Inferi IV - V objetí Anarčiných paprsků

4. července 2011 v 11:23 | Berenika |  Inferi
Konečně jsem se dostala i k ilustraci. Mapa Tonatry je rozkreslená, ale scener nejde. Začátek další kapitoly už mám také hotový, nicméně teď si Ber zase půjde hrát. To víte, shinobi nepočká - Word ano. Pro příště mám pro vás nachystanou i další báseň, ale dnes jsem neodolala a dopsala čtvrtou část Inferi.
Vaše Berenika


Inferi IV

V objetí Anarčiných paprsků

Další horké léto rozsévalo v Tenebris zkázu.
Úroda se dala počítat na stébla podivně zelených stvolů s chutí cukrové třtiny, která se právě teď stávala jedinou věcí, jež jste mohli vypěstovat. Ostatní zelenina usychala. Vzpomínal, že dřív to tak nebylo. Irvin Ascadio se opřel o stěnu. Zpocené, pevné dlaně měl rozedřené a po pravé ruce mu stékalo pár kapek krve. Co naplat, i přes bolest musel pokračovat. Znovu se sehnul a vytrhl stvoly. Ostrý konec tuhého listu plného jedovaté šťávy ho říznul do prstu. Už přestal klít. Dokonce i na jed si jeho tělo dokázalo zvyknout. Prostě šel dál. Dlouhé vlasy, kdysi zřejmě odstínu Anarčiných paprsků, měl ledabyle svázané pružnou, dávno vybledlou stužkou.
Tohle bylo období, kdy museli tvrdě pracovat i lidé ze střední třídy. Dlouhý lán pole se táhl ještě několik kilometrů. A kolik lidí ten prostor zaplnilo! Zelené stvoly většině z nich sahaly jen k pasu. Nedovolili jim ani pořádně dozrát. Nebyl na to čas. Tenebris byla zase na pokraji zkázy.
Nedalo se říci, že by na tom někomu z pracujících záleželo. Většina z nich pojem "vlastenectví" vůbec neznala nebo netušila, co znamená. Tady to nebyla vlastnost náležející lidem.
Obličej mu znetvořila bolest, když se znovu ohnul pro další kus jídla, které se stejně nikdy nedostane na jeho stůl. Na okamžik pocítil náhlou radost. Byl pyšný na svůj nápad, poslat Nathama do kláštera. Byl osvobozený od tohoto. Právě proto to udělal. Od doby, co jeho matku odvedli jejich rodina na společenském žebříčku klesala níž a níž, díky čemuž byl zde. Občas zalitoval, že ho pravděpodobně nikdy nespatří, ale pocit, že je v bezpečí ho hřál u srdce. Právě díky němu si dokázal zachovat svou hrdost i v tomhle postavení.



Mladý strážce pohledem zkontroloval břeh bezejmenné říčky protékající kolem hradeb Inferi.
Někdo na něj zavolal jménem, ale on nereagoval. Jen přisvědčil. Klasický postup. Strážný ve věži zavolá něčí jméno, dotyčný kývne pokud je vše v pořádku. Opakuje se to po celý čas hlídky. Sedm terčů, kterým říkali stráže, stálo v sedmi inferijských věžích. Šestihranná pevnost nebyla často k vidění, ale pro tuhle to byl neodmyslitelný charakteristický rys. Šest věží, které stráží hradby a sedmá, ta nejvyšší, přesně uprostřed. Z prostřední se zase ozval neustálým halekáním ochraptělý hlas, ale již volal na jiného strážce. Morgan ostřížím zrakem pozoroval místo pod sebou. Jeho národ byl stvořen právě pro tohle. Možná proto se jim často říkávalo "Sokolí lidé" Kolikrát litoval, že mu chybí křídla. Že nemůže vzlétnout a zmizet daleko z této prokleté země, kde si jeho národ vybudoval svou pověst. Odpradávna byli jeho členové nejlepšími průzkumníky Tenebrijské armády, vyvinuli si jakýsi šestý smysl, pokud se tomu tak dalo říkat. Jejich pozornost byla neochvějná a oči neomylné. Při tom viděli mnohem dál než ostatní. Ach, znělo to krásně, ale nebylo to pohádkové. Platili za to vysokou daní. Čím déle své možnosti využívali, tím dříve oslepli. Ti nejlepší strážci často po třicítce odcházeli ze služby. Tak tomu bylo dřív. Teď, za vlády Latet, tu byli nedobrovolně vězněni až do oslepnutí. I jeho otec už dávno nosil zmučené oči zakryté černou páskou. Jeho národ se pyšnil hlubokýma, sokolíma očima. Možná ještě tmavšíma, než měl jejich symbol. Sokola pořád uznávali. I přesto, za jakýkoli jiný symbol než byl Latetin se trestalo smrtí. Postupem času, přes noci i dny nepřetržitých hlídek pod nemilosrdnými paprsky tonaterského slunce Anarky a měsíce Arkila, jejich oči světlaly dokud nezbělely úplně. Pak stačilo pár dní a sokolí lidé ztratili zrak. Pro ty, kteří viděli dál než si dokážeme představit to byla neuvěřitelná rána.
Mnoho z nich si pak vrátili pocit života smrtí. Skokem z hradeb pevnistí, které celé promarněné životy chránili. Byla tu možnost, jak se tomu vyhnout. Mohli hlídat špatně. Nikdo je nenutil používat svůj šestý smysl příliš. Snad jen jejich čest ji mpřikázala nepodvádět. Morální kodex sokolích lidí byl vždy přísný, co se služby týče a on ho porušoval přespříliš. Šachovými partiemi s dívkou, s níž by podle něj nesměl prohodit jediné slůvko.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 4. července 2011 v 16:34 | Reagovat

Jak to jen děláš, že dokážeš napsat něco takového xD Já když píšu, soustřeďuju se výhradně na činnosti a myšlenky hlavního hrdiny a nijak moc se nezabývám okolím a vedlejšími postavami... Tímhle jsi mě vážně ohromila :-D

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 4. července 2011 v 16:56 | Reagovat

[1]: Mě právě okouzlují vedlejší postavy :-D Představuji si to okolí a naopak hlavní hrdina by mě musel něčím pořádně praštit, abych mu konečně dala trochu prostoru. Ale to se nastane, takže má Natham trochu smůlu... Bude muset ještě vydržet... :-D  :-D

3 Monča Monča | Web | 4. července 2011 v 21:37 | Reagovat

Jé, další tvoje povídka =)
Moc se mi to líbí, já "umím" psát povídky jen v současné, uspěchané době, zato ty se vracíš zpět, to s emi líbí =)

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 4. července 2011 v 22:01 | Reagovat

[3]: Děkuji. Nedokážu si představit, že bych se tam ocitla :-D Ale psát o tom je neuvěřitelná úleva od dnešního shonu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama