Spoluautoři
9. listopadu 2010 v 15:42 | BerenikaSpoluautoři
Komentáře
To já hledám sebe pořád. Také jsem nic nenašla.
nevím jak bych ti mohla poradit,ale ted to bude znít hrubě ,ale prožívám něco stejného a musíš si tím projít sama .. tohle je nejtěžší etapa života..:(
Přemýšlím jak ti poradit, ale vzhledem k tomu, že mě se od čtvrté třídy taky někdo líbil a za celou základku jsem mu nic neřekla - ani teď, když už ho nemusím, tak nejsem zrovna dobrý tvor v tom, ti radit. Ale zase se říká, kdo neumí radí, takže…Zkus to. Ale něčím nenápadným…třeba“Nemohlo by jsi mi podat/půjčit…“ Nebo se ho zeptej kolik je hodin. Naprosto normální, obyčejná otázka, na kterou by člověk hned zapomněl. Třeba se pak rozvine konverzace. Netuším, jestli to ale bude fungovat.
Já se k blogu poslední dobou taky nedostala, ale spíše z technických potíží…počítač, ach jo! Ale je pravda že pro mě je psaní vlastně jako droga, nebo terapie. Prostě když to nemám, tak jsem hrozná! Podrážděná na prášky. Proto si neumím představit, jak ti chudáku musí být, když nemůžeš psát…ale věřím tomu, že se to zlepší. Navíc, ta část povídky, co jsi mi poslala, tak ta je úplně úžasná! Skvělá a…nenacházím slova a navíc už jsem toho napsala strašně moc
Takže držím palce a snad ti to vyjde.
Tak v tomlhe ti asi moc neporadím
.
Ale zkus ho oslovit, a když se lekne tak...
tak...
Safra.
. No tak se určitě zase osmělí
.
Někdo, kdo tě bude mít rád, se vždycky najde... Jen pak hrozně bolí, když tě zradí. Proto radši zůstanu celý život sama...
Znám ty chvíle, kdy ti něco chybí - nic tě tak úplně nenaplňuje... Člověk chce... Něco, ale tak úplně neví co...
*to se zas inteligentně vyjádřila*
Pravé přátelství jsem zažila, tedy alespoň já ho považovala za pravé, a ono nakonec nebylo. Ale i tak je o co stát. Nedovedu si tak úplně představit, co myslíš tím, že je ten kluk "zvláštní". Zvláštních lidí znám spoustu, a každý je zvláštní nějakým jiným způsobem, nikdy však ne v tom negativním smyslu. Protože na každé zvláštnosti se dá najít něco...Krásného. Co prostě povrchní člověk nikdy neuvidí. A jestli je tak hodně stydlivý, nerada to říkám, ale je na tobě, aby ses mu nějak přiblížila... Protože vím, jaké to je, bát se udělat první krok, a těch důvodů může být hned několik: strach z negativního přijetí, nebo jen strach upozornit na sebe... Uvedu příklad, který s tímhle moc nesouvisí: chci se na ulici zeptat na cestu, ale nejsem ze sebe schopná vypravit ani slovo, i když uvnitř křičím, ať už konečně něco řeknu... Prostě takový blok. Takže mu nějak dej najevo, že se z tvé strany nemusí ničeho bát. To jsem ti asi moc neporadila, co? ![]()
berenitko děkuju za podporu ,ale myslím ,že to nemá cenu..
děkuji berenitko ,jdu se na to podívat a nejdřív odstraním ty strašné barvy
:)
to máš vlastně pravdu
maj to dobře vymšlený :d neboj doufám ,že už nebudu chtít skončit :) - hlavně si všechno do té školy udělej :) já sem si ted vzpomněla ,že mám referát do dějepisu na sufražetky
achjo ![]()
















Safra... Napřed jsem si myslela, že ti poradím... Ovšem když jsi začala o klucích, tak mi došlo, že zřejmě hledáš jinou radu, než tu, kterou ti jsem schopná poskytnout já... xD