3. prosince 2010 v 15:14 | Berenika
|
6.kapitola - Vina
Byla jsem největší…
Roztáhla krvavá křídla a pohled právě takových očí se zabodl do kmene toho stromu.
A kolik lidí muselo zemřít, abych se to dozvěděla… Neměli ale právo mě vyhnat. To byla chyba, kterou zaplatí životem. Akabhal… Jak se opovážili mi tak začít říkat?
Roztržitě jimi mávla, až několik lístků opadlo. Několik životů zhaslo. Není radno trhat listy ze stromu života.
Akabhal, Akabhal… To jméno je opravdovým soumrakem. Čekala jsem tolik let, ale vyplatilo se to. Ta holka se nemůže měřit se mnou. Zemře. Ix Akkbe neměla právo…
Dotkla se na pohled jemnou, skoro průsvitnou, rukou vrásčitého kmene.
,,Seiba." Zašeptala a se zavřenýma očima chvíli vypadala jako za svého života. Jen ta krev rozlévající se po jejích křídlech ten dojem ničila. Tyhle okamžiky byly jedinými, kdy jí bleskly hlavou mlhavé vzpomínky. Vzpomínky na ženu. Nosila přes sebe modrý přehoz s vyšívanými hvězdami. Z toho nejdražšího hedvábí dovezeného jejich posly přes moře. Tmavá modř jí ladívala s modrýma očima, které měly přísný, ale přívětivý výraz. Až pak. Postupem času si vzpomněla na změnu toho výrazu. Začal být roztržitý. Žena, zřejmě vysokého postavení nejvyšší kněžky, stávala den co den u mapy. Den co den se území, kterému svým způsobem velela, ztenčovalo. Den ode dne se stávala spíše vyhnancem. V jejích očích se probudilo něco nového. Něco jako šílenství. Šílenství probdělých nocí, očí hledících každou chvíli na nebe a samozřejmě šílenství někoho, kdo zničil národ. ONA! To slovo jí znělo v hlavě stejně jako kdysi myslela na slůvko JÁ! Předtím, za života byla tou, kterou všichni milovali, když vládla správně. Jenže poté udělala chybu, která se neodpouští a oni jí vyhnali. Vyhnali. Samotnou, do lesů, pryč…
,,Neměli právo!" vykřikla a upřela nenávistný pohled do té kouzelné koruny ještě kouzelnějšího stromu.
Nikdy neměli právo… ONA! Ix Akkbe! Snad si myslela, že když se vzdá svého smíchu, bude nejvyšší kněžkou. Ale tou jsem byla JÁ. A já měla právo třeba zatratit ten prohnaný, lstivý národ! Já měla právo ho předat třeba do rukou španělů! Už by dávno nebyli tím, čím se stali, kdyby neměli mě!
A pak další vzpomínky. Vzpomínky na zoufalství, které cítila, když sama, modré hedvábí roztrhané, klečela na zemi a mezi úzkými kmeny stromů se se slzami očí modlila. Zničili jí… Její podstatu.
Mohla jsem je dovézt až ke vládě nad celým světem! Mohla jsem cokoliv! Nejmocnější! Nejmocnější, mocná, nejlepší… Jak krásně ta slova zněla. A kvůli nim jsou pryč…
Klečela, ruce natažené před sebou. Zbytky její slávy byly pryč. Opustili jí. Tolik toho pro ně udělala a nic za to nechtěla. Jenže když král udělá chybu, nelze ji napravit. Stejně jako nešlo napravit tohle rozhodnutí. Už nešlo rozhlásit, že zlato nemají. A pak přihlížet, jak se jejich země ztenčuje na malá území, jež španělé stejně dobývají, ať už hned nebo chvíli po jejím odchodu. Lidé se jí vyhýbaly. Zlaté náhrdelníky, prsteny, náramky… To všechno by dala za jídlo. Ale jí jindy pohostinné země nenabídly nic. Poslední co jí zbylo byla fanatická víra. Dřív nevěřila, teď ano. Nic jiného už neměla.
Zničili mě…
Její tichý hlas se prosebně den co den rozléhal lesem. A pak. Když už nešlo žít, vzala poslední, co neodhodila v záchvatech blížícího se šílenství, ze kterého měly přívětivé oči, z nichž už mnoho nezbylo, strach. Strach a bolest. Šílela jen z té myšlenky, že jednou bude muset zemřít bez toho, co jí náleželo. Útržky obřadů, které prováděla se jí smíchávaly do sebe, už přes slzy neviděla, nedokázala zapálit ani zbytky svíček, které našla nebo vyrobila. A tak vzala do prochladlých rukou svou věrnou kamarádku. Přes závoj slz šeptala pečlivě učená slůvka. Zalykala se, bála se dokončit, co začala, ale toužila po konci. Konci té… Viny. Vina je nejhorší nepřítel, to už věděla. Konečně před sebe natáhla roztřesenou ruku s pozlacenou dýkou. Nedokázala ale se hnout. Ruka jí klesla a ona prostě neudržela rovnováhu a dopadla do listí. Tam se naplno rozplakala a ač jí vítr příjemně čechral vlasy a snažil se ji utěšit, nedokázala se nad to vznést. ,,bai ka." Sbohem. Zašeptala. Adié živote… Obřadně zvedla ruce jimiž uchopila rukojeť zdobenou zlatými ornamenty a vykládanou modrými drahokamy. Zvedla ji výš a výš. Jako by slyšela hudbu, která jí pod přivřenými víčky pronikala do modrých očí a pomalu, velice pomalu navigovala ten smrtonosný talisman. Výkřiky ticha se jí zabodávaly do hlavy a bolest se stávala nesnesitelnou. Spíš se snažila udržet slzy. Před smrtí přece nebude plakat. Ale co… I pláč, který smýval špínu z jejích tváří na nich zůstane až… Až… Pochopila, že výš už ruce zvednout nedokáže. Poslepu je přesunula přímo nad srdce. Srdce, které jí, až nebude bít, zbaví všech starostí. Nádech, výdech, nádech, výdech… Výdech… Výdech… A ještě jednou. Naposled...
Zběsilost potřeby vzduchu, ticho nevyřknutých vět, minulost tížící balvany viny… Naposled, naposled, navždycky naposled. Zapomněla plakat. Zapomněla na slzy, na svět. Bylo jen soustředění. Soustředila se na… Na to nedýchat. Přestat dýchat, aby nemusela nechat svou ruku dopadnout. Hranice citů se ztenčila na bolest a prázdno. Necítila ani vánek. Ležela ve spadaném listí, na tvářích slzy, dlouhé černé vlasy rozhozené kolem hlavy, modré zbytky hedvábí sešité v provizorní modré šaty, dýka nad jejím srdcem…
Cíl cesty je smrt. V rytmu té skladby s názvem, který si vryla do paměti jako zapomnění. Cíl, nádech, zapomínat, zadržet dech… Hvězdné ornamenty na hedvábí jako by se rozzářily v té neutuchající modři slz před jejíma očima. Její ruka klesla. Pomalu. Nedokázala ostrý hrot zabodnout do svého srdce. Jemný pramínek krve po dotyku chladného kovu stekl po ještě chladnější kůži. Nic se nestalo. Nebyla mrtvá. A to bolelo víc než pomyšlení na to, že žije. Prudkým pohybem obou rukou dýku zvedla a ještě rychleji spustila a zabodla do srdce. A najednou… Ticho. Ani zvuk. Jen vánek se proháněl kolem jejího těla. Jen krev stékala na zem z úzké rány. Jen smrt ji přišla navštívit…
To nebylo fér… Plakala by. Po téhle vzpomínce určitě. Kdyby byla naživu…
Sny se rozpadly. Zatnula nehty do kůry obrovitého stromu. Další rýhy zanechala na jeho kmeni. Další rýhy, poslední vzpomínky… Největší královna. Kněžka, mocná, nejmocnější. Osudem slavných a velkých lidí se stávala smrt. A ta její byla možná víc krutá než ty ostatní. Možná… Určitě.
Trhla hlavou a záplava černých vlasů zmizela v padajícím listí. Kolik životů muselo naráz zhasnout, aby si vybila vztek? Božská bytost. Pekelná. Mrtvá. Divá. A… Šílená.
Kdysi dávno se, v jednom rozsáhlém lese, na jednom melancholickém místě, rozlila krev jedné dívky. Kdysi dávno vítr hladil nehybné tváře, stíral z chladné kůže slané slzy. A právě v té chvíli se zrodila zrůda a z upřímnosti a nevinosti se proměnila ve věčnou nenávist. A smrt ostrou dýku zaryla do srdcí, které pocítily to samé, co ona. Vinu.
čau chalupo, samaro pitomááá! Seš blbka! Fakt!