Aristokratická hrdost XXVII - Hrdost aristokratky

8. října 2010 v 16:20 | Berenika |  Aristokratická hrdost
Kdyby něco... Tak já ještě neřekla, že zemře... Co myslíte? Život nebo smrt? Vaše Berenika


Panoval chlad a mráz...
Slunce bylo pryč...
Prostě zmizelo.
Remus neklidně přecházel sem a tam.
Narcisa seděla na židly a snažila se, aby se jí netřásla ruka, když si k ústům přikládala sklenku vody.
Na víno zapomněla.
Ale to si zase dali líbit sourozenci Malfoyovi a Sirius téže nezaváhal.
Všechno si ten den našlo nové kolejiště, které však pro někoho příliš rychle zatáčelo.
Jít ven, bojovat, vrátit se a ztratit pokaždé někoho blízkého.
A tak pořád dokola.
Bylo šero a proto se v místnosti vznášelo několik svící.
Jejich nejasné plaménky ozařovaly pobledlé tváře.
Narcise steklo po tvářích několik slz.
Remus přešel k ní a jemně stiskl její ruku.
Draco vtrhl do místnosti.
,,Povolávají všechny!"
Elisabeth se v očekávání zvedla a jako první zamířila ke dveřím.
Kolem Dracových nohou se v té chvíli těsně po sobě prosmykli dva vlci.
Jeden světlý, bílý a druhá - vlčice - šedočerná s překrásnýma zeleno modrýma očima.
Jejich srst byla trochu zaprášená a zakrvácená.
Nerozlišovali, zda je to jejich krev, protože chuť po té, jenž proudí tělem nepřátel rostla.
Aristokrati překračovali s oblibou normální zákony.
A tihle nebyli vyjímkou.
Dokázali...
Dokázali toho hodně.
Není potřeba vyjmenovávat, co všechno.
Stačí vědět, že tu byli pro přátelství, pro lásku.
Věrní bojovníci, kteří se rozhodně nechystali padnout.
Pokládali tlapy vedle sebe.
Zvolili stejnou rychlost, stejnou krvavou taktiku, kterou společně zabíjeli.
Nevraždili, mstili se.

Severus Snape hleděl zamřížovaným oknem ven.
Slunce...
Neměl nikdy rád slunce...
Ale...
Ale.
Ale...
Teď bylo doopravdy pryč.
Trhl sebou, když uslyšel výkřik Nymphadory.
Byla jeho studentkou.
Jenom pár let, protože nebyl o tolik let starší než ona, ale učil jí.
Bodalo ho to.
Ne jako kouzla.
Jinak.
Začínal Malfoye chápat.
Zase.
Jenže on už jednou miloval.
A ona taky, jenže ne jeho.
Kvůli tomu, aby ji chránil přešel na ,,správnou" stranu a  ona stejně zemřela.
Nemělo to cenu.
A nikdy TO nebude mít cenu.
To.
To, co smrtijedi nevyslovují.
Láska, přece.
Ušklíbl se.
Nikdy už pro něj nebudou nic znamenat.
Hrdý a se zvednutou hlavou...
Severus Snape, profesor lektvarů.
Muž, který toho mnoho dokázal, ale v tomhle boji prohrával.
V boji, který byl pokryt záplavou rudých vlasů.
Těch, které ho klidně zradily.
A oni se ho ještě ptali, proč nesnáší toho Potterovic spratka.
V očích měl nenávist a odhodlání.
Bojů bylo dost.
On jich neměl dost, ale nehodlal dopustit, aby ho Voldemort našel zavřeného v jeho vlastní učebně.
Ne, to ne...
To ne.

Křik a zmatek boje...
Pomstychtivé tváře na obou stranách.
Mrtvá těla rozsetá po zemi...
Nutno říct, že umírali spíše ti z řádu.
Ti totiž nebyli ochotní zabíjet, kromě...
Dvou vlků.
Vlků, se srstí skrápěnou každou chvíli kapkami krve.
Chvíli lidé, chvíli vlci.
Pořád však se stejnýma očima.
Krvelačnýma, překrásnýma a...
A hrdýma.
Hrdí...
To byli...
Jejich moc se doplňovala, jejich oči prozařovali tmu.
V jejich tvářích zářilo šílenství.
Černá pláště, které se však jen málo podobali smrtijedským, když tančily kolem jejich těla, když se jejich majitelé prudce otáčeli a křížily svou moc se smrtí.
Umíralo se.
Ale ti dva ne, ti se stali posly smrti.
Oni rozhodovali, kdo přežije, kdo ne.

Severus prudce přivřel oči.
Ne, ne, ne...
Bylo to těžké.
Žít.
Voldemort by ho zabil.
Kdyby ho tam našel uvězněného, určitě.
Ty myšlenky si v duchu opakoval.
Nebylo by to zbabělé.
Kdyby to udělal...
Určitě ne...
Zahalil se do černého pláště, který se zavlnil, když prudce vstal.
Obvyklé pohyby, obvyklá gesta, ale...
Ale bez nenávisti.
Tak nějak...
Hrdě...

Voldemort cosi zavrčel a uhodil prudce jednoho smrtijeda, který se pokusil utéct.
Sourozenci se postavili k sobě.
Byl to tanec.
Oni nebojovali nemotorně, ale elegantně.
Tu eleganci si udrželi celí život.
Přes všechny útrapy.
Tak už to bylo s Aristokraty.

Severus se otočil k oknu.
Snad čekal slunce, ale nebylo tam.
Snad chtěl alespoň hvězdy, aby se kvůli němu vyhoupli na oblohu dřív.
Jenom o chviličku...
Malou chvilku...

Kráčel rychle k nim.
Jeho oči slibovali smrt.
Elisabeth se bláznivě rozesmála, když ji zasáhla jedna z nejnepříjemnější kleteb.
Lucius ji strhl k sobě.
Upřela na něj jemné oči.
Smířené, hrdé oči.
Takové, které by tu smířenost jen tak někomu neukázaly.
,,Avada Kedavra!"
Lucius se prudce skrčil a svou sestru stáhl sebou k zemi.
Vyslal několik kleteb rychle za sebou.
Čekal, až se Lizi trochu vzpamatuje.
Neměli co říkat.
Rychle se postavila a její víčka, která zakrývala přenádherné oči se na chvíli přimkla k sobě.
Na trochu delší chvíli.
Když otevřela oči, věděla, že se vzá všeho.
I života...
jenom proto, aby ON zemřel.
A zemře.
Napřáhla ruku s hůlkou.

Vytáhl z kapsy lahvičku plnou nepříjemně zelené tekutiny.
Ušklíbl se.
Nerad dával Potterovi za pravdu, ale některé lektvary by mohli být chutné a...
A mohli by vypadat lépe.
Nadechl se a zavřel na chvíli oči.
Aristokratické gesto.
Neuměl si sám srovnat, co všechno mu proběhlo hlavou, ale když otevřel temně černé oči, byl rozhodnutý.

Pronesla kouzlo, o kterém sama nevěděla, jak ho zná a cítila, jak se její tělo vznáší do vzduchu.
Oči jí slzeli, čelo se lesklo potem smíšeným s krví, která stékala po celém jejím těle a mísila se s krví nepřátel.
Obětovala právě mnoho, a přitom...
Přitom věděla, že za správnou věc, za správnou stranu dávala tekutina, která jí dávala život.
A taky možnost při tom žití milovat.

Vrhl ještě jeden pohled na okno.
Jediné okno v té místnosti, v jednom z jeho pokojů.
Koneckonců...
Moc oken nikdy nechtěl, až teď.
Spatřil svůj odraz v zrdcadle.
Věděl, že se nikdy nezměnil.
A nezmění.
Už nebude mít možnost...

Lucius sledoval, jak se jeho sestra vznáší několik stop ve vzduchu.
Přestal počátat, kolik smrtících kouzel ji už zasáhlo.
Zůstal jen strach...
,,Elizabeth..."

Ale vlastně ani nechtěl.
Ušklíbl se na vlastní obraz.
Majestátní...
Děsivý...
Prohnilý skrz na skrz...
A to možná bylo to kouzelné...
Hledat místečko, kde bylo jeho srdce...

Neviděla...
Možná proto, že měla zavřené oči, ale nevnímala to...
Chtěla vidět své blízké, ale na to bylo příliš pozdě.
Jsou věci, o kterých ví instinktivně, že je musí dokázat dotáhnout do konce.
Na to, aby skončila, byla příliš hrdá.

Zvedal pomalu ruku.
Pomalu ji přibižoval k ústům a pak se zachvěl.
Vrhl téměř vyděšený pohled ke dveřím.
Zamčené...
Ale on v nich viděl, jako by byly otevřené...
Všechny ty tváře, ty mrtvé...
Jedním rychlým pohybem přiložil lahvičku k ústům a vypil její obsah...

Zářila...
Rozlévala se kolem ní záře, záře která mohla nahradit slunce.
Sirius klesl na kolena.
Luciusovi vypadla hůlka z ruky.
Obou se dotkly paprsky, které kroužily kolem jejího těla.
Projela jimi bolest.
Jakoby hledala to špatné, ale pak zjevně nenašla co hladala a nahradilo ji nevýslovné štěstí.
Nevýslovné proto, že ho neuměli popsat.
Lidé tomu říkali štěstí...
Harmonie, klid, úleva...
Láska...
Štěstí ukryté v paprscích...
Smrtijedi, kterých se paprsky dotkly si přikryly tváře rukama.
Celé tělo měli najednou v jednom ohni.
Jako to slunce.
Zdálo se že některé pálilo, některé hřálo.
Jeden z paprsků jemně utřel slzu, která stekla z Malfyiovi nic neříkající kamenné tváře.
Téměř u jejího těla se paprsky zbarvovali rudě.
Už poznal to kouzlo...
Kouzlo čisté krve, magické krve...
Ale ona svou nesmí plýtvat...

Vrhl pohled na zrdcadlo.
Na rtech se mu usídlil nečitelný výraz.
Možná úsměv, možná se chtěl vysmát, těm co ho objeví.
Co objeví jeho tělo.
Důkaz toho, že nikdo nepolapí.
Skutečně nepolapí, Severuse Snapea.

Většina smrtijedů se válela ve vlastní krvi, všude kolem.
Kam až paprsky dosáhli.
Byl cítit pach kouře, jak smrtijedské masky a pláště zničehonic vzplály.
Byl cítit...
Smutek.
Šlo to?
Asi ano, protože nic jiného nesedělo.
Zbylí nepřátelé se spěšně dali na útěk a slunce pomalu ztrácelo svou tvář...
V té chvíli se stalo něco podobného, jako kdyby vybuchla supernova.
Jako pozůstatek nádherných očí.
Paprsky zrudlého slunce je oslepily.
Když se jim povedlo otevřít oči, které ještě chvíli zaměřovaly pouze neurčité mžitky spatřily to, co vidět nechtěli.
Sirius k ní přiklekl.
Když se jí pokusil pohladit po vlasech, zůstala mu v rukou jen její krev.
Po tvářích se mu kouleli další slzy, ale už nebyly další paprsky, které by je utírali.
Lucius zavřel křečovitě oči a zprudka se nadechl.
To nemohla být pravda...
Jen tohle ne...
Toho jediného se přece bál.
A život toho využil.
Proto neměli strach.
Proto měli hrdost.
Ona byla hrdá...
A využila toho.
Využila čisté krve, bezmezné vůle a aristokratické hrdosti...
Hrdosti, která stála mnoho z jejich rodu život.
Život.
Bez ní by neměl cenu...
Ale když otevře oči...
Když se odváží...
Tak možná uvidí její smrt...

A kdesi v dálce bylo slyšet tupý náraz těla na dlažbu jen chvíli poté, co se ozvalo tříštení skla.
Skla....
Lahvičky...
Lahvičky, která se rozbila na desítky střípků, a která byla kdysi plná odporně zelené tekutiny.

V dálce svítalo...
Nebo nesvítalo,ale znovu vyšlo slunce...
Bylo krvavé, připomínalo události toho dne.
Pro nic za nic tolik krve....
Nebo ne...
Rozhodně pro něco, jen to stálo příliš.
Pro lásku, pro život a pro hrdost...
A stálo to?
Stálo to to, pro co se bojovalo.
Životní lásku, život v harmonii a hrdost jedné světlovlasé ženy...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 8. října 2010 v 18:02 | Reagovat

To je... nepopsatelné :-D Já miluju, když se takhle prolínají dva osudy x)
Jo a jestli se ptáš na můj názor... Řekla bych smrt :-D

2 Vysmátá Vysmátá | Web | 8. října 2010 v 23:09 | Reagovat

senzační nový design :)
nedošla jsem tak daleko, abych mohla číst tuhle kapitolu. Až se tam prokoušu, dám vědět :)

3 Krasivija Krasivija | Web | 8. října 2010 v 23:39 | Reagovat

Krásná kapitola

4 Illian Illian | Web | 9. října 2010 v 11:31 | Reagovat

Tohle bylo úchvatné! Ale...děláš si srandu, že jo. Protože jestli to skončí špatně, tak se neznám! Já nechci aby všichni umřeli...béé! No jo, mmoc to prožívám, ale opravdu, tahle kapitola se četla jedním nechem. Nemůžu uvěřit tomu, jak je to skvělé! :-)

5 yellow-dog yellow-dog | Web | 9. října 2010 v 11:48 | Reagovat

Smutný... nechci aby umřela. Ale na druhou stranu to bylo nádherné. Prostě O_O úžasné. Dokonalé a krasné ;-).

6 yelow-dog yelow-dog | Web | 9. října 2010 v 11:49 | Reagovat

PS : ne to že umřela :-D, ten příběh.

7 Neriah Neriah | Web | 9. října 2010 v 18:34 | Reagovat

Úžasně jsi popsala tu atmosféru, úplně jsem si to dovedla představit...
Ať to dopadne jakkoliv, bude se mi to líbit... Upřímně si ale víc dovedu představit smrt... Hlavně mě nikdo za tohle neukamenujte. :-) K týhle povídce se mi to prostě hodí víc...

8 Berenika Berenika | E-mail | Web | 9. října 2010 v 18:39 | Reagovat

[7]: smrt bude, jenom ještě nevím čí... Uvidíme...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama