Tam, kam nevidím

18. dubna 2011 v 17:52 | Berenika |  Jednorázovky
Koukám, že číst mé dlouhé články vás nebaví... Alespoň podle počtu komentářů u toho minulého. Mimochodem prvního za dlouhou dobu. Myslím, že svými pocity budu zase chvíli zatěžovat jen Ill. Mimchodem, ať se ti vydaří zkoušky, co nejlépe. A přijímačky samozřejmě taktéž. A vůbec, pokud možno všechno, co budeš chtít, ať je. I když život se občas rád vytáčí a nechce to dát... Asi se k takovému přání tahle povídka nehodí, ale snad se ti bude líbit. Je pro tebe. Už jako náhrada za Mozaiku, kterou už mám napsanou, ale pořád se nemohu rozhodnout, jak ji mám ukončit. Ukončit, neukončit... Mám takový dojem, že mi bude ještě trvat... A pak je tahle jednorázovka ještě pro Ketu. Za to, že jsem tak mizerné SB. A že ty jsi tu přesto pro mě. Už bych se měla zlepšit, ale jak to vidíš, jsem ráda, že zvládám vlastní blog... No, v poslední době spíš nezvládám, jak tak koukám na počet článků.

Takže holky, snad se vám bude líbit...




Tam, kam nevidím






Tahy štětcem vedla přesně.
Jako kdyby je čísi ruka už v minulosti předkreslila. A bylo to tak. Už osud je maloval. Ona se ho jen naučila využít. Přivřenýma očima sledovala téměř prázdný papír. Věděla, že tenhle obraz nebude úplný. Nikdy. Znala svou budoucnost, svou smrt, svůj nezáživný život. Znala osud. Už žádný obraz nedomaluje. Její šedivý svět se již dnes rozplyne v mlze a přejde někam, kam nevidí. Snad je to vysvobození. Celý život se hnala za ostatními, aby jim pomohla. Znala jejich budoucnost. A pak stačil jeden den. Jeden jediný den, aby uzřela tu svou, pochmurnou. Jemně vymáčkla trochu černé. Tak to mělo být. Dřevěná, před chvílí čistá, paleta se jí zachvěla v rukou. I to se mělo stát. Přivřela oči a bojovala s neviditelnou slzou, která měla přijít. Vyklouzla jí zpod víček i přes veškerou snahu. Osud nepřemůžeš, křičela. Nepřemůžeš! Slaná kapka dopadla do trávy a hned po ní vyklouzla ze zkřehlých prstů i paleta. Černá tempera přenesla lístky svěží zelené trávy do jejího černobílého světa. Co na tom, že většina zůstala zelená… Několik zčernalo. I malá část srdce, kterou vytrhnete, dovede zabít. Musí být celé, přesně jako to její před lety. Rozdala ho a pro sebe si nenechala ani malou část. Tak sbohem, šeptl jí vítr do vlasů a rodičovsky se jí opřel do zad, když se jí podlomila kolena. Tak sbohem, kamarádko. Jsem rád, že jsem tě znal.

Zmateně hleděla na svět, jako kdyby ho neznala. Věděla, kdy se to stane. Deset, devět… Zvedla oči k obloze. Neuhnout bylo tak těžké a přece důležité. Zklamala by, kdyby uskočila. Ucítila na tváři žár. Osm, sedm… Zatnula pěsti a donutila se otevřít oči. Šest, pět… Hleděla vstříc řítícímu se stroji. Opravdu takhle. Z hrdla se jí vydral přidušený výkřik, který by náhodnému přihlížejícímu připadal jako čirá hrůza jasně kontrastující s klidným výrazem ve tváři. Čtyři, tři… Kdo by se smál pár vteřin před smrtí? Kdo by se smál, když se mu vstříc řítí stroj, který už zřejmě, stejně jak člověk, který ho řídil, nemohl dál? Klidně přes tenké sklo sledovala rozšířené zorničky pilota stroje, jehož jméno dávno vybledlo… To jí dodalo odvahu se smát. Žár z motorů ji zaslepil chvíli poté, ale rty zvlněné v úsměvu jí nedovolily strach. Už ne. Dva… Zdálo se jí, že oslepla, ale oči zavřít nesměla. Ani by to už nedokázala. Bude to bolet? Stačila si položit prostou, jednoduchou otázku, při které jí i v tom žáru přejel mráz po zádech. Jeho nebo ji? Jedna… Co vše se dá stihnout za vteřinu? Myšlenka? Nebo dvě…? Na tváři ucítila příjemně chladivou slzu a pokusila si ji představit doširoka otevřenýma, vyhaslýma očima. Poslední co zahlédla, byly právě jeho slzy. Poslední, co zahlédl on, byly ty její…

Nehoda. Nic víc, nic míň. Pohřeb dvou mladých lidí, které osud svedl dohromady pár vteřin před smrtí. Prázdný kostel, kam téměř nikdo nepřišel. Kdo ví, zda by si ti dva měli co říct. Kdo ví, zda bylo fér, aby zemřeli tak blízko, aniž by se poznali. Jen osud věděl, že tam, kam neviděla, ji slepou odnesl v náručí.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Arya Arya | 18. dubna 2011 v 18:09 | Reagovat

Krásné, ale smutné... málem jsem se rozbrečela, opravdu silné...

2 Aimé Aimé | Web | 18. dubna 2011 v 18:57 | Reagovat

Krásné.Dojemné. Úžasné. Občas si taky říkám, jestli bych nemohla jenom tak umřít ve chvíli, kdy bylo všechno krásné. Aby když mě chytil za ruku a bránil mě před ostatními mé oči zhasly a toto byla poslední a nejkrásnější vzpomínka na to, jak mě měl docela rád.
Jenže co.Tkovou radost mi nikdo neudělal. A teď je to žádt zbytečné.

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 18. dubna 2011 v 19:00 | Reagovat

Brr, to je děsivý. nechtěla bych umřít při nehodě. Tančást se slzami je moc pěkná. ale smutná, jak už bylo řečeno.

Moje dlouhé články taky pomalu nikdo nečte... Bu´d je to kvůli té délce, či snad jsou ty mé nezajímavé. :-)

4 Borůvková Borůvková | Web | 18. dubna 2011 v 19:15 | Reagovat

Je to... krásný. Opravdu. A děsiví, dojemný...

5 Keta Keta | Web | 19. dubna 2011 v 21:43 | Reagovat

Nemám slov, protože taková slova, která by vystihovala, jak je to překrásné, neexistují. Napadá mě to přirovnat ke kráse života... nebo smrti. :)
Mnohokrát mě napadlo, na co bych nejspíš myslela, kdybych - přesně jako ona - mohla počítat vteřiny do konce svého života... No, myslím, že ona si s tím poradila mnohem lépe než bych si poradila kdy já. :-D

Mimochodem, nejsi ani v nejmenším mizerné SB... Chápu, že většina nynějších článků na mém blogu ti nic moc neříká :D Úplně mi stačí, když jednou za pár měsíců okomentuješ nějaký článek :D A myslím, že se nepletu, když tvrdím, že to bývá většinou ten článek o nadpřirozenu, který právě poslední dobou píšu tak nečasto, že? :D

6 Monča Monča | Web | 20. dubna 2011 v 21:13 | Reagovat

To je krásné, opravdu úžasné ale zároveň hodně smutné.

7 Krasivija Krasivija | Web | 21. dubna 2011 v 15:57 | Reagovat

Krásné,smutné. Celou dobu jsem si říkala: ,,Zemře nakonec? A nebo snad ten pilot zastaví?" Jinak, fakt nevím, co se stalo jemu, že také zemřel.

8 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 21. dubna 2011 v 19:12 | Reagovat

Velmi zajímavě napsáno. Hezky podané. :)

9 Rabe Rabe | Web | 24. dubna 2011 v 8:04 | Reagovat

to je úžasné, ale smutné a depresivní zase ale na druhou stranu, po smrti zůstali spolu

10 Illian Illian | Web | 25. dubna 2011 v 20:02 | Reagovat

Páni já...já snad nevím co říct. Osoba jako já, co má stále spoustu řečí, najednou neví co říct? Je to nádherné. Vážně úchvatné. Ty pocity, štětec, barvy...prostě je to dynamické, ponuré, ale...jako by to přinášelo i trochu naděje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama