasou ženu.
Bylo prázdné.
Zmizela.
Jen za rohem, jako by zahlédl mizející vlčici.
Přál si ji zase vidět, už věděl kdo to byl, ale pro něj to mělo naprosto jiný význam.
Možná, že byl jen tím, kdo se ještě ten den odhodlal přesvědčovat ostatní, že Malfoyovi už patří k nim.
Kromě jednoho...

Připadalo mu, že zvednout ruku je nemožné, takse třásla.
Celé měsíce se nehýbal...
A teď potřeboval napít...
A sklenka stála příliš daleko...
Uslyšel hluk.
Zase ona, pomyslel si, ale tentokrát spatřil jinou ženu.
Podobné světlé vlasy, ale jiné rysy.
Možná ostřejší, i když líbeznější úsměv.
Nejspíš byla zvyklejší se usmívat.
Pocítil k ní sympatie, když jeden úsměv věnovala jemu.
Nemusela se ptát, viděla, jak se snaží dosáhnout na sklenku čiré vody.
Přisedla si k němu a jemně mu pomohla, aby se nadzvedl a napil.
Mávla hůlkou a závěsy na oknech se poprvé po dlouhé době roztáhly.
Konečně, i když už byl večer, vysvitlo slunce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 1. srpna 2010 v 21:27 | Reagovat

Úžasné... Jako vždy :-D

2 Illian Illian | Web | 2. srpna 2010 v 9:34 | Reagovat

Páni. Nádherné. Moc se mi líbilo to s tou smrtí - a ne nejsem morbidní, jenom přirovnání k černé růži, to bylo úchvatné. Celá kapitola byla úchvatná. A nakonec i Sirius :-) *přiblble se tlemí*, když já pro něj mám slabost :D

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 2. srpna 2010 v 16:01 | Reagovat

chystám se na to tvoje hodnocení... moc se mi do toho nechce :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama