Aristokratická hrdost XVI - Podivné souhry náhod

29. srpna 2010 v 9:35 | Berenika |  Aristokratická hrdost
Tohle je to nejromantičtější, nejbláznivější a nejpřesládlejší, co jsem kdy napsala... Co jiného dodat? Pouze na vlastní nebezpečí. Vaše Berenika

Přidržela mu zlomyslně příjemně vonící snídani před obličejem.
Usmál se a otevřel oči.
I ona se rozesmála a položila tác s jídlem na stolek.
Přitáhl ji k sobě a nezapoměl ji políbit.
Zvláštní, pomyslel si, má to nejlepší co by si mohl přát, a přece by byl nejraději u řádu.
Ale s ní.
Pomyslel si.
,,Lindo, víš, že jsi úžasná?"
Její nádherné oči jakoby dnes obzvlášť zářily.
,,Vím." odpověděla a oba se znovu rozesmály.



Jen se k němu víc přitiskla a užívala si tu blízkost.
Brzo budou muset odejít.
To je rozloučí.
Kdyby jen věděl...
Jenže netušil...
Až se dozví, že je Malfoyová...

***A v té chvíli před domem Blacků***

Narcisa se zastavila přede dveřmi.
To bylo poprvé, co ji nevpouštěly dovnitř.
Remus se postavil před ní, ale ani on neměl šanci je otevřít.
Zrudl.
To už přehnali.
,,Obejdou se bez nás" zavrčel.
,,Reme, já..." Otočil se na ní.
Poprvé si jeho jméno zkrátila.
Byla pořád dost upjatá, ale teď mírně zčervenala.
Pořád měla bledou pleť, Aristokratům tolik vlastní, ale když se usmívala nebylo to tolik nápadné.
Usmál se.
,,Co?"
Polkla.
,,Musím vám něco říct, ale všem."
Zamračil se.
,,Nemyslím, že by bylo dobré chodit tam, nabízel jsem ti přece, že můžeš zůstat u mě."
Narcisa se smutně usmála.
,,To nepůjde napořád."
Byla přesvědčivá a upřímná, ale přesto jí nechtěl věřit.
,,Sirius žije."chopila se posledního stébla naděje, jak ho přesvědčit, aby se pokusil je kontaktovat.
,,Cože?"vykřikl.
,,Tohle neříkej." dodal už mírněji, ale bylo vidět, že to přehnala.
Ale musela to říct.
Teprve teď jí došlo, co by se stalo, kdyby tohle řekla uvnitř.
,,To je pravda." obhajovala své tvrzení.
Sklopil hlavu.
,,S tímhle mezi námi moc daleko nedojdeš."dodal.
,,Reme... Vážně, dokážu ti to."
Bylo jí jedno, jestli Elis chtěla, aby jim ho i ukázala nebo jestli jí to zakázala, teď záleželo jenom na ní a na něm.
Smutně se usmál.
Začal doufat, ale začal se i bát.
Bát, že ho zradí.
Najednou měl hroznou chuť nějak si dokázat, že ho nezradí.
Ale jak...
Zvedl k ní oči.
Lekla se něčeho, co v nich zahlédla.
Byl to instinkt, byl to možná její či jeho strach, že jeden druhého ztratí...
Přitiskl ji k sobě a vášnivě ji políbil.
Chtěla ho odstrčit, ale nemohla.
Chtěla se bránit, ale nedokázala to.
Vastně se nechtěla ani bránit.
Snad její čest, jestli ještě nějakou měla.
Snad na ní byl příliš rychlý, nedokázala nic říct.
Když ji pustil klopýtla a opřela se o stěnu.
Kdyby k ní nepřiskočil a nezachytil ji znovu pevně do náruče, klela by na zem.
,,Proč?" zeptala se.
Měla v hlavě hrozný zmatek.
Neodpověděl.
Zrychleně dýchala.
Toužila po jeho dotecích, ale její hrdost jí dávala jen další překážky.
,,Promiň"pokusil se omluvit, ale jeho oči říkaly něco jiného.
,,Neměl jsem právo...."
A v té chvíli si vzpomněla na Elisina slova:
,,Jsme Aristokratky, máme svou čest, umíme bojovat, dokážeme vraždit, ale bojíme se milovat... Pamatuj si to, milovat je hlavní, cítit je důležité. Láska je jediné, co nechápeme a čeho se bojíme, ale když se to překoná. Poslouchej mě, když se to překoná, dokážeme všechno. Dokážeme žít."
Tohle byla láska?
Tohle bylo to, co měla její nejlepší přítelkyně na mysli?
Dokáže žít?
Myšlenky v jediné minutěm, co tam stály, změnily směr.
Elis měla pravdu, ona má strach.
Sesbírala poslední zbytky sil a naklonila se k němu.
Políbila ho sama od sebe!
Tváře jí zčervenaly, sebeovládání jí zradilo.
Když se odtáhla zahlédla v jeho očích zmatení.
Byl překvapený vývojem událostí.
Nevěděl, co ho to napadlo.
A pčece to cítil silněji než si dokázal připustit.
Přede dveřmi domu Blacků, se dali dohromady.
Aristokratka a vlkodlak.
Podivné sídlo, podivná situace, podivný pár...
Podivné silné pouto, které ty dva pojilo a dalo dohromady...
Když ji políbil potřetí, objala ho a oddala se jeho polibku.
,,Miluju tě." řekl a ona se rozesmála.
Smála se poprvé tím nezávazným upřímným smíchem, který Elis vždycky záviděla.
Byla šťastná.
Polibek byl její odpovědí.
,,Taky tě miluju."
 Nejšťastnější v celém svém životě...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 29. srpna 2010 v 11:23 | Reagovat

No páni...mě nebude vadit když těch romantických kapitol bude víc :-). Vůbec mi to nebude vadit. Krásná kapitola. Úžasná. Jestli bude další taky taková, tak asi umřu,...ale to nevadí :-D Je to super! Těším se, moc a moc na další.

2 Keta Keta | Web | 29. srpna 2010 v 11:33 | Reagovat

Jo, taky mi nebude vadit, když bude podobných kapitol víc :-D Je to náádhernéé :-)

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 11:37 | Reagovat

[1]: a [2]: Díky, ještě že vás mám...

4 Lady Vivianne Lady Vivianne | Web | 29. srpna 2010 v 12:47 | Reagovat

:) je to fakt parádní.....Remus a Narcissa????LOOOL :) Pokráčko :)

5 lucrecia lucrecia | Web | 29. srpna 2010 v 14:49 | Reagovat

Skvělá kapitola a jsem moc ráda, že jsi Remuse a Narcissu dala dohromady.

6 Krasivija Krasivija | Web | 29. srpna 2010 v 14:51 | Reagovat

Děkuji ti, že se můj design líbí.

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 17:25 | Reagovat

[4]: a [5]: Dík XD Původně jsem to měla v úmyslu, taky proto, že se tenhle pár moc nevidí a mě se zalíbil.

[6]: Není zač :-D Kdyby se mi nelíbil tak k tobě nechodím, z čehož soudím, že se mi bude líbit vždycky a mě že se jen tak nezbavíš XD Vážně je hezký.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama