Zlodějka aneb Koruna Bílé vrány - II

17. března 2011 v 18:32 | Berenika |  Zlodějka aneb Koruna Bílé vrány
Tak a další kapitola. V minulé proběhne asi toto - Elfové kšá, kšá (V Tonatře nemají, co dělat) a Rusalky hezky přejmenovat na něco originálnějšího. Návrhy? XD Vaše Ber.

Ozvěna jejího hlasu bezmocně narazila do kamene.
Krčila se ve stínu vysokých městských domů a chvílemi se podezřívavě otáčela.
"Atre, asuite!" zavrčela a stiskla dřevěnou rukojeť své dýky.

Na tvářích se jí perlil pot nebo možná kapky, které v mírném jarním dešti spadávaly na zem. Kameny, kterými byly cesty toho města dlážděny, vedly sem tam po svém chladném povrchu úzké potůčky vody, díky nimž byly její kožené boty dávno promáčené. Světlé vlasy, jejichž barva se pohybovala mezi jasně bílou a oblačně modrou, měla sepnuté sametovou stužkou kdysi bílé barvy, aby nepoutaly pozornost, avšak přesto jako kdyby se na tom místě rozsvítilo, když se objevila. Pustila na chvíli rukojeť dýky a nahmatala za sebou koženou uzdu.
"Atre," upozornila svého jediného společníka na další zpomalení. Blížili se k cíli.
Kožené, tmavě hnědé oblečení jí pomohlo splynout s tmou, ale ona se přesto snažila ještě více využít stíny. S koněm, jehož barva srsti se pohybuje mezi bílou a stříbrnou, za zády se jí to ale příliš nedařilo. Nehodlala ho však nechat někde za sebou. Dávno zjistila, že se nevyplácí ho někomu svěřit do péče. Klapavý zvuk, který věčně vydávaly jeho stříbrné podkovy, lehce splynul se zvuky noci stejně jako její krok, který se ještě zpomalil. I na těle Atra se již vyskytovaly kapky vody jako průhledné perly. Z nosu mu stoupala pára, která se jim vysmívala okamžitým zmizením. I oni ten den potřebovali splynout se vzduchem. Chvíli počkala, než se jí uklidnil dech a vedla ho dál.
Na šedém pozadí se zaleskl štít domu, který se vymykal tamním podmínkám.
Na rozdíl od ostatních šedých domů bez světla a bez naděje měl tenhle v oknech světla. Dokořán rozevřené okenice odkrývaly pohled na honosné lustry a troufale se šklebily na okolní špínu. Několikrát zabouchala na bránu a vytáhla dýku úplně, aby jí místo v pouzdře přisoudila na ten okamžik místo v její dlani. Okénko v bráně se otevřelo a dveře se jen nepostřehnutelný okamžik poté pohnuly a se skřípotem zrezlého kovu a shnilého dřeva ji vpustili dovnitř. Sotva se rozkoukala a prohlédla si vcelku nezajímavý, ale vkusný dvůr, vedl ji muž ve středních letech dovnitř. Neviděla mu do tváře a snad to bylo dobře. Na tento večer neměla být památka. Zhluboka se nadechla, když mu předala Atrovy otěže a vešla do domu.
Po dlouhé době se setkala s ledovou krásou svého rodu. Okamžitě ji obklopili lidé s maskami a sundali jí z ramen těžký plášť. Natahovali k ní ruce, jako kdyby se jí chtěli dotknout, ale vždycky ucukli, když zachytili její pohled. Varovala je. Schůzka s ní je může stát život. S úsměvem přejela očima po pokoji, ve kterém ji zanechali. Vypadal jako pracovna. Svíčky na lustru pomalu dohořívali, takže zde musel někdo být, než přišla. Zastavila se pohledem na svém obrazu. Podoba tam příliš nebyla, ale její jméno díky němu dostalo nový rozměr. Mortifera, hlásal je nezvučně ukryté pod tajemnou přezdívkou, kterou jí dali. Bílá vrána.
"Jsi známá."
Otočila hlavu a strnula. Čekala cokoli, ale tohle ne.
"Otče…" Hlas se jí zlomil, když jí do nosu udeřil pach krve. Poznala jeho nasládlost a nepříjemnost, se kterou jí vstoupil do hlavy, úplně přesně.
"Známá…" šeptal, jako kdyby ani nevěděl, co říká. Zděšeně couvla, ale nekřičela. Byla vyděšená, ale snažila se nedat to najevo. Napadlo ji, že zešílel. A pak k ní natáhl ruku. Mihotavé světlo svíčky konečně dosáhlo na kdysi pevnou bílou kůži, která se teď na některých místech drolila podobným způsobem, jakým had svléká kůži. Oblečení měl přilepené na těle, možná dokonce srostlé s obnaženým masem. Ach, jak byla ráda, že mu nevidí do obličeje.
"Známá!"vykřikl a s bolestí se zhroutil k jejím nohám. V té chvíli spatřila jeho obličej. To, co kdysi bývalo obličejem. Vlivem stáří, kterého se národ rusalek dožívá a nestálostí lidské tkáně a orgánů se doslova rozkládal zaživa. Nechápala, proč byl tam, ale nedokázala na to ani myslet. Ten zlomený pohled se jí vryl do srdce. Musela to být neuvěřitelná bolest. Odvrátila hlavu. Nejen, že projevy toho, jak se zmítal na podlaze z krethového dřeva slyšela, ona je i cítila. Byl to její otec. Pokaždé, když sebou trhnul, zatnula pěsti. Nedokázala se už ani poddat strachu. A on? Poslední, co pro ni udělal, byla vzpomínka na jeho smrt? Nechtěla tomu věřit. Přinutila se pokleknout vedle jeho těla. Výkřiky ji bodaly do hlavy jako tisíc ostrých dýk. Nějakým způsobem však došli až k srdci. A to si myslela, že už poznala bolest. Uslyšela nepříjemný mlaskavý zvuk, jak jí chytil za ruku. Pár zbylých bílých vlasů zářilo kolem obličeje zkřiveného a znetvořeného posledními zbytky kůže. Po paži, kde cítila chabý stisk, se jí rozlila jeho krev a zašpinila už tak ne příliš čisté, kožené oblečení. Razila si cestu záhyby bundy, a jakmile dopadla na podlahu, jež byla stejně jako každé krethové dřevo téměř dutá a žíznivá, vpila se do ní. Už navždy, pokud neshoří, v tom domě bude na starém dřevě stopa po krvi, stejně jako kdyby na něj dopadla jen kapka vody. Místo ztmavne a už nikdy nezíská svou světlou barvu, což je důvod, proč kořeny krethu, mohutného pouštního stromu, bývají mnohem tmavší než kmen.
Po tváři jí chtěly téct slzy, ale nedokázali ještě zdolat bariéru jejího sebeovládání. Cítila, jak už tak lehký stisk otce ještě více povolil a vzápětí poslední trhnutí a zoufalé zachrčení v pokusu o řeč. Nic. Měla by mu udělat na čele křížek, ale jak moc se jí příčilo dotknout se jeho masa. Krev na ruce jí už skoro zaschla, ale pořád jí cítila. Pořád ještě mělo stéct pár kapek a zbarvit staré dřevo.
Dveře za ní vrzly, ale neozval se výkřik, jak čekala. Jen na její hlavu dopadlo podle tradice pár bílých kvítků drobné, modrobílé Rosaritie, stejně jako na tělo před ní. Mezi slzami, které už její vůle neudržela, spatřila jeho ruku, kterou jí držel a v ní zmuchlaný malý papírek. Sebrala poslední síly a dotkla se ho. Odtáhla prsty od zkrvaveného papíru a přečetla slova, která na něm byla:

In tertre ni lozes reptum
In cedwa ni Rosaritia
Vdaqente montum
Inte vadre tuntritia
Inte vadre nirdena
Van porte vanfeghena.
Ralenta Writhe Trane.

V most, z křídel ptačích,
v kvítek Rosaritie
schovaná duha.
Ve vodě uzamčená
ve vodě zničená,
na poušti nalezená.
Koruna Bílé Vrány.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow-dog yellow-dog | Web | 17. března 2011 v 20:07 | Reagovat

Je mi strašně líto toho táty :(. Ale krásně napsané, ale nejlepší je ta básnička. Ta je totiž dokonalá.
P.S.: v jakém je ta básnička jazyce? V latině?

2 Krasivija Krasivija | Web | 17. března 2011 v 20:33 | Reagovat

Hezky napsané. Je to tajemné.

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 18. března 2011 v 11:28 | Reagovat

[1]: To není latina ani nic jiného :-D To je prosím jen má úchylnost a jazyk... Ehmmm... Ještě nevím, jak přesně se bude jmenovat. Každopádně možná Tonaterština. :-D

4 Keta Keta | Web | 18. března 2011 v 14:25 | Reagovat

[3]: Jsi génius, že dokážeš vymyslet vlastní jazyk! :-D

Je to hrozně hezké... Hledám slovo- ach, už vím! Je to epické! :-D :D

5 Illian Illian | 18. března 2011 v 15:21 | Reagovat

Wow! Tak to je něco. Je to úžasné a abych tak řekla, pěkně se to rozjíždí. Nádhera, těším se na pokračování :)

6 Monča Monča | Web | 19. března 2011 v 16:52 | Reagovat

Krása. Jak povídka, tak básnička.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama