Zlodějka aneb Koruna Bílé vrány - I

26. února 2011 v 13:53 | Berenika |  Zlodějka aneb Koruna Bílé vrány
První kapitola slíbené povídky je tu, tak doufám, že se vám zalíbí.
Za betareader moc děkuji Sussanah de Silvě.
Vaše Berenika

Mysleli si, že tam nic není.
Ale bylo. Jen ne pro lidi. Ostatně jako vše, v co věřily malé děti a dospělí na to zapomněli.
Nebyla jen věda. Byla víra. A stejně tak Rusko nebylo jen obyčejnou zemí, ale domovem spousty kouzelných bytostí. Vodníků i nádherných rusalek, které těšily tamní Lunu svým přenádherným tancem. Každý z lidí o takových bytostech slyšel. Legendy, které putovaly po celé zemi, a které dokázaly obkroužit svět kolem dokola. Byly ale i jiné pohádky. Takové, které pro tajemné ruské vesnice znamenaly mnoho. Takové, které neopustily jejich hradby. A právě o jedné z nich vám dnes budu vyprávět…

Sibiř byla nehostinným místem, kde své útočiště hledalo pouze pár zoufalých tvorů.
Vyhnanci z obou světů. Jak z toho lidského, ze světa legend. Ať už známých, nebo téměř neznámých. Byli tu však také dobrovolní obyvatelé. Ti, kteří byli dost mocní na ničení a na ovládnutí mysli. A přesto takové bytosti toužily po někom, kdo by za ně udělal špinavou práci. Proto čas od času křižovaly ledové pláně a kupovaly si vyvrhele různých zemí falešnými sliby. A slibovaly to, co tihle chtěli nejvíce - svobodu a nedotknutelnost přísnými zákony.
Nebylo tomu tak vždycky. Před časy, které už nikdo živý nepamatuje, byla Sibiř pravým opakem. Prostranstvím, jež bylo plné naděje. Rozkvetlou loukou, která mnohdy připomínala tajemná vyprávění a popis ráje. Až na její rozsah se zdála být obyčejnou planinou, ale kdo na ni kdy vstoupil, už neodešel. Ráj tajemných bytostí, které si dnes už ani nedokážeme představit. Nakonec ale, jak to tak bývá, přišli lidé a všechno zničili. Zpřetrhali tenké vazby, které je dělili od Sibiřských plání, a led z jejich srdcí brzy začal v proudech přecházet v krajinu a postupem tisíciletí se nádherné květiny proměnily v ledovou nehostinnou pláň. Zůstalo pouze jedno místo, které bylo obýváno bytostmi s čistým srdcem. Jedno jediné. Jako jste v končinách vesmíru, který náležel hvězdám, mohli vždy vidět i Měsíc, uprostřed ledové pustiny jste směli spatřit malý kostelík. Kostelík stojící na srázu, ze kterého kdysi stékaly paprsky čiré vody, teď zmrzlé v ledové dýky. Postavili ho až poté, co se jejich země změnila. Nástroje jim zamrzaly v ledové skále a temnota nepropustila ani paprsek světla pro jejich práci. A přece to dokázali. Přece postavili poslední pomník svého národa. Odešli. Zmizeli. Berte to, jak chcete, ale pár odmítlo jít. Několika z oněch kouzelných bytostí zůstala víra a hrdost jim vlastní. A ta víra je časem spoutala a zabránila jim odejít. Jako zrezlé okovy, jejichž klíč zmizel spolu s ostatními. Nesměli… Nedokázali… Spíš přežívali, než by žili, a tak nebylo divu, že nejmladší z nich okouzlilo cizí, lehké žití. A abych začala klasicky - Jednoho dne…

Zase četl řádky, jež mu trhaly srdce. Jistěže, psala ona. Zamyšleně seděl v sedle svého vraníka a věnoval se hledání nějaké tajné zprávy. Nějakého naznačení, že ho pořád chce cítit vedle sebe. A nic nenašel. Nechal svému koni naprostou volnost. Důvěřoval mu, věděl, že se vrátí do vesnice. Byl to elfský kůň a ti měli výcvik přesně pro tyto situace. Pro dobu, kdy byli jejich páni či paní zranění a nemohli je vést. Vraník kráčel pomalu. Netušil, že jeho pán má bolest pouze na duši. A na srdci. Za chvíli se před nimi začaly rýsovat pro lidské oko téměř neviditelné domky. Jakoby celé tvořené jen přírodou. Stromy se spletly kolem nich do podivuhodných obrazců. Přibližně do výšky jednoho metru se kolem stěn zdvihala vysoká stébla trávy, aby svým ochranitelským gestem jemně přikryla cokoliv, co by bránilo dojmu naprosté nedotčenosti přírody. Seskočil z koně a nechal ho volně odejít kamsi na druhý konec vesnice.
"Nixi?" Otočil se, aby se zase jednou podíval do prázdných očí téměř neviditelné bytosti.
"Mortifero." Odvětil s pověstným klidem. "Vítej."
V duchu neviděl ten pouhý obraz bez barev, který zřejmě přišel spolu s dopisem, ale ji. Tmavě modré oči, světlou pleť a ještě světlejší vlasy, které přestože se na první pohled zdály světle bílé, přecházely do oblačně modré barvy. Bylo to kruté. Propadl plně rusalčinu kouzlu a ona si přála jen jedinou věc, o které mu psala. - Aby ji už nikdy nespatřil.
"Zakázali mi, abych se za tebou vrátila." Zelenýma očima zkoumal ženu, jejíž obraz měl zřejmě vidět naposledy. Bloudil vzpomínkami. Procházel pár vzácných chvil, které směl strávit spolu s ní. Byli beznadějný pár. Elf a Rusalka. Naprosto odlišné kultury se díky nim setkávaly častěji, než se podle těch nejstarších zákonů smělo. Nejen elfové, ale i sibiřská stvoření si zakládala na čistém rodokmenu. Průsvitná víla mu věnovala poslední smutný úsměv a rozplynula se. Lesní vítr si vzal její obraz do svého nebeského království, aby mu vzal poslední, co po ní zbylo. Přistihl se, jak hledá ve vzduchu stopu po její charakteristické vůni. Stával se bláznem, který potřebuje hvězdy. Měsíc mu nestačí. Nebo alespoň jednu hvězdu. Písknutím přivolal vraníka nadšeného novou příležitostí běhu.
"Jedeme hledat nový domov, kamaráde." Pošeptal mu do ucha a vyskočil do sedla.

Nervózně přecházela po hranici svého světa. To co milovala, bylo zakázané. To, pro co žila, bylo pryč. Utrhla květinu pokrytou ledem. Bylo jich tam spousta. Nevyčerpatelné množství zamrzlých květin, které nikdy neroztály. Dýchla na ni a doufala, že se něco stane. Že se nad ní slituje jakýsi Bůh a pošle jí alespoň tu obyčejnou květinu. Takovou, která je pomíjivá a zmizí. Takovou, která stejně jako její bývalá láska k ledové krajině, uvadne.
"Mortifero."
Prudce se otočila a se vzdorovitým pohledem se vydala zpět ke kostelíku, jehož zdobené stěny se jí vysmívaly neměnnou tváří. Pohodila světlými vlasy a uprostřed ledové krásy se zase zjevil jejich namodralý oblačný odstín.
"Otče?"

Kráčel vedle vyčerpaného vraníka a nevnímal, jak se boří do sněhu. Zastavil se. Měl nebývalý cit pro přírodu a věděl, co chystá. Co obnáší souznění s jejími silami. Dál se nedostanou. Přitiskl se k vraníkovi a šeptal mu slova, kterým měl porozumět jako propustce na svobodu. Nemělo smysl zabít ho kvůli téměř bezvýznamné pouti. Byl jako zrnko písku v moři beznaděje. Touhle zkouškou musel projít sám.

"Chci za ním," zašeptala a on odpověděl jediným slovem: "Nemůžeš."
Přikývla, ale nepochopila. V očích se jí odrazila nekonečnost sněhové krajiny.
" Přijde," zamumlal najednou hlásek v její hlavě a ona věděla, že má zčásti pravdu. Nepřijde. Pokusí se přijít a to ho zničí. Nemůže přejít tyhle pláně a dostat se do jejich srdce. Přece jen Sibiř se rozléhá na deseti miliónech kilometrů čtverečních, a kdo se po jejích pláních pohybuje za noci, ten riskuje svůj život. Riskuje, i když v ní vyrůstal, natož v případě, že na její chladnou tvář zhlíží poprvé.
Zrychleným krokem a s pohledem zabodnutým kamsi do dálky minula svého otce a prošla zdobenými dveřmi. Do nitra jejich říše. Jako ve snách otevřela dveře do stájí.
"Atre," zamumlala a pomalu přešla k jednomu z boxů.
"Atre…"
Pohladila vysokého koně s hustou sněhově bílou srstí. Jeho dlouhá hříva, která někdy překryla i nádherně stříbrné oči, se leskla sněhovými vločkami. Před chvílí musel být venku. V očích se mu ještě honily nadšené hvězdy divokého větru, se kterým často závodil. A ještě častěji vyhrával. Protáhla se kolem něho a sundala ze zdi stříbrem zdobené sedlo. Zdi celých stájí jsou pokryté starým dřevem, a vydávají tu krásnou starobylou vůni připomínající domov. Stříbro, jiný kov by se k tak nádhernému zvířeti sněhobílé barvy ani nehodil. A jiné sedlo také ne. Patřilo k němu, jako on patřil k jejich světu. Dokázal by přejít celou Sibiř sám. Dokázal by i najít… Snad to bylo moudré rozhodnutí. S duší rozpolcenou na dvě strany odvázala provaz, který ho poutal ke stáji a ještě rychle utáhla řemínky na sedlu a na uzdě, která téže zářila stříbrem. Pak vyrazil a ona tam zůstala stát sama. Snad ne navždy…

Jezdecké boty byly už teď, kdy se skoro po kolena bořil do sněhu, promočené a naprosto nepotřebné. Kdyby býval šel bos, dopadlo by to stejně. A to měl ještě to štěstí, že ho nikdo nepřepadl. Šel dlouho a na cestě byl ještě déle. Mohl to být týden, ale zároveň měsíc. Krajina se téměř neměnila a on ani netušil, jestli celou dobu nechodí v kruzích. Přešel přes hodiny sebelítosti, ale i minuty naděje mu občas osvětlily cestu. Nejhorší bývaly noci. V těch chvílích jako kdyby celý kraj ožil a stíny ničeho měly jen jediný cíl - zničit ho. Netušil, že nastávající noci se bát nemusí. Ta mu má dodat novou naději.

"Kde je?" Dívka zvedla hlavu, ale stejně se snažila vypadat, jako že tam není.
Samozřejmě, že věděli, kdo to udělal. Kdo ho pustil. Atre byl jejich nejlepší kůň, jakého jiného by mohla poslat pro "svého" elfa. Samotné to slovo pro ně znamenalo nepřátelství a dcera jejich vůdce se odváží se do něj zamilovat. Všechno to bylo zároveň náboženského významu. Jejich společenství mělo jedno z nejstarších zachovaných náboženství. Bylo proslulé svými krvavými obřady a posedlostí čistotou rodu. Přesto se však nazývalo Ralami - Slunce lidu. Doba však s sebou přinášela změny a tak vznikla i jiná víra nazývaná Mijara - Luna rovnosti. Tato dvě náboženství jsou vyznávána po celé Tonatře, ale Mijara je zakázaná už od svého počátku. Rebelové, kteří ji vyznávají, bývají trestáni podle kultur. U rusalek dokonce mnohdy dochází k popravám nebo přinejlepším k vyhnanství. Ani to ale není vírou - na Sibiři se naučí přežít jen ti nejlepší a krutí. Jen ti, kteří obětují city. Je zřejmé, že když už se podařilo svobodnou víru téměř vymýtit, nesmí se dcera Jisunak (nejvýše postaveného páru v jejich hierarchii) stát ženou příslušníka jiné rasy.

Zase nemohl spát. Když už konečně našel jakousi jeskyňku, zdálo se mu, že tam není sám. Neměl na výběr. Kdyby zůstal venku, nepřežil by. Vytáhl dýku, až na malý smaragd v rukojeti celkem obyčejnou, a odvážil se udělat pár kroků směrem do tmy.

"Soud rozhodl," řekl pomalu a ona zalapala po dechu.
Sledovala ho zamračeným pohledem. Tušila, co přijde.
"Sbohem." Řekl a podal jí tašku s jejími věcmi.
"Otče!" její výkřik se rozlehl dávno prázdným sálem. A on odešel. Neotočil se. Upustila své věci a toužila se za ním rozběhnout. Nedokázala se ale pohnout… Ztratila všechno.

Ucítil bodnutí v ruce. Hodil dýku tam, kde tušil nepřítele a výkřik mu ukázal, že trefil. Neměl sílu na nic víc než klesnout k zemi a doufat, že to stačilo. Stiskl ránu, z níž proudila krev, a poté druhou rukou nahmatal v kapse kapesníček s vyšívaným M, který od ní dostal, když ji viděl naposledy, a převázal jím ránu. Brzy jím prosákla jeho krev a on bezmocně zaklel. Poznal, že za ní už se nevrátí.

Bylo by na místě, kdyby plakala. Bylo by na místě, kdyby klesla k zemi a už nevstala. Jenže její hrdost jí to nedovolila. Sebrala tu jedinou tašku, do které se kupodivu vešly všechny její věci. I když rusalky nepotřebovaly hodně věcí… Zasněně se otočila a odešla. Nikdy už to místo nespatřila, ale celý život se snažila zapomenout na kostelík pohřbený v ledu, kde se narodila a kde zemřela. Zůstala bez duše. Stala se vyhnancem, pomocnicí smutku, zlodějkou. Nikdy už nechtěla ochutnat opojnost lásky, kterou v ten den ztratila. Co více říct? Že tento příběh ještě neskončil? Ale skončil. Skončil pro ně, ale pro ni rozhodně ne. O pár minut později se totiž společně s Atrem, který se nezpozorován vrátil do své stáje, vydali ledovou krajinou vstříc novým dobrodružstvím temného světa.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Krasivija Krasivija | Web | 26. února 2011 v 14:45 | Reagovat

Hezké a nepínavé.

2 Venom, Havránka Venom, Havránka | E-mail | Web | 26. února 2011 v 15:19 | Reagovat

Mám z toho zvláštní pocit. Začíná to slibně, do poslední chvilky jsem neměla tušení jak to skončí, kam se to bude ubírat a nápad se Sibiří je neotřelý.

Chvilkama jsem se ztrácela v těch odstavcích, ale asi je to moje chyba, protože jsem nesoustředěná. Řekla bych, že to má dobrej základ, kterej poskytuje hodně možností jak se na ději vyřádit :-) Navodilo mi to krásnou snílkovskou náladu :-)

3 ♥Stewka♥ ♥Stewka♥ | Web | 26. února 2011 v 16:11 | Reagovat

co? Proč mi nadáváš?? O_O

4 Moniska Moniska | Web | 26. února 2011 v 16:48 | Reagovat

Nádhera!

5 Keta Keta | Web | 26. února 2011 v 18:26 | Reagovat

Proboha, tak to je dokonalé! Soudím, že jsem nikdy nečetla nic úchvatnějšího (a to skutečně mám s čím porovnávat :D)
Tohle je prostě perla mezi všemi povídkami (a příběhy a knihami a písemnostmi a vůbec vším)! :-D The best xD

6 Illian Illian | Web | 26. února 2011 v 18:57 | Reagovat

Rusko...*.* Jak tě napadla zrovna tahle báječná země? Ne, raději se neptám, protože se jenom blaženě usmívám a stejně toho moc nevnímám. Je to úžasné. Smutné a přesto je to dech-beroucí. Úplně si dovedu představit ony sněhové planiny, vítr, bílé koně, vlající vlasy ve vichřici...ach jo! Jak já bych tam chtěla být! Je to úžasné, vážně a já se nemůžu dočkat pokračování :-)

7 Christine.blog Christine.blog | Web | 27. února 2011 v 12:14 | Reagovat

Jdeme do čtení ... :-D  ;-)

8 yellow-dog yellow-dog | Web | 27. února 2011 v 19:57 | Reagovat

Začína to úžasně, už se strašně moc těším na pokračování ;-). Je to čtivý... a takový napínavý. Přijde mi jako bych se rovnou dívala na film., a jako bych byla přímo u toho. Musím říct, že jim docela fandím :-), snad nezemřou moc brzo :-D.
Dokonalé. Wow.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama