Inferi VI - Poslední den

23. července 2011 v 12:04 | Berenika |  Inferi
Kapitola je kratší, než jsem původně chtěla, ale v poslední době mé psaní není nijak geniální. (Jako kdyby někdy bylo XD )
Spíš není žádné. I přesto, jak jsem slíbila, je dnešní díl věnovaný Ketě.
Aby ses k nám vracela pořád stejně ráda a za to, že tě moje psaní ještě neomrzelo.
Ber.

Zamrkal.
Udržet oči otevřené bylo nad jeho síly. I přesto se o to ještě jednou pokusil.
Nadechl se a ucítil něco neuvěřitelného. Mučivou vůni černé latetiny růže. Byla blízko.
Stačilo by natáhnout ruku. Ani nevěděl, jak to dokázal, ale po chvíli ji opravdu držel. Nevnímal, jak se mu ostré trny zarývají do dlaně. Pramínek krve možná stékal po zářivě bílém povlečení, ale... Co to bylo oproti nekonečné černotě a moci, která ho k ní připoutala. Posadil se. Cítil, jak jeho tělo přetéká silou, kterou nemůže vydržet a potřeboval tu energii nějak dostat pryč. Rozběhl se pryč, aniž by si uvědomil, jak střídmě je oblečený. Z věšáku na dveřích ošetřovny sebral lněný plášť a o pár vteřin později si přehodil kapucu přes obličej. Nesmí ji dostat. Nikomu svou drahou květinu nesmí dát.


Chodbami se řítil jako neřízená střela.
Vrážel do lidí i jiných bytostí obývajících tonaterské kláštery a nevnímal to. V jeho auře se objevil nový temný prvek, který ji později celou zaplaví. A nekonečná energie vytryskne z jeho těla tak, jak tomu bylo u všech vlastníků černé růže. Tak, jak si to krutá Latet přála. Někdo zavolal jeho jméno, ale nedokázal se přimět k zastavení. Něčí paže ho pevně chytily do sevření sokolích křídel. Ne nadarmo byli Sokolí lidé posílání do boje. Jejich oči viděli více než ostatní a to nutilo vládu, aby všem poskytla dostatečný trénink. Lucian to dělal opravdu nerad, ale jeho přítel se přestal ovládat.
Stočil mu pravou ruku za zády, i když si dával dobrý pozor, aby ho nezranil a dobře mířeným úderem ho poslal k zemi. Nebylo to nic těžkého. Aralunatham nebyl trénovaným bojovníkem a kdokoli ho mohl lehce porazit.
Chtěl mu vytrhnout růži z ruky, ale v poslední chvíli zaváhal. Daren, nepříliš zdatný v boji a nepříliš rychlý, k nim právě dorazil. Odhrnul si pramen středně dlouhých vlasů z očí a po chvíli hledání vytáhl odkudsi ze svých mnoha kapes čistý kus látky. Vyklepal z ní několik drobečků z čehosi neidentifikovatelného a opatrně vyprostil růži z Nathamova sevření.

Lucian si odkašlal a nenápadně přesunul dlaň před nos.
Ani nechtěl vědět, co v Darenově "kapesníku" bylo uschováno. Podle zápachu to tam ale bylo dlouho. Sledoval oba s vážnou tváří. Natham nechápavýma očima těkal mezi nimi a růží, Daren zřejmě ještě nepochopil situaci a těch pár mnichů, kteří stáli v neproniknutelném kruhu okolo nich také příliš nepomohlo. Nervózně vytrhl květinu z přítelova sevření a schoval ji do své tašky. Blonďatý mladík se mezi tím pokoušel vstát. Opíral se o pravou ruku a levou si mnul místo, kam ho Luk udeřil. Zašklebil se a do jeho očí se vrátila lidskost, kterou tam předtím postrádali. Starý mnich se prodral davem. Ztěžka kráčel chodbou posetou zdobenými výklenky. Sám sotva stál a přesto ochotně pomohl Nathamovi na nohy.
"Aralunathame Ascanio." starý hlas zněl pevně. Ozvěna jej několikrát opakovala, stejně jako tichý šepot všech okolo.
"Do dnešní noci opustíte prostory tohoto kláštera."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 23. července 2011 v 13:51 | Reagovat

Pro mě? Áá, to je milé! ^^ Moc moc moc děkuji!
Tvé psaní mě nikdy neomrzí, píšeš zcela omrzitelně :D
Škoda, že je kapitola tak krátká, moc se mi líbí. Miluji růže a zvláště ty zázračné. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama