1. září 2010 v 11:40 | Berenika
|
Přemýšlela jsem, co napsat k tématu týdne, které je zároveň jedním z mým prvních článků jako členky Autorského Klubu... Jsem šťastná, že jsem přijatá, i když... Bylo to nakonec úsměvné. Ale k tématu. Jako obvykle jsem se vyhnula pravému názvu a kličkovala kolem něj, až mě znovu napadlo něco jako... No, jako název další povídky... A to jsem si říkala, že další vlastní kapitolovka nebude, dokud nedopíšu rozepsané... Avšak... tady ji máte.
P.S.Nová škola je nejlepší, jakou jsem si mohla přát, nebo se mi takovou alespoň jeví.
Vaše Berenika
***minulost***
Nápis na dveřích hlásal jméno jakési neznámé dívky.
Leontýna Svobodová.
Zvonek se rozezvučel uprostřed chladné ruské noci, když se ho dotkly prsty neznámého muže.
,,Leontýno..."zavrčel na dívku, když otevřela.
Leontýna si protřela oči a sledovala neznámého, který jí zřejmě dobře znal.
,,Kdo jste?" zeptala se a couvla o několik kroků.
Vešel dovnitř ani se nenamáhal odpovědět.
Couvala před ním až jí stěna zaránila v dalším ústupu.
Popadla do ruky vázu, která jako jediná byla po ruce.
Rozesmál se.
,,Týno, položte to." řekl jí jemněji.
V jeho hlase byla jakási směsice obav, klidu a... Zla?
Paní toho domu zvedla hlavu v gestu opovržení a nebojácnosti.
,,Ptala jsem se kdo jste."odvětila avšak vázu z nejkřehčího skla, která by jí nebyla nic platná ani v případě ohrožení stále svírala v rukou.
Teď se zamračil.
,,Můžete mi říkat Alexandře."
,,Alexandr..."zopakovala potichu.
Teprve když jí řekl své jméno a odhodil težký kabát nutný pro přežití chladné ruské zimy si trochu oddechla.
Tak dlouho už byla mimo česko, že si ani nevšimla, že na ni mluví její rodnou řečí.
,,Ach, ale kdo jste... To jste mi jménem neřekl..." Váhavě položila vázu na stolek vedle sebe.
Když se nad tím zamyslela, stejně by jí byla k ničemu.
,,Mluvím na vás vaší rodnou řečí, to by vám mělo stačit."
Pohrdavě se usmála.
,,Jsem odtamtud patnáct let pryč, Rusko je můj domov."
,,A proč jste odešla?"zeptal se na otázku, které se bála právě těch patnáct let...
Možná je to někdo od policie...
,,Do... Do toho vám vůbec nic není, odejděte."
Teprve s posledním slovem získala ztracenou rovnováhu.
Nadechl se.
Takže je to ona...
,,Měla byste mi věřit, že nechat mě odejít není dobrý nápad."
,,Vypadněte!" vykřikla a ukázala ke dveřím.
,,To nemám v úmyslu."
Zalapala po dechu, když se v klidu posadil na pohovku a zapálilo si kvalitní kubánský doutník.
Tohle bylo i na ni moc.
,,Takže tu zůstanu dokud budu chtít." usmál se na ní.
Vdechla kouř, kterým se místnost po několika minutách zaplnila a rozkašlala se.
Když se na něj ohlédla jeho pohled říkal - zvyknete si...
O pár hodin později
Zděšeně se zahleděla do jeho očí...
To byla ale...
To přece byla...
,,Alexandře, vždyť to byla vražda!"vykřikla a nevnímala, že ji po tváři sklouzlo několik slz.
,,Alexi..."dodala už tišeji a vklouzla do vrahovy náruče.
,,Týno, to bude v pořádku." snažil se ji utišit těmi bezmocnými slovy a tiskl ji k sobě.
Dva cizí lidé.
Pod bouřkovými mraky.
Pod mraky... Které zlověstně visely nad zemí.
***přítomnost***
Když o tom teď přemýšlela, byla ráda, že ho u sebe před lety nechala.
Bez něj by...
Byla mrtvá...
,,Alexi..." hlesla potichu.
Byl pryč.
,,Alexi!"
Rozplakala se.
,,Nechal jsi mě tu samotnou..."
Roztočila se v začínajícím dešti.
Tančila v něm.
Pomalými a vzápětí rychlými kroky tančila ten pro ni dobře známý tanec.
,,Tos mě naučil ty, slyšíš?"
vykřikla do nastávají bouřkové atmosféry.
Nedaleko se koruny stromu dotkl blesk.
Vzplála.
Zastavila se a pak klesla na zem.
Slané slzy se smíchávaly s kapkami studené dešťové vody.
Jeho odchod za její mizerný život.
Slzy země za její slzy.
,,Přísahals!" vykřikla bezradně.
A upřela oči k planoucímu stromu, jehož žár vytrvalý déšť pomalu ubíjel.
Vylekaně otočila hlavu, když několik větví zaplavených uhasínajícím spadlo na zem.
A pak...
Pak ten oheň zhasl.
Vzpomínala na příběhy bouřek.
Bouřky...
Milovala bouřky...
Příběhy pánů bouří.
Pánů bouří...
Jejích pánů...
A obzvlášť jednoho z nich...
Pěkné