Přehled...

17. dubna 2011 v 17:48 | Berenika
Slíbila jsem vám přehled... Chystala jsem ho už dříve, ale počítač jsem dostala až včera a to mě internetem provázel Mendělejev (Periodická soustava prvků) spolu s referátem na dějepis. Ale stejně... Ten pocit... Je mi krásně. Denní dávka prášků a sprejů se snížila zase na dvakrát + kapky do očí. Což znamená, že jsem zase " v pohodě". Ironie, že? Každopádně už chodím ven. Zjistila jsem, že se za ty týdny, co jsem nevyšla na zahradu rozpadla dědova lavička... To mě... To... Jak to říct. Jsou to už dva roky a vlastně jeden z důvodů proč vznikl můj první blog, proč jsem začala psát. Ach, kolikrát jsem vzpomínala. Kolikrát jsem se ptala, jestli by byl na mě pyšný.

Nezáleží mi na tom, co říkají rodiče. Plakala jsem kvůli tomu hodněkrát, to je jasné - Jako každé dítě, když mu rodič vynadá. Ale dědu jsem měla vždycky radši už proto, že rodiče se mnou netrávili tolik času. Že když jsem něco řekla, odpovědi se tak moc lišili. Děda pro mě jako pro malou vymýšlel hry, učil mne jezdit na kole, chodil se mnou a s Artem (německý ovčák, který mě prý i učil chodit) na procházky, ukázal mi nádherné místo... (Jo, to je "To" místo, Ill. To místo, na které, mám dojem, lepší nechodit, protože se pak u fotek rozpláču...) A máma mě odpálkovala s tím, že ona pracuje, tak ať "jako" neotravuju a táta pro změnu s tím, že on je po noční a nemá na moje výstřelky čas. To proto jsem se naučila hrát si sama. To proto jsem jako malá nesnášela panenky. Vrr... Radši jsem si jako kluci hrála s auty a podobnými. Radši jsem své "hračky" zabíjela a ničila a když už jsem měla panenku, skončila doslova roztrhaná. Netuším, jak jsem to dělala, že jsem je od mala tak ničila. Každopádně v televizi pokaždé běžely ty reklamy, u kterých většinou malé "holčičky" jásají, že oni chtějí také takovou roztomilou panenku Barbie a Kena. Ale já ne. Mě příliš připomínali princezny. "A žili šťastně až do smrti..." Jo, krásná věta. Ale do reality se nehodí. Pak škola. Přišla jsem tam vlastně už jiná. Nikdy jsem nikam nechodila - Krom procházek s dědou a jednou za tři měsíce i s mámou. Jednou za půl roku se obětoval i táta s babičkou a přibližně jednou za rok se mi povedlo někam vytáhnout i druhé prarodiče. A to pokračovalo během školy. Jelikož jsem byla fixovaná jen na dědu a Artíka, nedokázala jsem si zprvu najít kamarády. Pak jsem si je našla, ale stejně jsem byla trochu zvláštní. Všimli si toho a začali se mě stranit. To víte, nikam jsem nechodila a přezdívka, kterou teď občas zaslechnu, i když mi ji nikdo neříká do očí, je dost trefná. Samara. Jo. Vždycky jsem si shrnovala vlasy do očí, když jsem byla nervózní nebo smutná. To je důvod, proč je mám nejdelší ze třídy. Schovávám se za ně. Vidíte - Zase ta moje zbabělost. Už jako malá jsem chtěla jenom "dobít svět" Ukázat, že nepatřím mezi outsidery. Časem to přešlo a já jsem na to, že patřím mezi tu "neoblíbenou" část kolektivu opravdu hrdá. Hrdá na to všechno, čím teď jsem. Ale já chtěla číst své básně dědovi. Ne rodičům. Ne poslouchat, jak mi je kritizují, ale sledovat, jak někomu září oči, když se na mě dívá. Jak je na mě někdo "opravdu" pyšný a ne jen na oko. Máma se dívá znuděně a táta je věčně zaslepený problémy a ty malé radosti jako je třeba první rozkvetlé poupě mojí čajové růže prostě nevidí. Už vůbec ho nezajímá skutečnost, že nerada čtu dívčí romány - Věčně mi je kupuje k vánocům i k narozeninám. Je mu jedno, že já je číst nezačnu. Mě baví Quo Vadis a miluju třeba knihy Elaine Cunningham (Drowí dcera, Spletité sítě...) nebo J.K. Rowlingovou a Tolkiena. Tohle chápal jenom děda. A teď se to rozpadlo. I to poslední co zbylo - Lavička. Natahala jsem na betonovou podstavu prkna, která jsem našla na zahradě a spolu s Dastym (můj druhý pes, i když Art to prostě NENÍ) jsem na ní strávila celý včerejšek a dnešek. Přišla jsem domů - nutno říct - trochu od smůly a se špinavým oblečením, ale za ten pocit to stálo. Bylo mi venku hezky. Vím, proč tam děda sedával. Mám výhled na celou zahradu a za sebou stín lísky. Vedle hrušku, na druhé straně jablůnku, na které jsem jako malá sedávala a volala na něj, že tam už dokážu vylézt. Od doby co umřel po stromech nelezu. Připadá mi, jako by to byl právě ten okamžik, kdy jsem začala vnímat, že nezapadám. Kdy mi to začalo vadit. Kdy mě to začalo srážet. To už nebyl nikdo kdo by uznal moji existenci. Teď--- Mám přátele. A je to úžasné. Nejsou to přátelé na celý život - Jen na školu. Ale stojí to za to. Přátelé na celý život... Na takové přátelství jsem nikdy nevěřila, až od doby, kdy mám blog. Nejde o celý život, ale podstatou pojmu "celoživotní" je teď pro mě důvěra. Člověk, kterému jsem ochotná říct cokoli ať už je jakýkoli. A takovými přáteli jsou pro mě lidi z blogu. Všichni mají mou důvěru, ale momentálně... No... Bez Illian by blog nebyl to správné místo. A neměla bych se komu svěřovat XD Co jsem doma, tak většinu dní chatuji s Venom (krom týdnu, kdy jsem neměla počítač) a musím říct, že mě naučila na Naruta. Popravdě už sleduji pokračování - tedy Shippuden. A nemohu se od toho odtrhnout. Zvlášť, když slyším Venominy komentáře. Tedy Venominy... Vlastně s ní hraji jistou RPG, ve které je mou nee-san (Starší sestrou) Nebyla bych to já, kdybycj v ní neměla nějakou speciální schopnost. Tedy bílé oči - Byakuugan, které mají rozsah 360 stupňů. XD Ale to vás asi nezajímá. Chtěla jsem jen zmínit své jméno v té hře - Shijin. Hyuuga Shijin. Hyuuga je klan, kde mají všichni, tedy i má nee-san, Byakuugan a Shijin jsem si vybrala sama. Znamená to "básník" Tak dost! Už o tom mluvím týdny a pořád mě to baví. To samé mám jen s básněmi. To mi připomíná, že jednou Polgara nadhodila něco o veršovaném románu. A to bych nebyla já, aby mi to nevrtalo hlavou. Už mám devět slok. XD Je to jen představování a já si ještě musím urovnat, kdo tam bude figurovat. Bude to jen iluze. Jen iluze "žili šťastně až do smrti" a přitom je, jak se znám, nechám zemřít trochu dřív. Asi jsem masochistka, ale nedokážu své postavy provést příběhem všechny živé. To ne... Možná proto jsem ještě nedopsala Mozaiku pro Illian XD To byl pokus o vtip... A vtipný rozhodně nebyl. Možná to je tím, že zítra píšu opožděně čtvrtletní z matematiky a neumím ještě vzorce. Á plus bé to celé na druhou rovná se á na druhou plus dva á bé plus bé na druhou... Tfuj! Matematika je má noční můra. A to nepočítám to, že mi kazí vysvědčení. Jediná dvojka.... A zřejmě budu neklasifikovaná z tělocviku. Důvod prostý XD Nemám dost hodin. Častokrát jsem byla doma a posledních šest týdnů jsem ani jednou necvičila už kvůli pylu a kvůli tomu, že čtyři týdny jsem byla doma. A v pylové sezónně zase necvičím venku. Tedy jakmile s nimi p. uč. začne chodit na hřiště a nebo do parku, tak já přestávám chodit na tv. Jinak řečeno nemám šanci mít dost hodin pro klasifikaci. XD Ironie. Mám pocit, že můj "skvělý" alergolog, na jehož "kvalitním vyšetřování a skvělé schopnosti předepsat deset léků najednou" se s mámou vyjímečně shodneme, z toho nebude nadšený. Tohle je však jedna z věcí, která je mi teď vskutku ukradená. Spíš ty čtyři týdny, které se musím doučit a které si hlavně musím "dopsat" mě upřímně děsí... A koho ne XD Začínám z toho být mírně sarkastická, ale v duchu mě jen představa té kupy sešitů, která mi ještě zbývá velmi děsí. Tak mi držte palce. Jsem už v pořádku, tak bych měla začít fungovat jako minimálně průměrné SB, když to řeknu v jazyce blogových barbie. Takže Mucq a já jdu číst... Ehm.... Tedy až zítra... Mendělejev má bohužel přednost...

Vaše Berenika
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 18. dubna 2011 v 14:55 | Reagovat

Jak to děláš, že dokážeš i obyčejný článek napsat takhle dlouhý a tak poutavý! :-D Zní to až neuvěřitelně, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout xD

2 Krasivija Krasivija | Web | 18. dubna 2011 v 22:34 | Reagovat

Je to smutné. Mě taky nikdo nerozumí. A taky se vlastně nemám komu svěřovat. Vždycky se najde někdo, kdo moje pocity, či ztěžování a nebo názory odsoudí. A to kolikrát i dost krutým způsobem.
Kdyby aspoň řekli, "ne, já si myslim, že je to tak a tak..." oni místo toho: ,,Buď už konečně zticha, na tvoje výlevy nemá nikdo náladu.
To je opravdu ubíjrjící. A když své sestře čtu svoje básně, tak mám pocit, že je vůbec neposlouchá. Ovšem je jediná, komu se je odvážím číst.

3 Rabe Rabe | Web | 20. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

jednou potkáš někoho kdo tyhle tvoje vlastnosti ocení a bude tě pro ně mít rád ;-) protože všichni se nemůžeme zavděčit jiným já osobně mám raději ty vyhozené ze společnosti, na nic si nehrají a jednají poctivě bez přetvářek

4 Illian Illian | Web | 21. dubna 2011 v 15:42 | Reagovat

Oh, no já snad ani nevím co říct. Myslím, že jsem červená až za ušima. Kvůli mně…No, ale tohle není o mě, že.
To s tou lavičkou mě moc mrzí. Možná to může znít jako klišé, ale opravdu mě to mrzí. Znám to. Maličkosti, nad kterými by člověk mávl rukou nebo je přešel bez povšimnutí. Tedy, člověk…ostatní. Vím, že nemůžu chodit na některá místa, která znám, protože…protože prostě nemůžu. Nerozumí tomu. Takže cápu, co to pro tebe znamená. Na jednu stranu jsem ráda, že tě chápu, na druhou…na durhou stranu by člověk někdy nechtěl vědět co znamená bolest z místa, které je pro nás tak cenné. Doteď nemůžu vidět jeden sad – dlouhá historie, a když porazili strom, který jsem jako malá zasadila společně s taťkou…rozbrečela jsem se jako malá holka a utekla jsem do lesa. Zní to skoro jako z nějaké knihy, ale člověku to tak ani nepřijde, když se to děje.
Ups, myslím, že jsem zase zabředla někam, kam jsem nechtěla. Pardon :)
Každopádně držím palce. Se vším. Snad se všechno zlepší…

5 yellow-dog yellow-dog | Web | 21. dubna 2011 v 18:03 | Reagovat

Jsem ráda, že už můžeš vycházet ven. Čtyři týdny, když si to představím - O_O.
Držím palce, aby jsi to zvládla. Jinak s tím dědou, je mi to vážně líto. Smrt je ale asi doopravdy součástí života, a musíme se s ní smířit.
Můj děda mě učil zachraňovat žížaly na rozpáleném betoně, a snaží se vynalézat věci, které by pomohly lidstvu. Mám ho neskonale ráda.
Nevím jak to děláš, ale nemohla jsem se od tvého článku odtrhnout.
Talent.

6 dommuz dommuz | Web | 29. května 2011 v 16:10 | Reagovat

Alergie je jistě nepříjemná a málo lidí má snadný život, ale drž se a vše dobře dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama