10. prosince 2010 v 7:00 | Berenika
|
Klíč k pohádce
Natáhla malou ručku, aby se dotkla zrezivělého povrchu. Stála přitom na dětské stoličce polepené tisícem malých samolepek z časopisů, které ji učily číst a velké modré oči prozkoumávaly okolí stejně jako vzápětí ten neobyčejný klíček pověšený jako vždy na šňůře na prádlo. Jediná zvláštnost vlastně byla, že na půdě se jejich prádlo nikdy nesušilo. A že to byl klíč, který vedl do pohádky. Stačilo natáhnout ruku trochu víc… Pokusila se ho sundat, ale byl příliš vysoko. Nad hlavou se jí roztančila světélka hvězd, která pronikala na půdu, aby ji chránila, když se roztřásla stolička pod jejíma nohama. Nebezpečí pádu do té chvíle nevnímala. Křečovitě sevřela svůj klíč.
,,Mami…" zašeptala dětským hláskem. ,,Maminko!"
Ne, maminka tam nebyla. Ani nemohla přijít, byla v nebi. S tatínkem. Babička to vyprávěla.
A v nebi to bylo jako v pohádce, takže aby se tam dostala, potřebovala právě tenhle klíč.
Vítr rozcuchal plavé vlásky a jemně nařasil bílou noční košilku, kterou na sobě i v tom zimním období měla. Plamének svíčky postavený v okně zhasnul a ona se ocitla ve tmě, kterou rušily jen její strážkyně hvězdy. Hvězdy, které nosily o Vánocích štěstí. Seskočila v náhlém popudu na dřevěnou podlahu a vyklonila se z okna. Měly být brzy Vánoce - už zbývaly jen tři týdny, ale nesněžilo. Neobjevila se ani vločka, kterou by mohla zachytit do teplých rukavic. Ráda sledovala, jak jí roztávají v dlaních. Její kamarádky vločky. Tatínek říkával, že v pohádkové zemi jsou pořád a nestudí.
příliš Znovu ožila a odrazila se bosými nožkami od země. Jenže na ten poklad stejně nedosáhla. Visel daleko. Nedosažitelný. Pohádkový.
,,Renatko…"
Provinile se ohlédla za chřaplavým hlasem své babičky. Sledovala zamračenou tvář. Na to nebyla zvyklá. Její babička byla krásná, když se usmívala. A měla ji ráda. Cítila se provinile, ale nevěděla pořádně, co provedla. Jen, že tam byla. Půda byla zakázaná…
A léta chátrala. Po té události už neslyšela babičku promluvit a z pohádkového klíče se stala hrozba. Nikdy už se ho nechtěla dotknout. Nikdy už nechtěla cítit chladivý drsný povrch pod prsty. Nikdy.
A v takovém přesvědčení dospěla. Babička zemřela a ona zůstala sama, ale na tu půdu už nešla.
Až po mnoha, mnoha letech přišel čas, který obrátil její život vzhůru nohama.
Bílá noční košile jí příjemně chladila v teple hořícího krbu. Položila šálek bylinkového čaje na stolek a vstala, aby se protáhla. Přece jen zestárla. Její život utíkal příliš rychle, když tu nebyla její babička. Rodiče už si ani nepamatovala a babiččina tvář se jí rozmazávala před očima. Vlastně už sama byla babičkou. S jednou neposlušnou vnučkou, která k ní jezdila na prázdniny. A ona jí vyprávěla pohádku o klíči. O klíči, který by jí ukázal její prababičku a pradědu. Až žasla, kolik si toho o svých rodičích vymyslela.
,,Káťo?"
Zastavila se na dlouhé starodávné chodbě, kde jako vždy viselo zrcadlo v pozlaceném rámu. Zavřela oči a představila si sama sebe. Malou holčičku s kdysi plavými vlásky, která se drží své mlčenlivé babičky. A najednou jí přišlo, že je čas to zopakovat. Čas odejít. Umřít. Byla nešťastná, když její babička odešla, ale věděla, že jí je dobře. A teď, po letech přišel čas i pro ni. Najde dveře, které odemknou její cestu k rodičům. Vlastně je našla. Našla je za svými zšedivělými vlasy a za vráskami pokrývajícími její usměvavý obličej.
Teď ještě ten klíč.
,,Babi! Babi, podívej!"
Zalapala po dechu, když ho uviděla v jejích dlaních. Její malá vnučka zjevně nebyla tak malá, aby na něj nedosáhla. Usmála se a vytáhla z Katčiných světlých vlasů pár jemných pavučin. Její vnučka se na ní překvapeně podívala.
,,Děkuju." Zašeptala Renata a vzala do ruky ten zrezivělý předmět, který jí scházel. Věděla, že pořád byl tam, kde ho kdysi našla ona - na staré šňůře na prádlo, kde se ale jejich prádlo nikdy nesušilo.
Na půdě, kam ona už se nikdy nepodívá. Když ten večer šla spát, věděla, co najde. A našla. Ráno jí našli s úsměvem na rtech a slzami v očích. Našli, ale vlastně nenašli. Její duch odešel dveřmi odemčenými kouzelným klíčem, který toho dne zmizel. Nikdo ho už neviděl, i když si byli jistí, že ho při usínání držela příliš pevně na to, aby jí vypadl. A tak ve stejném vánočním večeru jako kdysi ona našla její vnučka pohádkový klíč. A tím klíčem, díky kterému se Renata šťastně shledala se ztracenými rodiči ve své vlastní pohádce, skončila i dnešní pohádka. Konec.
Ahoj :) To som ja - scarletdiary
Aby si sa nezľakla . Vieš , píšem teraz na druhý blog a tak som sa rozhodla , že si odpočiniem čítaním nejakej tvojej poviedky . A stalo sa . Je to krásne . Ale trochu smutné . Nemohla sa babička nejak ochrániť ? Ostať ? Ale tak to už v príbehoch chodí ...