Aristokratická hrdost XXIII - Být a smát se

14. září 2010 v 13:42 | Berenika |  Aristokratická hrdost
Ha, a teď se zkuste vyznat v mém času... Trochu jsem to zkrátila a prošla si několika dalšími místy... Tak, kdo myslíte, že se proměňuje ve vlka, a kdo uvěznil Remuse? Jsem zvědavá na vaše tipy...

Věnování...
Trochu jsem na ně pozapomněla, ale tu ho máte...
Tahle kapitolka je pro Yellow dog...
Za krásné a milé komentáře a s klišé - za to že jsi XD


Vaše (nemocná, ležící a tajně hrající na počítači) Berenika


,,Představy..."
,,Všechno záleží na představách."
šeptala mu žena se světlými vlasy.
,,Byli jsme odpradávna vlky..."
Zaskučel a sevřel ruce v pěst.
Bolelo to.
,,Jsem vlky i v přítomnosti." šeptala a vyjmenovávala při tom latinské názvy, které i přes svou znalost mrtvého jazyka neznal.
Přinutil se soustředit.
,,Budeme vlky i nadále." prozradila mu další slova.
,,Budeme vlky." opakoval.
Vlky, vlky, vlky...
Cítil, jak se jeho tělo mění.
Vlky...
Zavyl a prohlédl si svou srst.
Vrhl na ní tázavý pohled nadpozemsky krásných, chladně hřejících, světle modrých vlčích očí.
Plavovlasá žena se usmála a proměnila se ve vlčici.
Ve vlčici se šedočernou srstí a modrozelenýma, přenádhernýma očima.
Bezbolestně...
Nebo si možná zvykla na tu bolest.
Sledoval svůj odraz v zrdcadle.
Jsme vlky, byli jsme vlky a vlky zůstanem...

*** Daleko odtud ***

Remus Lupin zamyšleně sledoval mříže svého vězení.
,,Tak co?" zeptal se jeho věznitel.
Odfrkl a pohrdavě se usmál.
Neuznal ho za hodna odpovědi.
A to je z toho, když člověk věří smrtijedovi...
,,Ano." rozesmál se a vložil do svého hlasu tolik ironie, kolik se tam jen vešlo a ještě přebývalo.
Remus se pokusil uzavřít svou mysl, ale muž před ním byl mistr.
Dokázal číst myšlenky všem, které znal, snad kromě Lindy, kterou nikdy nenapadlo ho podezírat.
A nebo napadlo, ale neudělala to.
Rozhodla se si ho nevšímat a to bylo špatně.
Možná to dělala z lítosti.
Proto, že oni, Pobertové, ho neměli příliš v lásce.
Jasné bylo, že jemu šlo o ni.
Neměl na ni jiné páky, než jeho.
Vždyť on patřil k Narcise.
A on to věděl.
Parchante.
Soustředil se na to slovo, tak, že si ho smrtijed prostě musel přečíst v jeho mysli.
Rozesmál se.
,,Zaplatíš za tohle slovo." zavrčel mu tak blízko od jeho hlavy, až mu přejel mráz po zádech.
,,Brzy se naučíš, že mě nadávat nesmíš..."
S těmi tajemnými slovy si nemohl vysvětlit nic nového.
Chce Elizabeth a jeho má proto, že je Lindin přítel.
Linda - Elizabeth...
Dala jim dost jasně najevo kdo je, i když pomalu.
Ale ona byla poslední kdo mu z pobertů zbyl.
Ať byla Malfoyová nebo ne, nepatřila mezi Malfoyovi.
A Narcisa téže ne.
Ani Drako.
Ti tři jsou teď jediná jeho rodina.
Ty ostatní, které za ni považoval zmizeli v oblaku smrti a u těhle to nedopustí.
I kdyby měl zemřít sám...
Nedostane je.

*** Zpátky a o pár hodin dřív***

Elizabeth se houpala na židli a sledovala vzrušenou debatu těch dvou.
Už ji to přestávalo bavit.
Narcisa věčně sháněla informace kdesi v londýnském podsvětí a Draco jí vytrvale pomáhal.
Zřejmě si jejího vlkodlačího kamaráda také oblíbily.
Ale ona si myslela, že to nebyli smrtijedi, kdo ho unesl.
Jenom jeden...
A ten brzo zaplatí, za takovou pošetilost.
Znovu se zaměřila na svou jedinou společnost.
Její bratr byl od doby kdy se spřátelil s jejím přítele jako vyměněný.
No tak...
Alespoň by se na mě mohli podívat...
Nebo ne?
Připadala si trochu odstrčeně.
Šestnáct let sama a teď má společnost a nikdo si jí nevšímá.
Vrrr...
Vlčice seskočila ze židle a otráveně si sedla na schody, co nejdál, aby nemusela poslouchat, jak se dohadují o poměrech pána zla.
Vrrr...
,,Elizabeth?" zavolal na ni Sirius
Že by si někdo konečně všimnul, že existuji?
Neměla úžasnou náladu, jako oni.
Sedla si znovu na židli.
Vrhla na ně naštvaný pohled.
,,Říkal jsem to." zavrčel Lucius.
,,Tak jsi měl pravdu."oplácel stejným hlasem její přítel.
,,Začínáš se učit, zvykni si ale, že když se tváří takhle, je lepší si jí všímat, než se hádat o tom samém."
Zpozorněla.
Věnovala svému bratru za tahle slova zářivý úsměv.
Zná ji dobře...
,,Promiň." řekl ji prostě Sirius a přisedl si blíž k ní, aby ji jemně mohl chytit za ruku.
Tušila, že mu to stačit nebude, a když si ji přitáhl k sobě blíž prostě si mu sedla na klín, pohodlně se uvelebila a přeměnila se ve vlčici.
A máš smůlu...
Teď si bude užívat ona a on ať jen tiše sedí a hladí ji.
Vrr...
Přesně takhle...
Stočila se do klubíčka a chystala se ke spánku, když se její bratr rozesmál.
Zvedla ještě hlavu a přimhouřenýma zeleno modrýma očima, které byly snad ještě nádhernější než když ji viděl ve vlčí podobě posledně se na něj zadívala a pak ji zase položila na Siriusův klín.
Jakoby mu říkala, že se nemá smát tak nahlas.
Nad Siriusovým zaraženým výrazem to ale znovu nevydžel, ale tentokrát se trochu ovládl.
Zajímavé, pomyslela si...
Konečně se naučil smát...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 14. září 2010 v 16:37 | Reagovat

Náádherna, tan konec se mi moc lííbíí x)
A taky se mi hrozně líbil konec prvního odstavce :-D

2 lucrecia lucrecia | Web | 14. září 2010 v 16:47 | Reagovat

Souhlasím, že je to krásná kapitola a že ten konec se mi hrozně moc líbil

3 Illian Illian | Web | 14. září 2010 v 21:17 | Reagovat

Úžasné! Báječné. A ten konec? Nejlepší. Prostě moc...krásné. :-)

4 Krasivija Krasivija | Web | 14. září 2010 v 21:48 | Reagovat

Pěkná kapitola, kdy bude další?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama