5. září 2010 v 9:11 | Berenika
|
Trochu krátká, ale dnes opravdu více nešlo, nestíhám. Kdyby jste věděli... Včera mi přišel jeden moc krásný a příjemný e-mail... Jestli to vyjde, tak sem o tom napíšu, jestli ne, raději si to nechám pro sebe... A navíc se naši přátelé zase trochu rozrostly... Včera tu bylo 189 lidí... Páni, to byl ale den... Řeknu vám, takovounávštěvnost jsem snad v životě neměla. Nezáleží na tom, ale potěší to a moc, z to děkuju a stejně tak za všechny ty milé komentáře. Ach, jak já nesnáším články s návštěvností, ale dnes jsem si sama nemohla pomoct a musela to napsat... Jsem v rozpacích XD Hezké počtení, Vaše Berenika
P.S. Prosím, o vyplnění ankety, jestli chcete brzo pokračování (Já vím, že jsem vyděračka, ale nemohla jsem si pomoct, mám příliš dobrou náladu)
Seděla na posteli, objímala kolena a vypadala jakoby spala.
Avšak nebylo to tak, to dávaly znát už její otevřené oči.
Měla je přenádherné, vlčí, modrozelené, ale smutné.
,,Elis." sednul si k její posteli a pokusil se ji snad potisícé utěšit.
Z tváře jí jen skápla další slza.
Vypadala tak bezbranná.
Tak nevinná, na vražedkyni.
Tak moc...
A přece...
Zdání klame.
,,Elisabeth." Narcisa si sedla vedle Siriuse.
Vedle Siriuse!
Pousmála se, takže už tu nenávist zahodily za hlavu a zůstalo jen přátelství.
,,Já jsem v pořádku." ozvala se poprvé, od doby kdy se vrátila.
,,Já ano..."
Sirius vrhl na Narcisu zmatený pohled avšak ona jen pokrčila rameny.
Pálila ji jedna jediná otázka, na kterou se bála zeptat.
Polkla.
,,A co... Co Remus?"
Elis pokrčila rameny.
,,Nevím."
Ta lhostejnost je zarazila.
Něco se v sídle stalo, ale co, to nikdo nevěděl.
,,Už se nedozvíme, co se stalo." ozval se Draco, když vstoupil do místnosti.
Vrhl na svou tetu i na Siriuse trochu plachý, vyděšený pohled, ale přece jen k nim přišel ještě blíž a nastavil jejich očím nového denního věštce.
Na titulní stránce byl zachycený jeho otec a teta.
Bok po boku.
Ustupovali přes zahradu sídla.
Pak se obraz stočil na Elisinu tvář.
Viděli to šílenství, které měla v očích, smíšené s jakousi radostí.
Pak se její oči rozšířily hrůzou.
Zakryla si rukou ústa.
Prsty se rozevřely a hůlka v němém úivu spadla na trávu.
A nakonec se ve vteřině všechno otočilo naruby.
Jako by se probrala, sebrala svou hůlku a utekla.
Nepřemístila se, prostě vyděšeně vzala nohy na ramena.
Němě na ni hleděli.
Znovu skryla hlavu do dlaní a přitáhla nohy ještě pevněji k tělu.
Přes postel splýval její dlouhý ušpiněný plášť.
Vypadala jako malá.
Byla dospělá, byla aristokratka a utekla...
Kam?
Proč?
To nikdo nevěděl.
Sídlo bylo v plamenech.
To nevadilo...
Ale kde byl její bratr...
Kde byl...
Znovu se rozplakala.
Opravdu...
Znovu z ní byla ta malá holčička, která musela utéct, a která přísahala naivním dětským hlasem pomstu.
Přísahala - dodržela, ale bratra nezabila... To nemohla...
On přece za nic nemohl...
To už věděla...
,,Elis..." Sirius ji objal kolem ramen a šeptal ji tichá uklidňující slůvka.
Nemohly pomoct.
Obyčejná slova...
Jenom ji víc bolely.
Nakonec odešly.
Nechaly ji tam samotnou.
Rozhlédla se po místnosti.
Marně hledala pohledem jediného člověka, kterého chtěla vidět.
Pak jí hlavou bleskla jediná myšlenka...
Že něco přesto má...
Vyskočila a spěšně otevřela skříň.
Sjela očima příšerný nepořádek, ale přesto viděla všechno...
Všechno v zelené a stříbrné barvě.
Oči jí zasvítily.
Mihla se jimi radost.
I když taková zvláštní.
Možná vlčí, možná smíchaná s hořkostí života.
Věci zaváté prachem, věci z její chmurné minulosti.
To co ji celá leta strašilo v nočních můrách, teď pomalu vyndávala a měnila výzdobu svého pokoje.
Mlčky smíchávala červenou se stříbrnou a zelenou se zlatou.
Snažila se o vkus, ale nedařilo se jí to.
Zoufale znovu dosedla na postel.
Copak zmijozel a nebelvír nejdou dohromady?
Nemůžou spolu žít?
V hlavě znala odpověď.
Znala ji, už když se podívala na tu jedinou fotku, ze které na ní koukalo její desetileté šťastné já, spolu s jejím starším, milovaným bratrem.
Ne, nemůžou...
Některé věci musí zemřít, aby jiné žily...
Ahoj :) Konečne som dopísala príbeh na blogu
Včera som sa dohodla s mamou ... Bude ma učiť nemčinu ... Nie je to skvelé ?