Aristokratická hrdost XXVIII - Hrdě smrti vstříc

17. října 2010 v 11:44 | Berenika |  Aristokratická hrdost
A končíme... Nakonec jsem to ještě prodloužila, snad se vám bude líbit...
Nevím, co víc napsat... Cítím se prázdná, ale úplně... Já tuhle povídku měla opravdu nejraději.
Symbolizovala moje naděje, přání i touhu spatřit to, co popisuje.
Nikdy nebude tak dobrá, aby dokázala popsat to, o co se snažila, co jsem cítila.
Ale pro mě vždycky bude nejlepší.
 Vaše Berenika


,,Já tě zničím!" zvolal
Stál nad jejím tělem.
Jeho tvář smáčeli nejen slzy, ale i déšť.
Ona milovala déšť...
Jeho Elizabeth...
Nechal slzy volně spadávat do toho deště, teď si to mohl dovolit...
Hnědé vlasy splývaly podél obličeje.
Chladný déšť tišil žár v srdci, které pukalo znovu a znovu.
Znal ji pořád dobře...
V dešti by tančila...
Teď u ní nechal ošetřovatelku a stál tady, tady, kde málem zemřela.
Nemohli k Mungovi, protože byla smrtijedka, i když bývalá, nemohli sakra vůbec nic udělat pro ni.
A ona tam zemře...
Zvedl oči...
Kdyby zemřela, zranilo by to spoustu lidí.
A pak se mu do duše vkradla neodbytná myšlenka...
Kdyby zemřela...
Tak by nemusel žít ani on...

*** O pár dní později na ošetřovně ***

Zdálo se jí, že se jí hlava rozskočí přesto se pokusila otevřít oči.
Matně si vybavovala, co se stalo.
Vítr, který se jí rozběhl celým tělem napjal všechny její svaly, vznesl jí do vzduchu.
Výbuch, který rozzářil všechno okolo ní tak jasným světlem, že nic neviděla, a nakonec ten šimravý pocit v bříšku, který jí zabránil potopit se do nekonečna.
Mohla odejít, mohla zemřít.
Ztratila příliš mnoho krve, ale ona potřebovala ještě jednu věc...
Zjistit, jestli je pravda ta intuice, která jí nabádala zůstat naživu kvůli někomu.
Konečně odlepila víčka od sebe...
A okamžitě zavřela oči.
Viděla ho...
Srdce se jí rozbušilo, tak zběsile, že si myslela, že se jí rozskočí nejen hlava, ale i ten důležitý orgán, díky němuž cítila lásku.
Usmála se, ale snažila se, aby to vypadalo, že pořád spí.
Cítila, jak jí stiskl ruku.
,,Já se vrátím, Elis, hned se vrátím..."
Sotva za sebou zavřel ucítila v očích palčivé slzy.
Bezmocně se rozvlykala.
,,Lisii..." zašeptal její bratr, který se tam zničehonic objevil.
Pššš...
Tišil její tiché vzlyky.
Zavrtěla hlavou.
,,Já..." hlas jí zněl divně.
Věděla, co se stane.
Její pohled byl ale odhodlaný a smířený.
Jenže její nádherné oči při tom byly zakalené bolestí.
Zavrtěl hlavou.
Věděl, co chce říct.
,,Zlomilo by mu to srdce, Lis, to...."
Pokusila se přiložit mu prst na ústa a on sklopil hlavu.
,,Chci toho po tobě moc, nebudeš se potom moct vrátit, ale..."
Zavřela znovu oči, nedokázala se už dívat do těch jeho.
,,Luciusi, já umírám, cítím to..."
Sklopil hlavu a otočil se na druhou stranu.
V očích ho pálilo cosi podobné tomu, co jí po tvářích stékalo v proudech.
,,Nemůžu... Nemůžu dopustit, aby... aby mě... Aby mě viděli umírat... Nemůžu." dostala ze sebe mezi vzlyky.
Mluvilo z ní zoufalství.
,,Prosím, bratříčku, já toho chci strašně moc, ale já tu nemůžu zůstat, to raději někde zůstanu sama... Prosím... Nechci, abys pak zůstával se mnou, jen mi pomoc, nikdo se to nedozví!"
Zděšeně na ní pohlédl.
Položil jí ruku na čelo.
Měla horečku.
Otřel mlčky pár jejích slz do svého pláště a vzydchl.
Zavřel oči.
Tolik slov, kolik z ní v horečce nesouvisle vypadlo neřekla už hodně dlouho.
Tak odlišná slova a tak související.
Trhaně vydechla a zakašlala.
Nemohla pořádně mluvit, předchozí slova ji zcela vysílila, ale její pohled prosil.
,,Luciusi..." zašeptala ještě, než se propadla do mdlob.
A jemu v hlavě zněla dvě slova.
Její přání, poslední přání... Poslední přání... Poslední...
Vzal její křehké tělo do náručí a odnesl jí z postele.
Ve svém pokoji ji položil na postel a pár kouzly zabalil, přehodil přes ni plášť a chytil ji znovu do náručí.
V té chvíli znovu otevřela oči.
Pořád nádherné.
Pořád zakalené horečkou a bolestí.
,,Děkuju bratříčku..." zamumlala
Pokusila se k němu přitisknout, ale nedokázala se pohnout.
Obtočil kolem ní ještě svůj teplý plášť a ona spokojeně zavřela uslzené oči.
Neuvidí ji umírat...
Neuvidí...
Jen o to stála.
O ten pocit motýlků v bříšku, kterým nemohla věnovat pozornost, když s ní prošel krbem.
Navždycky pryč.
Aby ji neviděli zemřít, aby se nemohl vrátit, a aby mohli zbytek jejího života strávit spolu.
Jak dopadli ty beznadějné sny, o kterých si mysleli, že se splní?
Sny, podle kterých si měli vynahradit celý život, který ztratily pro Voldemorta.
Ten byl už mrtvý...
Ale co?
Pořád je strašil ve snech.
Pořád...
Pořád je ničili staré skutky, a zvláště teď.
Jak by bylo dobré, kdyby byly všichni spolu šťastní...
Šťastní...
To slovo znělo tak nádherně, ale nemohlo se vyplnit, už ne.
Už bylo pryč...
Vrtkavé, zrádné...
Ach...
Všechno... Pryč... Ztracené...

***O 11 let a 9 měsíců později***

Dvě postavy zahalené v černých pláštích na sebe upoutaly pozornost.
Zrovna probíhalo zařazování.
Brumbál se postavil a v očích se mu zračilo překvapení.
Neměli jak se tam dostat...
A přece tam byli...
Dva.
On a ona.
Menší postava stiskla ruku staršímu muži.
Do obličejů jim vidět nebylo.
Vykroutil se z jejího sevření a postavil se pro jistotu před ní.
Učitelé už stáli.
A co bylo hroší - stál i Black.
On tam učí? proběhlo mu hlavou.
Jeho tam nechtěl vidět.
Jeho někdejší přítel by ho teď zabil bez mrknutí oka.
Nadechl se.
,,Blacku?" zkusil to.
Nesměl nic uspěchat...
Sirius zrudl vzteky.
Hlas, který znal a jehož majitele by nejraději zničil, za tu bolest...
,,Malfoy... Ty..."
nedokončil, protože menší postava si stáhla z hlavy kápi.
Byla to dívenka.
Mohlo jí být tak jedenáct, ale jedno bylo jasné...
Že tu byla.
Byla jako ona.
Její úplná kopie...
Klesl na židly.
Minerva pomalu přešla blíž k příchozím.
,,Lizi, běž." postrčil ji jemně Lucius a přitom jí vtiskl do ruky dopis.
Starý, zažloutlý papír se v jejích rukách roztřásl.
Zvlášť to jméno napsané rukou její mámy.
V očích se jí zaleskly slzy.
Nechápala, jak se to stalo.
Lucius se otočil a odcházel.
Podívala se na něj.
Nechtěla, aby odešel.
,,Stůj!" vykřikl hnědovlasý muž a hbitě přeskočil stůl jídlo nebo ne.
Sklenka vína se svezla z krajkového ubrusu, určeného pro slavnostní začátek roku.
Ozvalo se tříštění skla.
Ten zvuk byl v síni nesnesitelný už proto, že nebylo nic jiného slyšet.
Nic...
Jen ticho...
,,Elizabeth?" zeptal se chraptivým hlasem.
Lucius zavrtěl hlavou.
Jeho bývalý sok zaťal pěsti.
,,Jak s to mohl udělat? Věřil jsem ti, sakra, Malfoy, chápeš?"
Křičel.
Bylo toho na něj moc.
Lucius se nadechl.
,,Nechtěla, abys ji viděl umírat."
,,Umírat?" Sirius se zapotácel.
Tolik let byla pryč a on pořád nemohl zapomenout.
Přísahal si, že tohohle zabije, jakmile ho uvidí...
,,Máš na to právo." zašeptal Malfoy
Tichošlápek zvedl hlavu.
V jeho očích viděl nenávist, ale i lásku.
On jeho sestru pořád miloval.
Pořád doufal, že někde žije.
Pořád...
Pořád měl jeho za toho, kdo ji měl ochránit, když už ji unesl.
,,Já jsem ji neunesl..." zavrčel Lucius
Tohle už přehnal....
,,Blacku, máš právo mě zabít, máš proboha právo na všechno, ale já ji neunesl Odešla kvůli tobě chápeš? Odešla proto, že nechtěla, abys ji viděl umírat!"
Teď mu bylo jedno, že mu četl myšlenky.
Kývl hlavou k té malé.
,,Byla asi dost čilá, když mohla mít děti, že?"
zavrčel.
Světlovlasá dívka otevřela drobná ústa, ale vzápětí se její pohled uklidnil.
Sklopila oči.
Lucius zalapal po dechu.
,,Sakra Blacku, je jí 11! Přesně jedenáct!"
Mávnul rukou.
,,Přemýšlej, a neurážej laskavě mou sestru, která tě bůh ví proč milovala."
Sirius se zarazil.
Zvedl oči k Luciusovi, který si sundal kápi a shodil na zem svou hůlku.
Nebylo potřeba bojovat, ani zůstávat skrytý, když věděli, kým je.
Nadechl se.
Mohl ho zabít.
Neměl ani hůlku, ale...
Směřoval pohled k té malé.
Teď si všiml, že není zase tak dokonalou kopií své matky...
Měla hnědé oči.
Jeho oči!
Polkl.
Pomalu šel k ní.
Hleděla na něj vyděšenýma očima.
Klesl na zem.
Sledovala ho, a přemýšlela.
Byl to její táta.
Její pravý táta...
Třásla se.
Bože, jak jí byla podobná, gesty, vlasy vším...
Ale měla oči stejné jako on.
Usmál se.
Nějdřív mírně a pak se rozesmál a obejmul ji.
Zvedl se bez problémů i s ní.
,,Tati..." zašeptala a on cítil, jak se v něm zvedla vlna pýchy.
Měl dceru.
On měl dceru, Elizabeth byla mrtvá, ale měla dceru...
Položil ji na zem a rozhlédl se.
Po dlouhé době měl v očích i štěstí.
Po dlouhé době přestal vnímat Elizabeth, kterou už nemohl mít jako střed svojí duše.
Bude tam navždy, to je jisté, ale teď tam byl ještě někdo jiný...
Jeho dcera...
,,Malfoyi..."
zamračil se.
Byl pryč.
Jeho dcera se nechápavě rozhlédla.
Sirius se tázavě otočil na Brumbála, ale v jeho očích četl, že ví proč.
Že ví, chápe, ale neudělal by to.
Ne, to by neudělal nikdo jiný než Malfoyovi.
Jistěže ne.
Měli by důvod žít, ale on už ho neměl.
Překvapeně vydechl.
Mohli přece žít.
Šťastně.
Všichni.
I on.
Vždyť byl jeho přítel.
Bodlo ho kdesi hluboko, když si uvědomil, že ho nařkl z únosu.
Ne, na to byl Malfoy příliš hrdý.
A on měl právo na všechno, jen na tohle ne.
,,Počkej." zašeptal své dceři a vyběhl ven.
Stál tam.
Nechával déšť, aby mu dopadal na obličej.
Sirius se nadechl.
Od jisté doby nechodil do deště.
Od té doby, co našel v dešti ji.
Skoro mrtvou, ale dýchala...
Kdyby věděl, že už tenkrát čekala jeho dceru...
Jeho!
Ale starat se o ni mohl jeho přítel.
Jistě, trochu zvláštní přítel, kterého většinu svého života nenáviděl, ale přesto přítel.
,,Luciusi." zašeptal, když se konečně odhodlal vejít do deště.
Před očima měl pořád její krev.
její krev, míchající se s děštěm.
Nemluvili.
Věděli, že oba myslí na to samé.
,,Nemusíš odcházet." dovolil si Sirius přerušit ticho.
,,Je tolik věcí... "
,,Ne." přerušil ho.
Měl klidný hlas.
Klidný, vyrovnaný.
A znovu to strašlivé ticho.
,,Už nejsou věci, kvůli kterým bych já měl žít."
Siriusovi bleskla hlavou vzpomínka na klidný hlas, který získávala, když byla odhodlaná obětovat všechno.
Ale netušil, čemu objetuje on.
Čemu je ochotný obětovat.
Nechápavě se na něj podíval a on se usmál.
Vlastně sám nevěděl proč.
Prostě věděl, že už skončila ta doba, kdy se s Elizabeth mohli snažit žít.
Žít tak, jak oni nesměli.
Oni.
Oni s čistou krví, s aritokratickými způsoby a s...
Se srdcem z ledu.
A s hrdstí...
Patřili jinam, do časů, kdy mohli zabíjet.
Kdy se z nich stávali krvelačné šelmy, a kdy...
Kdy byli šťastní....
Nikdo nebyl jako oni, protože oni byli jedineční.
Smíchávalo se v nich zlo s dobrem a oni to odmítali.
Odcházeli a přicházeli nečekaní.
Zabíjeli s elegancí.
Žili s citem pro hrdost.
Pro aristokratickou hrdost, která se však stávala pozůstatkem dávných časů.
Pro ně už v tomhle světě nebylo místo.
Sirius se zachvěl, když kolem něj proběhl velký bílý vlk.
ajestátní, nádherný...
Klidný, ale smutný.
Nádherné čistě modré oči zářily do tmy.
Sledoval ho, dokud mu nezmizel z dohledu.
A stál tam ještě o chvíli déle.
Chtěl, aby si pamatoval to, co za zapamatování stálo.
A také se potřeboval ujistit, že se nevrátí, i když to bylo nemožné.
Nevrátí se.
Zabrání mu v tom ta zatracená aristokratická hrdost.
Kdyby neexistovala...
Byla by tu Elizabeth, byl by tu on, byli by tu...
Byli by šťastná rodina, ale to nešlo.
Ti dva sourozenci byli spíš pohádkovými postavami, které miloval.
Postavami, které ale nemohli skončit dobře, jak tomu bylo v pohádkách.
Věděl, že už je nikdy neuvidí.
Pomalu se otočil a kráčel zpátky.
Jako by ani nevnímal déšť.
Tohle byl příběh, jako vybraný z nějakého románu.
S kouzly, s romantikou, s dobrodružstvím...
Ale jedním se od něj lišil.
Jedním jediným...
Tou hrdostí, kterou nešlo popsat ani v nejlepší knize.
Hrdostí, která patřila do dávné doby, která si nenechala poroučet a byla svou vlastní paní.
Klidným tvářím dvou aristokratou, jimž byla vlastní, a které stála život.
Proto byla zvláštní, protože nemohla patřit nikomu jinému...
Možná by stálo za to, napsat o ní knihu...
Možná by patřila k nejlepším.
Ale krásu a majestátnost aristokratů by stejně nepopsala.
A ani ten okamžik.
Okamžik, kterým vždy hrdě i v největší bolesti, kráčeli smrti vstříc.


Konec

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 17. října 2010 v 12:21 | Reagovat

Ach můj bože, to je dokonalé O_O Nikdy jsem neviděla, vlastně nečetla, nic úchvatnějšího :-D

2 yellow-dog yellow-dog | Web | 17. října 2010 v 12:24 | Reagovat

to bylo prostě... dokonalé.
Mrzí mě že Malfoy umřel :(.
Ale stejně... úžasné. Hltala jsem slovo za slovem... no prostě dokonalé. Škoda že už je konec :-( .

3 Porcelánová Baletka (Lady-iLL) Porcelánová Baletka (Lady-iLL) | Web | 17. října 2010 v 13:49 | Reagovat

nemám k tomu co dodat ,bylo to tak napínavé ,jak sis pohrála se slovy ,nic víc než ,že se mi to líbí ,říct nemůžu :)!

4 Porcelánová Baletka (Lady-iLL) Porcelánová Baletka (Lady-iLL) | Web | 17. října 2010 v 13:51 | Reagovat

také mě mrzí ,že s tebou nemůžu chodit na školu ,zítra tam zase jít ..:( vážně nechci už to tam asi nevydržím faustův labyrint - abych řkla pravdu taky se mi nelíbil vyzkouším toho eragona - mám tak ráda fantasy a děkuji .)

5 Porcelánová Baletka Porcelánová Baletka | Web | 17. října 2010 v 15:05 | Reagovat

No přesně! kdybych věděla kdo to dělá taky by se ze mě stal lidojed :D:D:D:D! ,ale myslím si ,ž to není tím blogem změnila sem si hslo a přestalo to dělat ,ale nejlepší na tom je ,že si to změněné heslo už nepamatuju :D

6 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 17. října 2010 v 15:09 | Reagovat

děkuji ,děkuji a ješt jednou ti moc děkuji!:) ani nevíš jakou radost ted mám !:)

7 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 17. října 2010 v 15:14 | Reagovat

ano ano!ještě ti ho pordžím!:D
--
ale vůbec se nečervenej!:) ,já se vážně ráda ,že se ti to líbilo ,ale na ty tvoje úžasný nemám!.)
--
mě se tak nezbavíš :)!:D

8 Porcelánová Baletka Porcelánová Baletka | Web | 17. října 2010 v 15:40 | Reagovat

ano ,to je samozřejmost představit si tu postavu :) potom bych taky nevěděla :)

9 porcelánová baletka porcelánová baletka | Web | 17. října 2010 v 15:50 | Reagovat

:D - abych řekla pravdu mě se t moc nestává ,já si to prostě převedu do reálu a už mi ta postava zůstane tak jak bych ji chtěla .). Ale mohla bych ti zkusit nakreslit nějakou postavu? :)

10 Porcelánová Baletka Porcelánová Baletka | Web | 17. října 2010 v 15:59 | Reagovat

už se na to moc těším .) a určitě se mi budou líbi všechny :)- tak to mi jde zpaměti ,ale právě ,že když mám předlohu moc mi to nejde nwm proč :d

11 Porcelánová Baletka (Lady-iLL) Porcelánová Baletka (Lady-iLL) | Web | 17. října 2010 v 16:04 | Reagovat

:D:D - už se mi povedlo přihásit na blog tak očekávám ,že se mi do ěho zase nabourá..:(

12 Porcelánová Baletka (Lady-iLL) Porcelánová Baletka (Lady-iLL) | Web | 17. října 2010 v 16:11 | Reagovat
13 Porcelánová Baletka (Lady-iLL) Porcelánová Baletka (Lady-iLL) | Web | 17. října 2010 v 16:14 | Reagovat

ano ,až zjiśtím kdo to je napíšu ti :D:)

14 Illian Illian | Web | 17. října 2010 v 16:48 | Reagovat

*Stírá slzy dojetí*. Tohle bylo....nenacházím slova. Úžasné! Perfektní! Smutné, ale dokonalé! Nemohla jsem od toho odtrhnout oči a se zatajeným dechem jsem hltala každé slovo. Tohle bylo opravdu úchvatné. Málem jsem brečela jak želva,...nevím co víc říct. Snad jenom...škoda, že už je konec :-)

15 lucrecia lucrecia | Web | 18. října 2010 v 21:30 | Reagovat

Tak tohle byl naprosto úžasný konec, takový který vezme za srdce a nechá člověka přemýšlet nad složitým osudem člověka. Taky je mi líto, že je už konec. Měla jsem tuto povídku moc ráda. A tak se tu nabízí jedna otázka..Začneš teď psát nějakou novou FFHP?

16 Krasivija Krasivija | Web | 19. října 2010 v 17:17 | Reagovat

To už je konec? škoda.tak se mi tento příběh líbil

17 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 5. prosince 2010 v 12:16 | Reagovat

Dobrý článek.

18 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 30. prosince 2010 v 23:00 | Reagovat

SUPER COOL HUSTE :D

19 Ginger Ginger | 27. května 2011 v 15:35 | Reagovat

Bereniko,jsi nejlepší.

20 Berenika Berenika | E-mail | Web | 27. května 2011 v 16:24 | Reagovat

[19]: Páni, ani nevíš, jak mě tahle věta potěšila. Moc děkuju :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama