Legendy z Tonatry - Arkil a Anarca aneb Legenda o počátku

1. února 2011 v 16:19 | Berenika
 Tak už jsem poznala Sussanah. A řeknu vám, že od té doby miluju srazy. XD Nemůžu tomu uvěřit... 
Pořád se cítím nějak zmateně, ale to nevadí, jsem ráda, že už ji znám i v reálu. Tak hezky jako s ní jsem si
dlouho nepopovídala ani s mými skutečnými rádoby přáteli. Nedokážu si představit, že bych neměla
svůj virtuální svět. Ale k názvu článku - První z cyklu legend z nové povídky a z nové Země - Z Tonatry.
Snad se bude líbit, měla to být spíše pohádka. Momentálně jsem nakreslila ilustraci, ale je na A2, tak
až mi vrátí foťák. Vaše Berenika

Arkil a Anarca - Legenda o počátku


 Na počátku bylo Nebe a Země.
Dvě mocnosti, které si vytvářely vlastní světy. Každá síla jiná. Bylo jich tolik… Tolik vtěsnaných do dvou nesmrtelných duší. Jednoho dne se Nebe podívalo na hranici svého světa a spatřilo Zemi. Zdála se mu nádherná. Po tvářích jí splývalo tisíc říček jako proud malebných vlasů, které ho natolik okouzlily, že se rozhodlo udělat na Zemi dojem a získat ji pro sebe. Roztáhlo své paže a pevně ji objalo, aby dokázalo svou sílu. Země chtěla hned odvrátit od pyšné bytosti tvář, ale brzy zjistila, že je všude kolem ní. Rozzuřilo jí to natolik, že se prudce roztočila. Nebe se jí míhalo před očima tak rychle, že již nikdy nemusela spatřit jeho tvář, avšak jako daň za mladistvou neuvážlivost se nedokázala přestat točit. Sama se odsoudila k věčnému životu pouťového kolotoče.


 Nebe si dlouho lámalo hlavu, jak odčinit to, o čem si myslelo, že to zavinilo a po čase se rozhodlo, zbavit ji nejdříve samoty. Už dávno přišlo na to, že se může stát středem Vesmíru, ale nikdy nebude středem živé bytosti, dokud se nenaučí chápat způsob jejího žití. Způsob, jakým myslela a způsob, jakým si přála myslet. Zbavilo se pocitu, který kázal zůstat pro Zemi jedinou bytostí, kterou mohla milovat, a vytvořilo malé tvory. Poslalo je na Zemi, aby potěšili Zemi uprostřed monotónního osamoceného života. Celá následující léta, tisíce a milióny let, Nebe těšilo Zemi novými a novými tvory. Vylepšovalo jejich schopnosti a inteligenci a Země nadšeně sledovala, jak jí tančí po tváři a její tvář se pomalu stahovala do mírného úsměvu a měnila se.

 Čas nemilosrdně ubíhal a Země se počala znovu mračit. Nebe, které věčné snažení dávno omrzelo, se přestalo o své dílo starat. Už o malé bytosti nejevilo nejmenší zájem a spokojené samo se sebou se tisklo k Zemi ještě víc. Povídalo si s ní. Naslouchalo jejímu šepotavému hlasu, aniž by vnímalo, co jeho vyvolená říká a jednoho smutného dne, ukolébané pocitem štěstí, který Země dávno nesdílela, usnulo. Poprvé od příchodu Nebe se kolem Země rozprostřela průhledná nicota. Chladná a bezcitná tma si pohrála s její tváří a přidělala další vrásky.

 Po celých sedm dlouhých dní se nic nedělo. Bytosti, které Nebe stvořilo, měli strach a Země ho pocítila. Tisíckrát větší strach než měli oni. Byla přece jejich matkou, měla se o ně starat. Nesla tíhu strachu všech svých dětí a tak, na konci sedmé probdělé noci, uronila dvě slzy.

 První byla mnohonásobně větší než druhá a zářila zlatým světlem, zatímco druhá, menší, sotva svítila. Vynahrazovala to stříbřitou, uklidňující září. Země foukla a slzy se oddělily, aby putovaly navěky kolem Země. Aby nikdy nezkřížily své směry a nikdy se nesetkaly. Anarca - Zlatá slza nebo Slunce, jak jí později říkali, byla Zemí sledována od začátku své cesty, až po dobu, kdy se ustálila na své dráze a začala pomalu přecházet po hranici Nebe. Arkil - Stříbrná slza, jíž později začali nazývat Lunou či Měsícem, odcházel opačnou stranou. Země, zaslepená zlatou září se na něj ani nepodívala a Arkil se těsně před koncem své cesty rozprskl na tisíc kousků. Ty se rozprchly kolem největšího kousku tvaru srpku a daly se spolu s ním na cestu po obloze. A tak se dvě slzy Země v nikdy nekončící pouti neúnavně vydaly na svou cestu a Země spokojeně přihlížela, jak se na jedné půli její tváře rozjasnilo, a druhá se ponořila do milého stínu.

 Poslední, na co si Země vzpomněla, než se ponořila do stejně nekonečného spánku jako Nebe, bylo jméno, jež jí první bytosti vládnoucí řečí daly. Nazvaly ji Tonatrou.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 •Lenka• •Lenka• | Web | 1. února 2011 v 16:33 | Reagovat

Prosím jukni sa ku mňe na blog ! Mám pre teba darček :)

PS:Ďakujem... :D

2 *§aBuSH* *§aBuSH* | Web | 1. února 2011 v 16:35 | Reagovat

:DD

3 Redakce časopisu Redakce časopisu | Web | 1. února 2011 v 16:50 | Reagovat

Ahoj!
Nechceš se stát redaktorem oficiálního časopisu Blogu.cz?
Doufám, že k nám zatouláš!  
S pozdravem tým časopisu Blog.cz

4 writterworld writterworld | Web | 1. února 2011 v 17:03 | Reagovat

Ahoj. Ako sa máš?

5 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 2. února 2011 v 14:17 | Reagovat

tak teď se červenám =) taky jsem ráda, že jsme se poznaly i v reálu =)

6 tajemnaelfka tajemnaelfka | Web | 2. února 2011 v 16:50 | Reagovat

Hezké... :-)

7 Keta Keta | Web | 2. února 2011 v 17:59 | Reagovat

To je přímo uchvacující začátek! :-) První odstavec mi připadal až úsměvně pohádkový, ale dál se to stále zlepšovalo a zlepšovalo... :-D

8 Krasivija Krasivija | Web | 5. února 2011 v 15:39 | Reagovat

Hezké. Takhle jsem o nebi a Zemi nikdy nepřemýšlela.

9 Briace♥ Briace♥ | Web | 21. června 2012 v 12:43 | Reagovat

Napsané velice pěkně a s hlubokou úvahou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama