Zase to samé téma. Díky tátovi mi tohle místečko ještě chvíli zůstane, jelikož jsem ho na ní načapala sedět. Přisedla jsem si, povídali jsme si a oba skončili s pláčem. Já vzlykala a po dlouhé době měla pocit, že se můžu někam schovat a brečet tátovi do košile ajemu prostě tekly slzy. Jen tak. Jen ty slzy... Donutilo mě to k další básni. Tak tady ji máte -
Lavička
Lavička, na níž jsme sedávali.
Mě tíží její žal.
Dřevo, které jsme oplakali,
když nechce zahynout
a slzy mořem plout
nechtějí, zda-li jsi znal
místo, kde do něj spadávali.
Místo, kam jsi byl zván.
Život, co jsi ho ztratil
ji shodil na kraj žití.
Život, který sis zkrátil
svou vlastní nevinou
a poté právě s tou
na měsíc večer výti.
Hvězdy nám nevrátil,
kdo zemřel milován...
















pěkné