Jímala mě hrůza z těch pohledů, které mne zkoušely. Byla jsem si jistá, že je mi vidět na očích, jak se cítím. Neuměla jsem to skrýt. Cítila jsem šum za mými zády. I slyšela, ale cítit ho bylo horší. Málem jsem vyjekla, když se kolem mých nohou proplazil Nagini. Skousla jsem rty a smrtelně bledá zrychlila krok. ,,Můj pane." Pronesla jsem a uklonila se až k zemi. Bolelo mě celé tělo, když se na mě díval. ,,Narcisso…" zasyčel a já jen stěží ovládla mráz, který mě nutil zrychleně dýchat. Věděla jsem na co se mě zeptá. ,,Jsi
připravená?" Zadržela jsem vzlyk a pronesla tichou a lživou odpověď. Cítil to. Cítil, že lžu, ale nic neřekl. Užíval si ten pocit, kdy mě měl naprosto bezmocnou ve své moci. Byla chyba ho volat, když byl Lucius mrtvý. Přiložil konec své hůlky k mé ruce. Slyšela jsem latinská slova, ale nerozuměla jim. Vše jsem soustředila k tomu, aby z mých očí neproklouzla jediná slza. Jak mohl? Já ho přece obdivovala, žila jsem jen pro něj! Teď už ale vím, co je pravda. Nenávidím ho. Svezla jsem se na zem a stiskla černé znamení, které se objevilo na mé ruce. Nechali mě tam. Samotnou. Rozplakala jsem se. Budu mu sloužit, ale budu ho
také smrtelně nenávidět.
















Jaké slova byla zadána? :)