Aristokratická hrdost XXVI - Když slunce zajde

30. září 2010 v 17:57 | Berenika |  Aristokratická hrdost
Další... Inspirace přišla nečekaně. Přímo zaťukala na monitor a rozezněla se v mých mizerných sluchátkách... I když svědomí zapracovalo a sehnalo lepší, než mělo do té doby XD Začínám se stydět za minulý článek... Och... To byly tedy věty, jak je proítám, zjišťuji, že se na to nemůžu ani podívat. Ale abych se vrátila k inspiraci. Doufám, že brzo kdosi přibyde v mých blogovích přátelích...

A ještě malé varování... Čím tvrdší poslouchám muziku, tím krvavější romantiku čekejte.

Vaše Berenika

Elizabeth se otočila na toho parchanta, který je právě vyháněl.
Vrrr...
Věděla jistě, že kdyby ho chtěla zabít, zabránili by jí.
Pokusila se ovládnout...
Sakra, sakra, sakra...
Ten pach krve...
Ta krev v jejích ústech...
Měli si to odpustit.
Vraždit smrtijedy před branami hradu.
Na tváři se jí objevil fanatický výraz.
Vrrr...
Teď to znělo...
Tak nějak sladce.
Hodně sladce.
Moody překvapeně couvnul.
Zahrával si, to věděl, ale to bylo jeho součástí.
To byl on.
Neohrožený hrubec, který sice byl na straně těch správných, ale nemiloval...
Vraždil.
,,Elizabeth." Sirius jí duchapřítomně obtočil ruce kolem pasu a přitiskl ji blíž k sobě.
Vrrr...
Další zvuk.
Bylo v něm pořád cosi vlčího, co vyvolala přítomná nenávist, ale tentokrát spíš zapředla, když se k němu přitiskla ještě blíž.
Hbitě mu obtočila ruce kolem krku, což neuniklo několika lidem z řádu, kteří okamžitě napřáhli své hůlky proti ní.
Těm dvou to ovšem bylo znatelně jedno.
Ani je nevnímali.
Sirius se nzahleděl do těch překrásných očí.
Pokusil se představit si pocity těch, kterým právě ty oči před chvílí vzali život.
A dospěl k názoru, že lepší konec si nemohl přát nikdo.
A on by tak zemřel rád.
S pohledem do těch zářících nadpozemsky krásných téměř vlčích očí.
I kdyby měl příjmout ránu od ní.
Odtáhla se.
Viděl v centru jejích očí bolest to ho překvapilo.
Četla mu snad myšlenky?
Zamračil se.
,,Elis, nečti mi myšlenky." ohradil se naoko.
Oplatila mu až příliš sladkým úsměvem.
,,Tak nemysli na mě."
Ironie v jejím hlase ho zamrazila.
Bylo to jako...
Jako by byla čímsi nebeským, co ho přitahovalo do nebeských výšin, ale s každým krokem nahoru ho to i stahovalo dolů.
Zvláštní...
Jako ona.
Polkl.
,,Ty se bojíš?" Její otázka přišla nečekaně.
,,Mě?" zašeptala vyděšeně.
Musel se usmát.
,,Bojím... Ale o tebe..."
Vydechla.
,,Ty jeden..."
Nepřiznala by, jaký měla strach.
Sirius Black...
Dalo by se to čekat.
Když se jí vybavilo, co prováděli Severusovi...
Spíš byl zázrak, že to nebyla pravda.
Skočila mu kolem krku a tentokrát už ho doopravdy políbila.
Rozrušeně ji k sobě přitiskl.
Četla v něm jako v otevřené knize.
Opravdu o ní měl strach.
Když se tenkrát otočila a čekala na ně.
Vlastně ne.
Běžela jim naproti.
Strach, při kterém si myslel, že mu srdce vyskočí z hrudi, a přece taky lásku, kvůli které ještě nepřestalo bít.
Tenkrát.
Připadalo jí to tak vzdálené, když se k němu tiskla a studovala jeho příjemnou vůni.
KOnečně zůstali pouze v obětí, i když je to svádělo k letmým pohledům.
Uvědomovali se, že na další něžnosti není čas.
Teď je čas na...
Na...
Nedokázala to říct.
Nikdy z něj neměla strach a teď se bála vyslovit jeho jméno...
Už chápala, co lámalo ušlechtilá srdce plná odvahy.
Byli to ti, kteří jim byli blízcí.
Proto bylo málo lidí v řádu.
Proto zůstalo jen málo lidí bojovat.
A ještě míň z nich to doopravdy dokázalo.
Tohle bude krutý boj.
Vyměnila si pohled s bratrem.
Opravdu krutý.
A oni budou hrát nemalou roli.
Ušklíbla se.
,,Tak a... Severusi?" Snape na ni rozlobeně hleděl.
Kazila mu plány.
Hluboce mu vrtala do mysli a dalo mu spoustu práce udržet své myšlenky v bezpečí před jejíma zvídavýma očima.
Rozesmála se.
Ne upřímným smíchem, jaký znali, ale tím, který slyšeli jen párkrát.
Šíleným, bláznivým, chladným...
Upřela na něj oči a on se zmohl pouze na prázdná slova, která jakoby ani neslyšela.
Ustoupil.
Stačil její pohled a ustoupil.
Moody na ni jen překvapeně zíral.
Nikdo jí nevzdoroval.
Nikdo...
,,Mě neutečeš, Severusi Snape, mě ne... Vzdej to, obrať se ke sluci, vrať se mezi nás, řád zapomene... Já zapomenu... Všechno bude jako dřív..."
Zaklonil hlavu, jakoby sledoval nebe.
,,Nevidíš?" zeptal se.
,,Už to nejde... Slunce už zašlo."


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 30. září 2010 v 18:16 | Reagovat

Wow, tak to je úžasné O_O Bezkonkurenční!

2 lucrecia lucrecia | Web | 30. září 2010 v 18:18 | Reagovat

Páni to bylo krásně napsané. Teď nedokážu napsat nic smysluplného, protože jsem ještě pořád v okouzlení této kapitoly.

3 Neriah Neriah | Web | 30. září 2010 v 20:12 | Reagovat

Téda... Kapitolu jsem přečetla jedním dechem, obdivuju tě, jak dokážeš čtenáře vtáhnout do děje - to se jen tak někomu nepodaří. :-) Doufám, že tě inspirace navštíví zase brzy.

4 Illian Illian | Web | 1. října 2010 v 17:11 | Reagovat

Oh...nevím co na to říct. Vyrazila si mi dech. Tohle bylo prostě d-o-k-o-n-a-l-é. Nejvíce mě dostala tahle část:
Už chápala, co lámalo ušlechtilá srdce plná odvahy.
Byli to ti, kteří jim byli blízcí.
To je...nenacházím slova :-)

5 yellow-dog yellow-dog | Web | 1. října 2010 v 21:34 | Reagovat

[4]: mám stejný názor jako Illian. Dokonalé.

6 Krasivija Krasivija | Web | 3. října 2010 v 19:56 | Reagovat

Krásné, takové dojemné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama