Lucent Teneritas – Něha, které svítá

12. ledna 2011 v 13:30 | Berenika |  Jednorázovky
Vidím, že se všichni divíte, kde jsem XD Velice mě to potěšilo. Stihla jsem sice napsat důvod své nepřítomnosti jen Sussanah, Ketě a Illian, ale ostatní si mohli všimnout jako třeba Baletka, která si pro změnu myslí, že jsem se tu na to jednoduše a přesně řečeno vykašlala. Od doby co jsem pryč (více než týden) jenom tři komentáře! Od Baletky (díky moc) a pak ke starším článkům. To je prostě strašné. Netušíte, jak jsem vyváděla, když jsem sem nemohla. Asi jsem čekala něco víc, než že si pár lidí řekne, že zkrátka nic, tak je to jedno. Omlouvám se, jestli někomu křivdím, ale já vážně nemám náladu rozebírat, že jsem poprvé na počítači po takové době a jako by mě tu nic nečekalo. Berenika

Lucent Teneritas - Něha, které svítá


Bouchnul pěstí do dřevěného stolu.
,, Zvládneme to sami!" zavrčel, až se přítomní zachvěli.
Byl to jeden z těch neoblomných lidí. Z těch jiných, kteří patřili k elitě tehdejšího světa. I ten svět byl mnohem více zvláštní než náš. Byl bezejmenný. Možná mu nějak říkali, ale s tenkrát nezkušenými a odsuzovanými city nepoznali ani lásku k vlasti. A dokonce jim nebylo souzeno ani poznat samotné slovo něha. V té době, kdy se zrodila, byla cizí dámou. Samotná v neznámém kraji. Za hříchy v jejím jménu se trestalo krutě - smrtí. Stala se dárkem přinášejícím lásku… Chybějící částí skládanky, po které tenkrát lidská srdce marně toužila, jenže jak tomu bývá v nepovedených pohádkách, tak tomu bylo i s ní. Těsně po jejím příchodu zaklepala na dveře Smrt a ta neměla ve zvyku klepat lehce.
Černovlasý muž ve středních letech prudce trhl hlavou. Dlouhé vlasy svázané sametovou stužkou černé barvy jeho očí si odhrnul stranou z obličeje, a jak po nich přejížděl pohledem, zdálo se jim, že mu v té hluboké černotě zuří krutá bouře, která je co chvíli může smést přes palubu.
,,Vždy jsme to zvládli." Dodal už klidněji a oni si oddechli. Zdálo se, že nebezpečí pádu již odešlo, stejně jako se to chystal udělat jejich vůdce. Bylo to tak vždy… Mocný. Kruté slovo pro ně - pro obyčejné poddané. Vlastně nebyl králem. A nebude jím, pokud se na něj sám nepasuje, což by bylo v jeho moci. A mít jeho za krále? Jejich zemi by to zničilo. A díky této slabině byl nezničitelný on.
Klapot jeho jezdeckých bot se po chvíli ozýval už pouze v dáli, ale jeho slova s nimi neodešla. Ještě dlouho jim zněla v uších. Vlastně nebylo důležité, co říkal, ale to, jak to říkal. Důvěřovali jeho hlasu a prostě plnili jeho pokyny. Jako loutky ve směšné divadelní hře, kterou se kdosi pokoušel napsat komicky. Šli by za ním, kdyby říkal pravý opak, šli by za ním, kdyby byl na druhé straně, šli by za ním… Kam? Až na smrt? Ano, i tuhle věrnou dámu by s ním navštívili. Neměli by na výběr. Zvrhlí vyhnanci okolních království, nejhorší zloději, bezcitní vrazi a hlupáci, kteří raději dělali, co chtěl, aby se nemuseli bát jeho hněvu. Bylo se čeho bát.

***O několik hodin déle***

Smrákalo se.
Sám obdivoval rychlost svého nového koně. Plavá hříva mu sklouzávala do očí a přespříliš rychle oddychoval, a přesto byl díky němu na daném místě o podstatnou dobu déle. Rád lidi překvapoval. Zvláště ty, se kterými se nechtěl zdržovat moc dlouho. Muž, za kterým jel pro něj udělal už hodně práce. Až moc práce, o které by neměly existovat důkazy. Proto si s ním domluvil schůzku. Jen proto. Měsíc zastínil Slunce, které bylo tenkrát o mnoho menší než naše, a spolu s rouškou noci propustil na zem pouze slabý svit hvězd. Ale ani ty nedávaly dost světla pro pohodlnou poslední část jejich cesty. Stály na vrcholu nejvyššího kopce. Tenkrát mu nijak neříkali, ale i on se na něm stokrát zastavil a poddal se vzpomínkám. Na jedné jeho straně uprostřed jinak neprostupného světa stál dům. Spíše chatka domáckého rázu. Jako stvořená pro samotáře. Jeden takový v ní bydlel. Na první pohled milý mladý člověk, avšak pro něj nájemný vrah. Vzal do ruky uzdu plavého koně a začal sestupovat.
Vysoké jezdecké boty se otiskly do bahna a hvězdy možná v té chvíli spřádali dohromady osud. Co byl osud? Jak to měl vědět? A kdyby předem věděl, co se má stát, šel by tam? Jistěže by tam šel. Patřilo to k jeho povaze. Neústupnost, nedůvěřivost k citům a nezkušenost něhy, která jako kdyby si ten den vybrala pro své plány právě jeho. Ani si nevšiml, jak se dostal ke dveřím. Stačilo zaklepat a zničit tím vše, co bylo uvnitř. Pouhou, ale přesto krutou vraždou. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli bude litovat, řekl by, že ne. Čeho litovat? Smrti. Stejně jednou přejde a velí jí pouze mocní. To on byl. Mohl mávnout rukou a všechno by se stalo bez něj, ale jakmile by si zase někdo špinil ruce, byl by tu další, koho je třeba odstranit. Neváhal a otevřel dveře bez klepání. Nikdy neváhal, nikdy nepotřeboval pomoc.
Vešel do šera a pohled, který se mu naskytl, mu vzal veškerou sílu.
,, Elizabeth?" zamumlal nevěřícně a dál se nezmohl na nic, než na dvojici tupě zírat.
Světlovlasý chlapec, něco kolem dvaceti, který mu byl již známý ze společných akcí, jež nedokázal nazvat jinak než vraždy. I on měl dlouhé vlasy svázané vzadu černou mašlí, ale modré oči byly, jak mnohokrát viděl, tisíckrát upřímnější než ty jeho. A toho využil. Kdyby měl svědomí, přiznal by si, že mu za ty věci slíbil svojí dceru, ale to byla… To přece byla jen lež. A on to nevěděl. Jeho dceři zářily oči pocitem, který on nikdy nepoznal. Něha nebo láska? Netušil. Jakmile ho spatřila ve dveřích, poprvé v životě byla ráda, že ho vidí. Doslova mu skočila kolem krku. Naletěli mu na to oba. Dozvěděla se něco, co se neměla dozvědět nikdy. Neobjal ji. Slyšel, jak mu něco šeptá. Cítil z ní doslova hmatatelné štěstí. Byla by s ním šťastná. Poprvé si připustil, že něco nedokázal. Vymklo se mu to z rukou a pomoc přijít nemohla. Zabije ho a ztratí ji. Ztratí ji a…
,,K čertu s tím." Zavrčel si pro sebe. Chlapec ho připravil před hotovou věc. A najednou ho něco napadlo. Něco, co ho bodlo u srdce víc než si mohl přiznat. On to věděl! Věděl, že dnes už ho nepotřebuje, využil city jeho dcery, aby ho zničil. Odtrhl ji od sebe a vydal se k němu. Nasadil něco, čemu by se dalo říkat dobrosrdečný úsměv. S jeho očima to šlo těžko, ale ti dva zaslepení láskou… Zaslepení? Ani nepostřehl, kdy si uvědomil, že se spletl podruhé. Ale tenhle omyl byl uklidňující. Ten kluk ji nevyužil, on ji miloval. Jak ji k sobě předtím něžně tisknul, jak jí teď sledoval pohledem. A za něhu se trestá jedinou věcí… Natáhl před sebe pravou ruku, aby mu pogratuloval. Mladík se usmál a bylo vidět, že i Elizabeth si oddechla.
,,Velice rád jsem Vás poznal." Poznamenal a druhou rukou stiskl slonovinovou rukojeť své dýky.
,,Já Vás také." Poznamenal bezelstně mladík a on se na chvíli zarazil.
Jen… Snad že bylo pozdě změnit jeho duši. Snad že on už byl pes, který se novým kouskům naučí jen velice těžko. Jen, že i hvězdy se ten den přehmátly. Pokusily se změnit někoho, kdo o to nestál ani omylem. Ruce se mu potily a to i přesto, že uběhlo teprve pár vteřin.
Ne, tohle nezvládl. Byly věci, na které museli být dva a on - snad proto, že lásku nikdy nepoznal - nedokázal připustit, že existuje něco víc než moc. Nedokázal připustit, že něco nedokázal sám.
Vytáhl dýku rychlým pohybem z pouzdra a nepostřehnutelně rychle mu ji zabodl do srdce.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 12. ledna 2011 v 14:22 | Reagovat

Mně jsi také napsala, že tady nebudeš a proto jsem tě nesháněla...

Ten konec mě vážně překvapil, už jsem si říkala, že to přece jenom neudělá a... Božínku, měla bych se naučit, že ty nikdy nepíšeš tím klasickým nudným stylem, který je člověk schopný odhadnout dopředu! :D

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 12. ledna 2011 v 14:27 | Reagovat

[1]: Joj, promiň, to jsem zapomněla dopsat nahoru. Vím, že tobě jsem psala a ani jsem tě tím nahoře nemyslela. Omlouvám se. A moc děkuju, psala jsem to do soutěže na jakési gymnázium v Hradci... Akorát jsem zapomněla do jaké, takže to raději nechám na češtináři :-D

3 scarletdiary z nového blogu scarletdiary z nového blogu | Web | 12. ledna 2011 v 14:37 | Reagovat

Ahoj Berenika . Ako sa máš ? Ale asi sa na mňa už nepamätáš...

4 scarletdiary z nového blogu scarletdiary z nového blogu | Web | 12. ledna 2011 v 14:44 | Reagovat

Koťátka sa mají fajn a psaní mi jde od ruce :) Jak pak si na tom tehdy ty ?

5 scarletdiary z nového blogu scarletdiary z nového blogu | Web | 12. ledna 2011 v 14:44 | Reagovat

[4]: *se

6 scarletdiary z nového blogu scarletdiary z nového blogu | Web | 12. ledna 2011 v 15:04 | Reagovat

To si teda aj viem predstaviť . Ani ja nemám plno času ...

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. ledna 2011 v 15:25 | Reagovat

I zabíjet se dá něžně ...

8 Krasivija Krasivija | Web | 12. ledna 2011 v 15:47 | Reagovat

Smurný příběh. Někdo se prostě nezmění.

9 Illian Illian | Web | 12. ledna 2011 v 16:27 | Reagovat

Mě jsi napsala a já nesháněla, ale cbyběla jsi mi. Určitě můžu říct i nám :-)
Jinak příběh je nádherný. Temný, ale....zároveň úžasný :-) Moc se mi líbí a klidně bych brala pokračování...bude mít pokračování? Musela jsem se zeptat :-) Co se týče konce, tak jsem si říkala,...no v podstatě totéž co Keta. Prostě: "Nemůže ho zabít, to přece ne..." A pak? Ono ano? Jsem se koukala na ten řádek a říkala jsem si, že se mi to jenom zdá, ale bylo to něco! Úžasné, báječné a už se nemůžu dočkat pokračování...ty-víš-čeho :-D

10 scarletdiary z nového blogu scarletdiary z nového blogu | Web | 12. ledna 2011 v 20:54 | Reagovat

Ale veď to by sa mi nikdy nepodarilo ...

11 Chiara Povera Chiara Povera | Web | 13. ledna 2011 v 11:22 | Reagovat

Ahojky, promiň, že jsem dlouho nepsala, ale nemohla jsem na net. Taky jsem si všimla, žes tu nebyla, ale myslela jsem že máš tzv. blok. No nic, já musím do školy.

12 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 13. ledna 2011 v 11:39 | Reagovat

teda fuj, takovej konec... já bejt tou dcerou, tak čapnu cokoliv a papínek by se divil 8-)

13 Arya Arya | Web | 13. ledna 2011 v 18:08 | Reagovat

strhující příběh, jinak se omlouvám, jestli přijde, že jsem tě nesháněla :-(, ale řekla jsem si, že asi nemáš čas a věděla jsem, že se vrátíš...takže jsem čekala...;-) :-)

14 Monča Monča | Web | 13. ledna 2011 v 18:23 | Reagovat

Smutný, ale krásný příběh

15 yellow-dog yellow-dog | Web | 16. ledna 2011 v 12:40 | Reagovat

Uff, v poslední době jsem si o tebe dělala starosti. Ale vždycky když jsem ti chtěla napsat, tak mě něco zarazilo :). Příběh jsem opět hltala, musím říct že jsem pořád doufala v Happy end. Třeba že ho nějak odzbrojej a tu dýku mu vezmou :D. Ale takhle je to taky dokonalé. Úžasné i když tomu chybí to klasické : ,,...a žili spolu šťastně až do smrti." :D

16 Nel-ly Nel-ly | 17. ledna 2011 v 0:38 | Reagovat

Zlepšuješ se... až se začínám bát, kam až vystoupáš. Bylo to zajímavé /a to se originální tvorbě vyhýbám, jak čer kříži :D prostě jsem zamrzla ve fanfiction/.

Jinak,
miluju lidi, kteří si stěžují, že jim nikdo nepíše, když se tu týden neobjeví...proč bychom měli psát, když tu není nic nového, co by se mělo komentovat? Shánět tě? O tom to snad není... a jestli ano, tak...nevím, ale jsi třetí kdo si v jednom týdnu stěžuje.

Taky neočekávám komentáře, když jsem pryč a  nepřidám nic nového. Není důvod je psát a shánět tě nebudu. Prostě kouknu na blog...hele, nic novýho nebo co by mě zajímalo a jdu dál ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama