Inferi II - Nic netrvá věčně

1. července 2011 v 13:00 | Berenika |  Inferi
Tak... A hádejte odkud Ber píše XP Dneska se jí podařilo spustit notebook i s wi-fi a snad poprvé jí to běží déle než pět minut. Takže jak jsem slíbila - Další kapitola Inferi. Sama pořádně nevím, jak to s ním dopadne. A ne XD Delší jménjo jsem nenašla.
Vaše Berenika
Inferi II

Nic netrvá věčně


Neklidný spánek mu na rty přinesl několik slov.
Něco mu říkalo, že když je vypustí do prázdna místnosti, bude mít tu noc pár hodin jen pro sebe a své sny. Vyslovil je. Byly jako hudba.
"Aralunathame!" Zvedl hlavu. Nářečím, jakým se mluvívalo v zemích na východě, někdo ještě jednou zopakoval jeho jméno a před očima mu vyvstaly vzpomínky, jež dávno považoval za mrtvé.

"Naty!" muž ve středních letech si odhrnul z čela vlasy barvy zralé pšenice, prokvetlé stříbrnými prameny. Stejně stříbřitý byl i pečlivě leštěný kord pověšený u jeho boku. V přepracovaných, ale pevných a rozhodných, rukách držel knihu ve staré vazbě. Dýchala kouzelnou atmosférou a rozprostírala mu před oči nevídané sny. Chlapec, který právě přiběhl - On sám, jak si uvědomil. - na ní vrhl žádostivý pohled a vzápětí sklopil oči k zemi.
"Aralunathame Ascanio, buď tak laskav a okamžitě se té frašky zbav!" ucítil dobře mířený pohlavek. Dobrosrdečnost dávno zakryl vztek.
"Chceš nás přivést do záhuby? Copak ti nestačila matčina smrt?" starší muž se prudce nadechl a čelil synovu pohledu. Příliš naivnímu na dobu, ve které žili. Na tváři asi desetiletého chlapce se objevily slzy. Snad to se zmínkou o Amelii nepřehnal. Bylo to příliš čerstvé. Smrt matky ho poznamenala. Přestal se ovládat. Srdce mu vynechalo jeden, vlastně dva údery, když sledoval jak si jeho syn nadšeně listuje po stránkách plných rytířských dobrodružství. Pro radost z nich ji odvedli, aby ji už nesměl spatřitl. A jejich syn tuhle zálibu zdědil po ní, bohužel.
Posadil se na tiše vrzající posteli a prohrábl si delší plavé vlasy, které zdědil po otci. Zasunul ruku pod polštář a vydechl úlevou, když v ní sevřel pevnou vazbu knihy. Kolikrát se mu zdálo, že už ji objevili. Jedinou vzpomínku na matku, která mu zbyla. Nebyla to ani tak touha po cizích zemích, co ho nutilo schovávat si zakázané knihy, jako touha po matce. Po její vůni, obětí i po pocitu, že právě tuhle věc svírala v dlaních. Jak dlouho vždy váhal, zda se jí nemá zbavit? Sám nevěděl. Je těžké vlastnit v jednom z pěti pravoslavých klášterů mocné Latet cokoli jiného než svůj život, a i ten svým způsobem patří jejich bohyni.
Poslepu natáhl ruku tam, kde tušil těžké závěsy. Odsunul je a vpustil do skromné místnosti trochu světla. Její vybavení se vlastně skládalo jen z postelem, nočního stolku, skříně s pěti šuplaty a místem na pověšení dvou nebo tří kabátů, židle ze silného, krethového dřeva a znaku Latet pověšeného na zdi nad čelem postele. Slunce ho svými paprsky praštilo do očí. Na chvíli je přivřel a počkal, až si zvykne na tolik světla. Už v té chvíli tušil, že dnešní den bude jedním z těch extrémě parných, kterými se téměř celý rok v Tenebris vyznačuje. Vstal a svázal své vlasy tmavou mašlí, která vypadala jako kus látky nedbale utržený od kabátu. Nezdálo se, že by mu ta skutečnost vadila. Ležérnost, se kterou se oblékal nezničil ani povinný oděv: šedá, dříve snad bílá, košile, dlouhé kožené kalhoty, vesta ze stejného materiáru a nakonec dlouhý plášť neurčité barvy a tvaru, který se s myšlenkou jisté extravagance rozhodl nedopínat. Jen přehodil přes hlavu kapucu a dával dobrý pozor, aby znak Latet na jeho rameni byl dobře vidět. Byl to zkřížený krátký meč se zubem zdejšího posvátného zvířete: šavlozubého lva, v místě střetnutí ozdobený pohádkovou černou růží.. Odemkl dveře klíčem zavěšeným na vrchním konci meče, patřícímu k znaku pověšenému nad jeho postelí. Nedokázal skrýt úšklebek. Tohle by bylo jistě bráno jako jako rouhání nejtěžšího kalibru a možná i jako znesvěcení posvátného artefaktu. Nepochyboval, že se jeho vrstevníci v klášteře chovají stejně. Koneckonců jim bylo sedmnáct a přestože právě tímto věkem dosáhli plnoletosti, nemohli je srovnávat s opatem a taršími mnichy. Otevřel dveře. Tiché zavrzání skoro nevnímal. Netušil, že tenhle den převrátí naruby všechno, o čem si myslel, že je věčnou památkou na minulost. Příslib budoucnosti byl ale úplně jiný.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 laska-vs-nenavist laska-vs-nenavist | Web | 1. července 2011 v 13:14 | Reagovat

Ty jo Pěkný!!!

PS:Dyžtak mrkni na muj blog?!

2 bigbiz bigbiz | Web | 1. července 2011 v 18:21 | Reagovat

Teď jsem přečetl první dvě kapitoly povídky a líbí se mi to. Hlavně ty popisy postav a prostředí jsou výborné. Jsem zvědav, co se bude dít dál.

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 1. července 2011 v 19:02 | Reagovat

[2]: Právě další píšu, ale uvidíme. Mé postavy se většinou vymykají. Lépe řečeno dělají si co chtějí :-D Moc děkuju za pochvalu.

4 agrenej agrenej | E-mail | Web | 1. července 2011 v 19:14 | Reagovat

Povedlo se. :-) Líbí se. :-)

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 1. července 2011 v 19:16 | Reagovat

[4]:Děkuji ti :-D

6 Keta Keta | Web | 2. července 2011 v 13:21 | Reagovat

Jejda, to jméno je vážně fascinující xD Moc hezká kapitola :3

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 2. července 2011 v 13:24 | Reagovat

[6]: Že jo :-D Když jsem ho na jedněch stránkách našla, byla jsem z něj nadšená :D Děkuju za pochvalu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama