V jantarových očích

2. května 2011 v 14:51 | Berenika |  Jednorázovky
Připadá mi to dnes až příliš přeslazené a přesto se mi to tak zvláštně líbí. Smutné a sladké. Ach, to je mi kombinace. Děsivá a když to tak po sobě čtu... Ne, raději ne. Mám jednu novinku, ale dozvíte se jí až... Hmm... No, možná už zítra - Ill ví proč XD Možná i to je důvod, proč je tahle povídka taková, jaká je. Nevím, jak se mám cítit XD (Zvláštní věta se zvláštním významem.)

Vaše Ber.

Oheň zachvátil ten kraj.
A do života mu zasáhla nečekaná překážka. Uskočil! Ne, nestihne to… Sotva se odrazil ze země, jeho hnízdo zaplnily rozpínající se plameny. Město bylo plné křiku.
"Kde jsi?" Volal v myšlenkách. "Kde jsi?"
No ano, ty! To tebe volám! To ty jsi můj jediný přítel, Aladare!
Mávnul křídly a vznesl se výš. Jantarovýma očima bloudil po ulicích města. Křik zoufalců, kteří včas nestačili utéct, se mu vryl do paměti. Navěky. Z hrdla se mu ozval srdcervoucí řev. Někdo zvedl hlavu, někdo ne. Byli zvyklí. Každým rokem, každým měsícem, přicházeli, a když nebylo, co jim dát, zapálili jejich město. I dnes. I dnes jedno z menších měst vzplálo. Jako pochodeň se vzedmulo a v nekonečné touze se oheň dral k nebi. Chtěl ho dosáhnout, chtěl ho spálit.
Otočil se ve vzduchu a trhnul hlavou směrem, kde zaslechl to, po čem nejvíce toužil.
Ten hlas… Aladar!
Poslední zoufalý projev náklonnosti ho donutil jedenkrát mávnout křídly a vlétnout do plamenů.
"Příteli…"
Jak zní hlas dračího srdce? Je to zvuk nebo myšlenka? Ať je to cokoli, v tu chvíli to slyšel.
V jedné vteřině ho objaly mohutné drápy a ve druhé ucítil vzduch, jak mu proudí kolem hlavy, jako kdyby stoupal závratnou rychlostí vzhůru. Vzhůru, vstříc slunci a pak najednou všechno utichlo.
Vítr ho ohlušil a vnímat mohutné drápy, které měl až bolestně pevně sevřené kolem těla, bylo nad jeho síly. Otevřít oči nedokázal. Spáleniny necítil.
Jen se propadal. V jisté výšce vždy musí přijít pád.
A přišel.
Nekonečný pád do hlubiny. Sevření se uvolnilo. Byl to rok nebo třetí vteřina?
Třetí vteřina, období a pak? Konec.


"Aladare! Zatraceně, Aladare, otevři oči…"
Někdo s ním cloumal. V hlavě jako kdyby měl tisíc střepů a ty mu zabraňovaly pochopit přesný význam slov. Kdo to je? Neslo se mu hlavou. Kdo ho volá?
Nebyl to stejný hlas jako předtím, leda, že by to předtím nebyl hlas. Opatrně pohnul prsty. Netušil, zda to dokáže. Jeho tělo… Jak je možné, že je ještě naživu? Cítil ten žár.
"Otevři oči!" Znovu s ním někdo hýbal.
Ne, nechte mě být! Chtěl křičet. Jen marně se snažil otevřít ústa. Jen marně se snažil vydat jakýkoli zvuk, tón a slova byla daleko od něj.
"Darko je pryč. Navždycky pryč!"
Ten hlas mu nedá pokoj. Proč? Darko? Kdo je Darko? Jeho oči se otevřely a zorničky prudce rozšířily. Darko! Jeho Darko. Kus jeho duše. Žena, jejíž hlas už poznával, ustoupila. Její zmatené kroky zastavila až chladná zeď prázdného pokoje.
"Aladare…" Zvuk jejího hlasu se změnil. Měl by ho znát. A ona by měla znát jeho.
Dotkl se přívěšku, který ho tížil na krku. Jistě, to ten ho s ní pojil. Měla stejný.
"Denayio?" jeho hlas zněl jinak než obvykle. Zvedl oči k zrcadlu.
Díval se na něj někdo jiný. Jantarové oči, které nahradily ty jeho hnědé, se otočily na ženu. Ještě jednou zopakoval její jméno.
"On… Dal ti svůj život." Zašeptala a ztratila se mu ve dveřích.
Natáhl ruku, ale nedosáhl na ní. Nedokázal se postavit. Nenáviděl se.
Proč to udělal? Proč mu dal svůj život, když sám mohl žít? Zvedl ruku ke své hrudi a narazil na hluboké jizvy od dračích drápů. Křečovitě stiskl pěsti a zavřel oči. Klečel tam a přemýšlel.
Hodiny, možná dokonce dny, ale nakonec vstal a vyšel ze dveří do nového, temnějšího světa.
Silnější než dřív.


Tím, že vše ztratil, získalo jedno z obyčejných, malých měst svého hrdinu.
Hrdinu, který dbal na to, aby už nikdy nepřišli a aby jeho svět nikdy nevzplál.
Nenáviděl oheň stejně, jako nenáviděl sebe. A možná, že právě ta nenávist mu dávala víru v dračí srdce, jež mu bilo v hrudi.
Aladar, ten hrdina, který získal dračí srdce. Kdysi jezdec a pán draka a teď? Člověk, který se vzepřel vyšší moci. Ne, vlastně ne. Už nebyl člověk. Stal se jen bytostí. Pouhou bytostí, která měla příliš lidské cti na to, aby se nedokázala sama zbavit života a zároveň příliš málo pout spojujících člověka s jinými lidmi na to, aby dokázal žít jako dřív.
Toulal se krajinou, zavíral jantarové oči, které naháněly strach. Existoval bez důvodu.
Dřív chtěl dobývat svět! Tohle je život hrdiny? Vyhýbali se mu, dokud ho nezačali potřebovat.
To přilézali po kolenou a prosili ho o jeho sílu.
Sledoval z nejvyšší věže města okolní krajinu. Pevné hradby, zdánlivě nekonečné lesy a nakonec padající vodopád. Jaká krása. Znal to, co cítí drak, když se ve střemhlavém letu řítí k zemi.
Znal tu poslední myšlenku, která mu prolétla hlavou. To jediné slovo.
Jedinou věc, která ho držela naživu. Jediné slovo, kvůli kterému žil.
Stiskl v ruce přívěšek. Ona ten svůj již dávno zničila.
Jediná bytost, se kterou byl spojen, byla ta, jejíž srdce mu bylo v hrudi.


Darko… Proč jen tvůj poslední výdech zašeptal větru mé jméno?


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 byelle byelle | Web | 2. května 2011 v 15:16 | Reagovat

Ahoj,máš krásný blog :) koukni ke me:) ceny pro pravidelné návštěvníky :)

2 Keta Keta | Web | 2. května 2011 v 17:29 | Reagovat

Ach, to je úžasné... Ale nechtěla bys mi prozradit, co se tomu drakovi vlastně stalo? Hrozně by mě to zajímalo xD

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 2. května 2011 v 17:37 | Reagovat

[2]: Chtěla jsem tím říct... Že život jeho jezdce - Aladara - byl pro něj důležitější než jeho, tak mu ho - nějakým způsobem - daroval. Jak to asi můžou udělat jen draci. Začínám se do toho zamotávat. Tak tedy, když Darko zachránil svého jezdce z plamenů a viděl, jak moc je zraněný, daroval mu své srdce a svůj život...

4 Illian Illian | Web | 2. května 2011 v 20:09 | Reagovat

To je nádherné...vlastně je to smutné a tragické, ale svým způsobem je to naprosto úžasné. Darovat někomu život. Ach jo...já si úplně vybavila film Dračí srdce. U něj sem taky měla co dělat abych nezačala brečet jak želva. Stejně jako teď. Ale tady je úplně vidě, cítit, že ten drak je prostě…prostě tak hodný a nesobecký….Navíc se mi líbí, jak jsi to zakončila. Hrdina, který je vlastně vyvrhelem, protože se lidé bojí toho co má v sobě. Zachráněný, ale někdy by si možná přál zemřít společně s tím drakem. Je to úchvatné! Doopravdy. Ber, tohle se ti prostě povedlo. Čiší z toho emoce a já snad nenacházím slova.
A propos, málem bych zapomněla: "Ill ví proč" mě pobavilo, hned jsem si řekla: "Jj, čert ví proč :D"

5 Arya Arya | 2. května 2011 v 22:34 | Reagovat

Nádhera, neuvěřitelná síla příběhu a emocí, až mě při čtení mrazilo v zádech, opravdu úžasné, nějak nevím jak to co nejpřesněji vyjádřit... :-)

6 Krasivija Krasivija | Web | 3. května 2011 v 9:07 | Reagovat

Tohle je skutečně tak nádherně smutné.

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 3. května 2011 v 12:02 | Reagovat

[4]: Taky jsem myslela na Dračí srdce, když jsem si to po sobě přečetla. Původně mu ani neměl dát svůj život, ale pak... Ach, zase si ty postavy dělají, co chtějí...

Čert raději ne :-D

8 Dragita Dragita | Web | 6. května 2011 v 8:54 | Reagovat

moc krásně napsané;)

9 yellow-dog yellow-dog | Web | 6. května 2011 v 19:50 | Reagovat

Nádherně vážné. Obdivuju tě, protože to tvoje se pořád dá číst. Já po pěti minutách většinou začnu psát úplný kraviny :D.
Aladar se mi líbí...pokračování? :-D.
No tak ne :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama