Natažená ruka vylétla nahoru a dlouhé vlasy se daly na cestu kolem obličeje.
Lépe řečeno spadávaly přes něj a zakrývaly rozjařilé oči rockové hvězdy. Kožená bunda, kožené kalhoty... Klasika. Kytara místo poznámkového bloku. Dívka ji milovala, a proto na ni vypisovala své pocity. Staré, kdysi lesklé a nepoškrábané dřevo, mělo dnes oprýskaný lak. Oprýskaný lak, ale spoustu vzpomínek vkreslených do dřeva černou fixou. Byla tam zvláštní slova na rockerku. Přátelství, smrt, život, kamarád, zvon a několikrát obtažená Láska. Tisíc jmen doplňovalo tu krásu. Leontýna, Kristián, Anka, Ema, Jan... Dotvrzovaly ta slova. Snad existovala, i když je neviděla. Možná, snad…
Přejela láskyplně po tenkých strunách, které zavrněly podle své paní téměř okamžitě, co od nich odtrhla prsty. Jemnost, se kterou vyluzoval její nástroj nejtvrdší tóny byla překvapivá. Dohrála poslední akordy a trhla hlavou, aby pronikla clonou svých andělsky blonďatých vlasů. Zabodla blankytně modré, jiskřící oči do zpěváka jejich skupiny. Kývl na ní a její oči se rozzářily dalším pocitem. Štěstí. Jak jí teď chybělo... Proč vlastně to jediné krásné slovo vyjadřující ještě hezčí pocit chybí na její kytaře? Sama nevěděla. On nikdy vědět nesmí a nebude. Nikdy mu nedojde, co k němu chová za city.
Snad že ten pocit není úplný. Chybí v něm ... Hrozně jí v něm schází ... Co? Ach ... Lásku přece zná, ta
jí nechybí, ale aby byla, musel by ji někdo opětovat. Musel by jí někdo milovat. A ne jí lámat srdce každým pohledem. Měla vlastně jen jednu kamarádku. Svou kytaru. Kytaru ode něho, na které chybělo jeho jméno. Jeho jméno bylo štěstím, které ji naplňovalo na koncertech, kdy mu hrála ty nejtvrdší tóny. Jemnou lásku se snažila vtěsnat do jeho drsného světa. Blonďatý anděl s rozvernými jiskrami naděje v očích. Nikdy se nevzdala, i když věděla, že slovo štěstí jí do duše nevpíše nikdo.
Snad že ten pocit není úplný. Chybí v něm ... Hrozně jí v něm schází ... Co? Ach ... Lásku přece zná, ta
jí nechybí, ale aby byla, musel by ji někdo opětovat. Musel by jí někdo milovat. A ne jí lámat srdce každým pohledem. Měla vlastně jen jednu kamarádku. Svou kytaru. Kytaru ode něho, na které chybělo jeho jméno. Jeho jméno bylo štěstím, které ji naplňovalo na koncertech, kdy mu hrála ty nejtvrdší tóny. Jemnou lásku se snažila vtěsnat do jeho drsného světa. Blonďatý anděl s rozvernými jiskrami naděje v očích. Nikdy se nevzdala, i když věděla, že slovo štěstí jí do duše nevpíše nikdo.
















Moc pěkné, ale smutné...