Mozaika - Dvanáct dní for Illian

23. května 2011 v 14:16 | Berenika
Tak... Připadám si teď zvláštně. Každopádně, Illian, tahle povídka je pro tebe.
Slibuju ti ji už dlouho, ale teď konečně se mi povedlo ji dokončit.
Takhle to dopadá, když se něco snažím napsat za každou cenu. Omlouvám se za Belu, nějak se mi utrhla ze řetězu XD Mám rozepsaných šest verzí. Nakonec tahle jediná mi vydá na víc než jednu stránku a ještě v ní můžu pokračovat. Jestli tohle někdy dokončím, tak to bude asi za šest, sedm let :-D Jen netuším, zda je to pozitivum či ne.

Každopádně tady to je - Jako dárek k maturitě, protože věřím, že ji lehce zvládáš.
Tvá Ber.

Mozaika - Dvanáct dní


Zaklapla desky knihy s temně modrým obalem.
Na tváři se jí zračil zvláštní výraz. Jak jí tak dokázala odhadnout? Zavřela tmavé, nelítostné oči a přemýšlela. Ach, jak by bylo krásné začít se šíleně smát. Jak by bylo krásné mít někoho, komu by mohla být zcela oddána. Srdcem, duší i tělem. Trocha šílenosti z vět knihy, na jejímž obalu bylo jasným, zlatým písmem vytisknuto jméno jednoho z jejích studentů. Harry Potter. Neměla ho ráda, ale byl takový, jak to napsala. Joan, kdybys věděla, jakou máš pravdu. Její myšlenky přerušilo zaklepání na dveře a pak už jejich skřípot. Povzdechla a zadívala se do tváře domácího skřítka.
Ale kdyby se dokázali opravdu přemisťovat, bylo by to praktické…
Malé stvoření sotva dosáhlo na kliku a teď se nadšeně usmívalo nad svou dovedností. Zato Belatrixiným tělem projela jako blesk nenávist a rozechvěla její ústa. Tohle bylo starobylé sídlo…
Na klice se houpala bílá šňůrka, snad tkanička. Bůh ví, kde ji Dylan, jak se její skřítka jmenovala, vzala.
Samozřejmě, samozřejmě, že na dveře sama nedosáhla.
Jako ve snách vytáhla z pláště svou hůlku. Přejela prsty po lesklém dřevu a chvíli těkala pohledem mezi ním a skřítkou. Pomalu se postavila. Šla jako ve snách blíž. Jeden krok, dva…
"Avada kedavra!" oči měla doširoka otevřené. Proboha, ta krása… Jak mohla tak dlouho žít bez ní. Užívala si ozvěnu vlastní slov. Užívala si pohled na drobné, křehké tělo, jemuž z koutku úst vytékal tenký pramen krve. A v hlavě jí přitom zněla jediná myšlenka. Pár krvelačných vět.
Děkuji, Joan Rowlingová, děkuji… Pomohla jsi mi svým idealismem najít sama sebe.


Hnědovlasý muž stál nad chladnými těly a jemně se dotýkal zvrásněné kůže ženy, jejíž zelené oči všichni milovali. Mezi vlasy se mu už sem tam objevovaly šedé pramínky, ale teprve dnes to spatřil. Nebo by to viděl, kdyby neměl oči zaslepené proudem slz. Jak se to mohlo stát? Sklonil se k druhému tělu a dotkl se naposledy ruky svého otce.
"Harry," současný ředitel Bradavické školy mu položil ruku na rameno.
"Musíme jít."
Zelenooký mladík kývl a vstal.
"Pane řediteli…" zlomil se mu hlas.
Tom Raddle pokládal v té chvíli za povinnost nadřízeného a zároveň dlouhověkého přítele jeho rodičů, poskytnou mu rodičovské objetí. Vypadalo to zvláštně. Mladý Potter se od něj odtáhl a pohlédl naposled těla svých rodičů, snad aby jim dal sbohem. Pak přikývl.
Společně zmizeli z ponurého místa.
"Je to jako z Joaniny knihy." Prohlásil sotva se objevili v prostorné místnosti. Svou pozornost zaměřil jinam než obvykle. I přesto fénix vycítil jeho přítomnost a přistál mu na rameni. Starší muž přivřel oči a nepřítomně hladil, teď téměř opelichaného, pyšného Fawkse.
"Jako tvůj nadřízený ti samozřejmě dávám volno, ale je mi líto, nemůže to být na příliš dlouho. Víš, jak na tom jsme, co se učitelů týče."
Mladík ho přerušil.
"Jenže v realitě nemám na čele žádnou jizvu, nepřátelé se mě mohou dotknout a vy nejste chodící mrtvola." Hlas prosycený ironií jako kdyby mu ani nepatřil. "Děkuji vám, Tome, za ochotu, ale nemohu to přijmout. Po tom, co zmizela Belatrix nemůže škola přijít o dalšího učitele, i když jen na čas."
"Víš, že zároveň smí být na světě fénix vždy jen jeden?" překvapil ho starší muž zvláštní otázkou.
Zavrtěl nechápavě hlavou.
"Stejně tak může být na světě jen jeden člověk podobný tvému otci a matce. Jednou musí zemřít, aby se z jejich popela narodila nová stvoření. Nezáleží na tom, zda se vrátí v podobě růže ve vlasech tvé ženy nebo jako právě narozené dítě." Vstal a položil mu ruku na rameno.
"Harry, vím, jak to musí být těžké."
"Ne…" chraptivý hlas nesl tíhu zadržených slz. "Ne, nevíte…"
Mladý učitel Obrany proti černé magii za sebou zabouchl dveře kanceláře ředitele Bradavické školy a Tom Raddle znovu usedl na svou židli. Teď teprve cítil tíhu stáří.


Netušila, co si má myslet.
Bylo to magické, nádherné. Ten letmý dotek motýlích křídel na jejích rtech. Sledovala z pohodlného křesla zeď naproti ní a přehrávala si minulé události. Krátký pohled k vypnuté obrazovce. Ne, už tam nebyla ta dvě písmena. Vytratila se jako nádherný sen. Nebyl to jen sen? Namotala si na prst pramen oříškových vlasů a snažila se přijít k rozumnému vysvětlení. Žádné nebylo dost blízko, aby mu mohla věřit. Tak vzdálené… Zvedla hlavu. Jako kdyby zaslechla nějaký zvuk. Rozražení dveří? Ne, další sen.
Dnes ale byla schopná mu jít vstříc. Vstala a vyhlédla z okna. Zlatý paprsek a pád. To bylo vše, co si pamatovala. Jenže tentokrát probuzení nepřicházelo.
Černovlasá žena se ušklíbla. Ten pocit… Pomalým, triumfálním krokem došla až k bezvládnému tělu.
"Severus… Je můj…" zašeptala tiše. Hlas jako kdyby se změnil v obyčejný sykot jedovaté zmije. Vzala její ruku do své a potěšilo ji, když cítila pravidelný tep. Tak se jí to povedlo…
Posadila se do křesla, aniž by se o dívku dále zajímala a vytáhla zpod zdobeného pásku na svých šatech kousek bílé látky. Poklepala na něj hůlkou a sledovala, jak se objevují jemné stehy. Stříbrný had se zelenýma očima. Zasyčel a stočil se kolem erbu, který se právě vyšíval černou nití. Erb rodiny Blacků.
Spokojeně sledovala, jak se had promítl do skutečnosti. Jemný jako krajka, ale se silou její vůle. Stočil se dívce kolem prstu a složitá mozaika na jeho zádech se posunula blíž k sobě. Tvořilo ji dvanáct dílků. Dvanáct dílků, dvanáct dnů do konce. Nemůže ji zabít beztrestně, ještě ne. Ale co se stane, když někdo zjistí, že si nějaká mudlovská šmejdka hrála s kouzelnickou hračkou? Nic.
"Severus je můj… Navždycky," zavrčela ještě nenávistně. Pak zvedla hlavu a šíleně se rozesmála, když ho spatřila. Přesně jako v té knize, zvláštní. Bylo jí opravdu souzeno zemřít takhle?
"Avada kedavra!" uslyšela ještě. Červený, jedovatý proud magie ji zasáhl do hrudi a ona se se šíleným úsměvem na rtech svezla k zemi. Muž s hlubokýma, černýma očima, teď zářícíma vztekem, si jí víc nevšímal. Překvapeně vydechl a klekl k dívce, jejíž zelené oči ho sledovaly s ještě větším překvapením.
Jediné, co si stačil uvědomit, než ji sevřel v náruč, byla jejich zář. A to, že v nich zase neměla strach i přesto, že by se ho raději měla začít bát. Vždyť i tohle byla jeho vina.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 23. května 2011 v 17:54 | Reagovat

Wow, fascinující :-D Ten konec se mi hrozně moc líbí ^^

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 23. května 2011 v 17:57 | Reagovat

[1]: Děkuju XD Mě spíš ten konec děsí :-D

3 Leila Leila | Web | 23. května 2011 v 18:36 | Reagovat

milujem ten koniec!

4 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | E-mail | Web | 23. května 2011 v 18:56 | Reagovat

glup. další kouzla z harryho pottera....zajímavé

5 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 23. května 2011 v 20:33 | Reagovat

jedním slovem líbilo se mi to......:)

6 Illian Illian | Web | 27. května 2011 v 20:49 | Reagovat

To je...to je úžasné, dechberoucí a...já nevím co říct. Nádhera! Páni Ber, tohle je úžasně. Chvíli jsem si sice myslela, že mě zabiješ, ale...páni, tohle vyznělo zvláštně. Je to úžasné *.* Pořád se usmívám jako blázen. Děkuju... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama