Tajemství Severní hvězdy IV. - Bělostná Luna

22. listopadu 2010 v 16:39 | Berenika |  Mysterious north star
Mám pro vás malý dárek. Rozhodla jsem se tuhle kapitolu zveřejnit dřív. Jsem na ni pyšná - bůh ví proč. Líbí se mi, napsala jsem ji před chvílí. Možná, že za to může bolest v krku, možná teplota, ale já jsem sama se sebou spokojená. Páni... Už dlouho jsem se takhle necítila. Prostě čiré štěstí... A to jsem nezažila nic vyjímečného. Vaše Berenika

4.kapitola - Bělostná luna


,,Bell?" zašeptala a odhrnula si pramen černých vlasů z obličeje.
,,Anabelo!" Trhla prudce hlavou.
Daniela se zhroutila na zem vedle ní a překvapeně s příměsí mírného zděšení sledovala otevřený stan. Venku nic nebylo. Tedy… Bylo, ale ne to, co před tím.
,,Měla jsem strašný sen." Zašeptala Dana.
Její hlas se chvěl.
,,Venku byli… Bylo… Byl…"
Zarazila ji.
,,Já taky a já." Polkla. ,,Měla jsem ti něco říct, omlouvám se."
Daniny oči se rozšířily.
,,Je dobře, že jsi to neudělala. Uspěla jsi."
,,Uspěla…"
Anabela překvapeně otevřela ústa.
,,Danielo!" vykřikla.
Jenže její kamarádka byla pryč. Vyběhla před stan.
,,Dano!"

***

,,A pak se všechny rozzářily. Připadala jsem si, že se do mě soustřeďuje všechno štěstí země… Nejde to popsat."
Na ústech policisty se usídlil drobný úsměv. Poklepal ji po rameni a odešel z hlavní chatky. Opřela se o dřevěné opěradlo. Skvělé, samozřejmě jí nevěří. Vstala až když uviděla vcházet vedoucího. Byl zmatený. Nebylo pochyb, že jedna z návštěvnic zmizela, ale… Vlastně tam ani nebyla.
,,Je těžké to popsat, ale." Zarazil se. ,,Tu dívku jsi viděla jen ty. Ve svém stanu jsi sama, nikdo s tebou nepřijel a o žádné Daniele Merriové tu nikdo neslyšel."
Jakmile jí to vyložil zůstala stát. Připadalo jí, že zkameněla. Copak šílí? Nemohla si přece vymyslet kamarádku. Všichni jí viděli, všichni s ní prohodili pár slov. Vždyť…
,,Doufám, že chápeš, že tě teď kvůli takovému skandálu musíme poslat domů."
Domů?
Zlý sen. To je zlý sen! Vyběhla z chatky.
,,Stůj!"
Neslyšela. Připadalo jí, že zešílela. Jednu chvíli se nemohla hýbat, dalších pár vteřin musela utíkat ať chtěla nebo ne. Potřebovala křičet na celý svět, ale nevydala ani hlásku.
Co se to stalo?

***

Stromy jí uhýbaly z cesty. Měsíc jí ozařoval stříbrnočerné vlasy. I když ona sama mohla být považována za stvoření z měsíčních paprsků. Pleť jako by měla z mramoru. Krásnější než kterákoli socha, s očima barvy nejčernější tmy, neobyčejná.
,,Anabello?"
Dotkla se chladnou, ale jemnou rukou promrzlé dívky.
,,Anabello!" její výkřik se rozezněl nočním lesem. Jemně vískala Belliny světlé vlasy a snažila se jí probudit k životu. Výskla, když její chráněnka zamrkala. Ale nebyl to výkřik radosti.
Spíš uspokojení. Dokázala ji probudit. A Anabella přitom neviděla, jak schovala za zády ruku zářící modrým světlem - přírodní magií.
Kdyby necítila chlad, myslela by si Anabella, že je mrtvá.
Že je v nebi.
Protože právě teď se nad ní skláněl anděl. Nadlidský úsměv, mramorová pleť, oči černé jako dva uhly nebo černá jezera. Vlastně se její oči od nějaké hluboké studny lišily jen tím, že neměly žádné dno. Žádné…
Prohlížela si ji s posvátnou úctou. Nemohla ale přemoct pocit, že ji zná. Že zná ten úsměv, tu tvář. Jenom jedno jí ale bylo známé. Oči. Oči, které nemohl změnit ani nejlepší kouzelník. Ty vždycky zůstávaly stejné. Najednou to věděla.
,,Danielo?"
zašeptala a zatajila dech.
Ta ,,bytost" jí položila prst na ústa.
Zastudilo to.
,,Nejsem Daniela." Nadpozemský hlas…
,,A kdo jsi? A kde je ona?"
Bytost tak podobná její tajemné kamarádce se najednou otočila. Mrštným pohybem roztáhla křídla. Anabella zamrkala, jestli se jí to nezdá. Žádná křídla předtím neměla…
Podobala se teď nočnímu motýlu, andělu i soše najednou. Nevzlétla, jen jí nepřestávala probodávat mrazivým pohledem. Ona za ten chlad nemůže, je jí souzený….
Nevěděla, jak se jí ta myšlenka dostala do hlavy.
Nedokázala od ní odtrhnout oči.
Nebo spíš nemohla přestat zírat na ta křídla.
Tančily na nich měsíční paprsky, stejně jako po vlasech, ale ne tolik. Vypadala hebce, ale zároveň byla na pohled chladná, jako celá ta mramorová bytost.
,,Byla jsem Daniela." Ozval se ten anděl.
Zatočila se jí hlava. Ten hlas… Rozechvíval celé její tělo. Přiváděl jí k pocitům štěstí, snad větším než kdy znala. A kupodivu mnohem větším než při pohledu na bohy Mayů.
Tak kdo byla, když byla víc než bohové?
Věřila v ní, protože jí viděla. A už teď věděla, že se na ní brzo stane doslova závislou.
Milovala ji, ctila ji, bála se jí dotknout. Ale něco jí nechávala na zemi. Tušila, že by mohla vzlétnout. I bez křídel.
Ale teď je tu pro ni. Teď je ,její´. Její, její, její…
Propadla se do fanatického tranzu.
Meditace, tranz… Netušila, co se s ní děje, ale podvědomě vnímala, jak jí cosi prostupuje.
Magie. Vůle. Víra.
Ale ona potřebuje přátelství a lásku.
K čemu je magie? Kouzla. Laciná třpytka v dlaních.
Vůle. Získat ji podvodem? To není ani hezké, ani to nepřidá sílu, kterou potřebuje.
Budou po ní chtít něco velkého…
Víra. Věřila. Ale fanatismus nesnášela, tak proč se teď měla stát jen figurkou manipulátorů na obří vražedné šachovnici.
Prudce vstala.
Byl pryč. Pocítila zklamání nad úbytkem pocitu, který do té doby cítila. Ale zato se dostavil pocit vítězství, když
ona bytost použila jakýsi obdivný pohled, jestli se jí to jenom nezdálo.
Postavila se tomu! Vyhrála!
Splnila druhou zkoušku.
Ale dost silná na svůj úkol asi nikdy nebude.

***

Říkali mi Uj Sakil. Bělostná Luna.
Byla jsem člověk, Mayská kněžka. A stejně jako se to jednou stane Ix Akkbe a stalo všem našim věrným kněžkám
jsem se už před mnoha desetiletími dostala do vyšších sfér. Naše víra byla známá. Konec konců jsme žili v Mexiku, a tam se mnoho dozvíte. Navíc nám už odmala vštěpovali, že nesmíme lhát. Bohové vše vidí. Ale my neviděli je. Jenom pár lidí. Naučila jsem se dostávat ostatní do tranzu, manipulovat s nimi. Dodávat jim do očí přeludy těch, které vidět chtěli. Udržovala jsem pořádek mezi našimi lidmi, a víra mi pomáhala. Mí učitelé jako Ah Bay - Laskavý mě naučili rozumět odmala přírodě, ale až teď jsem pochopila, že víra v ni a její bohy byla důležitá pro mír. My jsme žili souzněni s přírodou díky tomu, že jsme věřili, že nás za opak bohové potrestají. A pak přišli Španělé a zkazili naše vůdce. A ty které nezkazili, ty zabili. Náš lid s tím bojoval, ale bylo nás méně, a navíc… Byl tu náš kalendář. Střežili jsme ho, nikdo z obyčejných lovců se k němu nesměl dostat. Byl ukryt v našem hlavním městě - Palenque. Ještě štěstí, že nikdo nezjistil, k čemu doopravdy je. Až teď. Přeměnila jsem se, abych ji hlídala, ale Ix Akkbe rozhodla, že se proroctví musí vyplnit. A já jí budu pomáhat. Ale abych se vrátila k minulosti. Byl tu tedy náš kalendář. Museli jsme ho střežit. A to vyžadovalo lidi. Chrámy byly obrovské. Hlídali jsme všechny, aby si nikdo nevšiml, že některý hlídáme víc. A nakonec jsme udělali obrovskou chybu. Tedy my ne. Ale jedna z nás Ix Chibil Kin - Zatmění Slunce. Byla kněžkou. Jako já a Ix Akkbe. Jenže ona byla nejvyšší. Ix Chibil Kin napadlo, že by nehledali naši víru, kdyby mysleli, že máme jen něco jiného. Nejvíc jsme měli zlata. Mohli jsme si ho klidně nechat naschvál uloupit, a bylo by to jedno. Získávali jsme další - a s ním i drahokamy - každým dnem. Naši poslové se rozbíhali po celém mexiku. Vyměňovali jsme zlato, sdělovali si novinky. Měli jsme skvělý, promyšlený systém. A to byla práce nás kněží a kněžek. My byli víc. Kněží jen zabíjeli, a obětovali. Bylo to strašné. My ženy bychom to nedokázali. My jsme je jenom učili, obětovat museli jiní. Nesli jsme v sobě všichni tíhu za ty barbarské vraždy, ale bylo to lepší, než kdybychom byli jako Španělé. Ničili přírodu a všechno. Ztratili už dávno svou podstatu, protože lidé si ji beze strachu neumí - až na vyjímky - udržet. Ix Chibil Kin tedy vydala smrtonosný rozkaz. Měl nás všechny zničit. Rozhlásili jsme, že střežíme své zlato. Podle nejvyšší kněžky si ho mohli sami vytěžit - bylo přece všude, všude jsme ho dokázali najít. Jenže oni lačnili po naší práci, nechtěli těžit. Chtěli jsme jim dát polovinu své země, za cenu toho, že nás nechají na pokoji. Pronásledovali nás, měli zbraně, jaké jsme neznali. Obrovská váha naší víry den za dnem klesala. Naši lidé viděli v jejich puškách bohy. Lepší bohy než byli naši. Byli na vážkách. Viděli uvolněné mravy a utíkali. Přebíhali na jejich stranu. Španělé byli ale krutí. Nikdo z těch, kdo odešli už se nevrátil. Nepřátelé vyhlásili, že všechny příjmou s otevřenou náručí. A příjmuli. Napořád. Oběsili je, poslali otročit na jiné kontinenty, znásilňovali, mučili, stříleli… Nikdo nás neposlouchal. Řady našich věřících se ztenčovali stejnou měrou, jako naše celkové počty. Ix Chibil Kin si rvala vlasy. Byla to její vina. A naše vina byla, že jsme jí vyhnali. Zešílela. Předtím však provedla rituál, a stala se tím, čím jsem já. Vyšší bytostí. Může být kdekoli. A já vím, že pořád číhá na svou příležitost. Teď už ale není Zatmění Slunce. Teď už není Ix Chibil Kin. Říká se jí teď Akabhal. Soumrak. Protože se stala soumrakem časů naší říše. Ale jak porkačovala naše historie… Bránili jsme se. Zbyla nás už jen hrstka, ale snažili jsme se rozšiřovat, že nám vůbec nikdo neubyl. Všichni si tedy mysleli, že jsme pořád nejsilnější. A bohužel, že je třeba nás zničit. Nejvyšší kněžku jsme neměli. Veleli jsme tedy já a Ix Akkbe. Je zajímavé, že jednou přišla, a řekla, že se tak bude jmenovat. Předtím byla Cheek, Smích. Protože nám vlévala do žil naději. Jakmile se stala Paní půlnoci, oznámila, co jí řekli hvězdy. Řekli, že soumrak našeho národa ještě nenastal. Ale že musíme odejít. Opustit naše město kvůli poselství a ještě s tak nepřesným zněním. A to prosím zrovna ve chvíli, kdy naše víra stála na tak tenkých podpěrách. Mohlo nás to zničit. Poslední věrní ale odmítli odejít úplně. Postavili jsme tedy nový chrám. Chrám lebky. Za sochou boha smrti jsme udělali tajný vchod. Schovali jsme se pod zem, zatímco oni plenili vesnice plné těch, kteří odmítli jít s námi. Rvalo nám to srdce, umírali jsme. Když to skončilo, naši potomci se odstěhovali z podzemního města. Já zestárla. Přesto mě pořád uctívali. Stala jsem se nejvyšší kněžkou. Těsně před svou smrtí jsem nechala vytesat znění proroctví do kamene. Vedle našeho kalendáře. Nebo spíš na jeho místo, protože byl pryč. Nestačili jsme ho schovat. Zalezlí jako krysy v zemi… I moji víru to podkopalo, ale Ix Akkbe vydržela. Vsadila svůj smích proti osudu, a osud vyhrál. Už jsem jí neviděla se usmát. Pousmála se, to ano, ale ne tak, jak se smála dřív. Už nebyla mladá, a já také ne.
Už nebyla tím, čím dřív. Nikdo z nás. Někteří po skončení válek odešli. Zůstala už jen opravdu malá hrstka. Jestli ještě vůbec šlo, aby nás bylo méně. Všechny pokusy znovu získat vládu nad našimi státy ztroskotaly. Naše vláda byla pryč. Naše víra podkopána v základech. Nebylo na čem stavět. A tak jsme se po čase zase vrátili do našeho podzemního města. Mě tam donesli na nosítkách. Už jsem nemohla chodit, tak jsem byla slabá. Když jsem se dotýkala toho kamene, vytryskly mi slzy. Nějak jsem tušila, že pláču naposledy.
Já. Nejvyšší kněžka. Skončila jsem jako Akabhal. Jenom jsem nezešílela. S očima upřenýma na strop, který mě věznil od mých dvaadvaceti, kdy jsme museli do podzemí až do šedesáti, jsem zemřela. Moje tělo uschovali stejně jako naše vládce. Uctívali mě, prováděli obřady. A tak jsem se stala tím, čím jsem. Zůstala jsem Uj Sakil. Má pleť byla bělejší a krásnější - mladší
než dřív, takže to na mě zřejmě sedělo. Pamatuji si, jak jsem vstala. Ten den někdo otevřel mou hrobku v jednom z chrámů. Když se ale vrátil pro poklady, našel jen mou prázdnou rakev a mrtvé druhy. Zabila jsem je. Necítila jsem při tom vůbec nic. Prohlížela jsem se v zrcadlech na stěnách, která byla připravena pro mé znovuzrození. Roztáhla jsem křídla. Ani jsem nevěděla že je mám. Když jsem je nechtěla, prostě tam nebyly. Mohla jsem se proměnit, v co jsem chtěla, ale tohle křídla se mi zalíbila. Do mých vlasů se vkradl lesk luny. Zase něco, co souhlasilo s mým jménem. Obdivovala jsem se knězi, který mi dal jméno, protože se trefil. V mých očích už nebylo ani stopy po člověku. Byly tak prázdné… Nebo naplněné čímsi nadpozemským. Ještě dnes to neumím popsat. Nekonečné… Tak mi to jednou někdo řekl, ale už nevím kdo. Má paměť se ztrácela. Kdybych si všechno nepsala, nevěděla bych už, kým jsem byla dřív. Akabhal neměla žádné deníčky, to jsem věděla. A proto zřejmě
zešílela. Mě by se to jistě stalo také, kdybych své poznámky nečetla. Nevíte, jak hrozné je probudit se a zjistit, že ztrácíte svou paměť. A přitom máte příšerný pocit, že jste doslova vševědoucí. Vyhledala jsem Ix Akkbe. Dala mi můj deník a vysvětlila, jak se mám chovat. Naše veselá kněžka byla mrtvá a přesto žila. Žasla jsem, že zase získala nějakou mladistvou svěžest, i když její tělo už vypadalo staře. Podezřívám jí, že uzavřela dohodu s bohy. Že se stala nemrtvou. To by ale dokázala jen za vysokou cenu, takže nejspíš proto, aby se dozvěděla, jak se po tisíciletích změní její proroctví, se vzdala přeměny, jakou jsem absolvovala i já.
Od té doby problémy s pamětí nemám. Naopak. Vím pořád víc než kdokoli jiný. Nemůžu říct, že něco nevím, protože se mi ještě nestalo, že bych na nějakou otázku neznala odpověď. Ix Akkbe je nadšená, že zůstávám s ní. Tvrdí, že jsem to nejlepší, co může tu malou dívku a Uchben Ikala - Potomka dávných časů, posla větru doprovázet na jejich strastiplné cestě. Ale poselství se nám ztratilo. Nevím jak. Bylo to v době, kdy jsem byla mrtvá a před tím, než jsem se znovuzrodila. Myslím, že Ix Akkbe je jediná, kdo ho dnes zná. A samozřejmě Dávný vítr jako její oblíbený žák. I on ale v poslední době váhal, až do doby, kdy ji uviděl. Sledovala jsem, s jakou vervou se pustil do tréninku. Je připraven za ni zemřít. A to se stane. Co předpoví Ix Akkbe, to se vždycky vyplní. Jen mi dělá starosti, že neví, co bude dál. Mě starosti, ale jí to přidělává vrásky. Brzy se bude muset vzdát své nesmrtelnosti, protože den, kdy se proroctví začalo plnit je za námi. Přání bylo vyřknuto. To byl první bod. A já se bojím, co bude dál…

,,Kolotoče času
Se v jednu chvíli,
Jak příboje v mořích
Prostě zastavily…
Věčné koloběhy,
Srdce plná něhy
Láska, která bolí,
Hvězda, která přání
Vyslovené v nočním tichu
Ve svém mylném zdání
Hrdě vyplní
A svět se zastaví."

,,Ix Akkbe?"
Otočila jsem se na ní a mávla na pohled roztržitě křídly. Má stará přítelkyně mě vyrušila uprostřed myšlenek.
,,Bělostná Luno…" zašeptala.
Cítila jsem z jejího hlasu, že se opravdu její nesmrtelnost vytrácí. Byla slabá. Proto mi řekla část toho… Proroctví.
,,To bylo ono?" zeptala jsem se a ona těžce vydechla a přikývla. Zub času byl nemilosrdný.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Krasivija Krasivija | Web | 22. listopadu 2010 v 16:48 | Reagovat

Pěkné, napínavé.

2 Lady Vivianne Lady Vivianne | Web | 22. listopadu 2010 v 17:27 | Reagovat

Krásné,úžasné...co dodat?Měla bys to vydat :)

3 AleXis AleXis | E-mail | Web | 22. listopadu 2010 v 18:14 | Reagovat

Super je to veľmi pekné, keby bude nová kapitola? :-D   A inak nádherný blog. Originálny nápad na poviedku a veľmi pútavý! :-) :-D :-D

4 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 22. listopadu 2010 v 19:09 | Reagovat

Zase skvělé! Opravdu. Krásně se mi to četlo. Souhlasím s tím, že je to opravdu povedená kapitola. Protože je. Je tam plno nečekaných zvratů a nových poznatků. Těším se na další díl! :-)

5 Illian Illian | Web | 22. listopadu 2010 v 21:47 | Reagovat

No páni, to bylo úžasné. To jak jsi popsala pád jejich říše bylo úchvatné. Doopravdy. Nádhera. Už se těším na další část. :-)

6 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 23. listopadu 2010 v 11:44 | Reagovat

moc se mi to celé líbí! =)

7 Keta Keta | Web | 23. listopadu 2010 v 14:50 | Reagovat

Náádhernéé! U té věty "Nějak jsem tušila, že pláču naposledy." jsem se také málem rozbrečela...

8 yellow-dog yellow-dog | Web | 25. listopadu 2010 v 14:50 | Reagovat

Pošli to do nakladetelství, vážně !
Tahle kapitola se mi zatím líbila ze všech nejvíc :).
DOKONALÉ. Co víc dodat? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama