Aristokratická hrdost XVIII - Šílení dokážou nemožné

3. září 2010 v 16:43 | Berenika |  Aristokratická hrdost
Já vím, já vím... Dneska přidávám později, ale před chvílí jsem si ještě hrála s photoshopem a zapomněla jsem, že už je tolik. Ve škole se mám pořád výborně... Ach, já vím, že není radno, dávat na první dojem, ale já si své dvě nové kamarádky opravdu zamilovala... Už patří ke mě, za těch pár dní... Stejně jako tenhle blog... Vím, že to zní dětsky, ale nerozlučně. Vaše Berenika

Podmračeně se přemístila do dobře známé zahrady svého rodného domu.
Vynechala formality a prostě vešla dovnitř.
Zase...
Vynechala obvyklou opatrnost, přeměnu ve vlčici... Všechno.
Na nic jiného nemyslela, než že bude muset zase zabíjet, že začala pochybovat zda to dokáže.
Již jednou se jí to nepovedlo...
Vešla do svého pokoje.
Nikdo v něm nebyl spoustu let, protože ho její otec prohlásil za prokletý.
A jí taky.



Ušklíbla se.
Zaplatil jí za to, ale nezapomene na jeho pohled.
Proč sakra Malfoyovi cítí až před smrtí?
Proč?
Její matka, otec a teď...
Možná zabije svého bratra....
V duchu si vynadala za to možná.
Nesměla pochybovat.
Ale to, na co se chystala se jí z hloubi duše příčilo.
Otec jí nikdy neukázal, že jí má rád, ale Lucius ji rád měl.
A ona měla ráda jeho, ale byli tenkrát malí.
A zůstali Malfoyovými.
Ač chtěla nebo ne.
Ne, nechtěla, ale nešlo změnit něco, co si vybral osud a ne ona.
Zalapala po dechu.
Zřejmě ji vůbec neslyšel přicházet.
Opřela se o rám dveří.
Nemohl ji slyšet přicházet...
Z očí se jí vrhunulo pár slz.
Konec...
,,Luciusi..."
Sesula se na zem vedle něj.
Zvedl namáhavě hlavu.
Žije!
Díky bohu, žije!
Zaplašila v hlavě myšlenky, které jí celou dobu pronásledovaly.
Zřejmě svým suveréním příchodem někoho vyděsila.
Překvapeně na ní hleděl.
Neudělal to...
Neudělal...
Věděl, že je Remus i jejím přítelem.
I přes nenávist to neudělal...
Kdyby měla čas, složila by hlavu do dlaní.
Kdyby měla čas proudy slz by smáčely drahé koberce.
Kdyby měla čas dovolila by, aby se jí sebeovládání rozpadlo na prach, jako domeček z karet, který kdosi zapálil.
Ale ona neměla ani minutu, aby mu dala najevo, jak...
Jak?
Co?
Co mu vlastně chtěla říct?
Že ho přišla zabít?
A že se ho místo toho snaží znovu ochránit?
Že se jí nepovedlo potřetí, co chtěla dokázat?
Plynnulým pohybem nasadila kapucu dlouhého černého pláště z dob, kdy byla smrtijedkou.
Jako ten večer...
Ten večer, kdy zabila nenáviděnného otce, který ji nakonec v posledních chvílích miloval.
Jak ironické...
Ty poslední chvíle.
Poslala vzdušný polibek do kouta, kde se objevily její dobří známí.
Hůlku v ruce, nohy jakoby přirostlé k podlaze, jak stála bez sebemenšího pohnutí.
Její bojová taktika.
Z jejího bledého obličeje jako před lety viděly pouze její rty.
Tentokrát to však bylo poprvé kdy bojovala bez úsměvu.
Neměla chuť se usmívat.
Chladná jako její bratr, silná jako její otec, obětavá jako její matka...
A cituplná sama za sebe...
Její bratr se namáhavě zvedl.
Nejspíš ho zasáhl Snape.
Napdalo ji, když si všimla řezných ran Severusova kouzla.
Ale dokázal to včas zastavit.
Postavil se váhavě vedle ní.
Počkat...
Váhavě?
Překvapeně se na něj podívala.
V očích měla otázku.
Přikývl a pousmál se.
V jejích myšlenkách se objevila jedna jeho.
Poslední zpráva před bojem...
Možná před smrtí...
,,Mám tě rád."říkal jí.
Na jejích rtech se objevil její pověstný úsměv, tentokrát smíšený s hořkostí poháru života.
Nakonec ale...
Proč ho nevypít až do dna?
Proč nejít do extrému?
Po té cestě až ke smrti.
,,Já tebe taky." poslala jednu svou myšlenku.
Prostou ohranou, avšak takovou, která vystihovala její citu.
,,Bratříčku." dokončila a teď zmizela z obou úsměvů na rtech sourozenců i ta hořkost.
Byli spolu, co víc si přát?
Na stejné straně...
K čemu řešit budoucnost?
K čemu vzývat duchy minulosti?
Když se navíc museli rozhodovat v přítomnosti.
Nic jiného neexistovalo.
Jenom čest, smrt a...
A jejich aristokratická hrdost.
S výkřikem vyslala první kletbu.
Bok po boku se vrhli doprostřed boje.
Zabij! Zabij! Zabij!
Šeptali hlasy v jejich hlavách.
Bylo to šílené...
Možná to bylo šílenství...
Co jiného?
Dva se vrhli proti čtyřnásobné přesile...
Vyhrát bylo téměř nemožné...
Ale šílení přece dokážou i nemožné, nebo ne?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 3. září 2010 v 18:47 | Reagovat

Tak tohle je úžasné! Absolutně dokonalé! :-D

2 Illian Illian | Web | 3. září 2010 v 20:08 | Reagovat

Wow! To bylo skvělé! Úžasné! A nejlepší je: šílení přece dokážou i nemožné! S tím stoprocentně souhlasím :-) :-D

3 lucrecia lucrecia | Web | 3. září 2010 v 22:15 | Reagovat

Wow tak to bylo něco, naprosto senzační kapitola. Doufám, že nás nenecháš čekat dlouho na další.

4 yellow-dog yellow-dog | Web | 6. září 2010 v 13:45 | Reagovat

wow :)
přád žasnu nad tvým talentem :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama