Inferi VII - Začátek

29. srpna 2011 v 11:55 | Berenika |  Inferi
I osmá kapitola je pro Ketu XD Abys i nadále četla tuhle povídku.
Vím, zase jsem v ní měla nějaký čas přestávku, ale na Tonatru se zapomenout nedá. Dobrodružství tentokrát začalo na sto procent a příště už čeká Cherchezské pohoří s jeho tajemnými zákoutími...

"Tak věz, poutníku,
že království Tién (Tén)
ti kráčí v ústrety.
Pod vodou tichý sten,
že se rozléhá.
Neb Tiény se vyznají v lidském srdci."


Lucian zaklapl knihu a vložil ji zpět do tašky, zatímco Daren dojídal posledních pár soust z jejich skromné večeře.
Rukávem si otřel ústa a polkl.
"Pohádky." odvětil zatím Natham nevěřícným hlasem. "Pohádky a nic jiného."
Daren na jeho slova jen kývl. Ani vždy upřímný a často zasněný chlapec na vykladačky osudu nevěřil.
"Příběhem pro děti bych nazval spíš tvou růži." odsekl Luk. "To už mi rovnou můžeš říct, že zvýšené cítění mého lidu je vymyšlené." V sokolích očích mu nebezpečně blesklo, ale po chvíli už se věnoval uhašení ohně.
"Když jsme se vydali na tuto výpravu předpokládal jsem, že budu vědět, jak dál." přes tiché zvuky lesa byl Nathamův hlas slyšet až příliš zřetelně. Jako každý ze sokolích lidí se Lucian znovu pozorně rozhlédl a až poté mu věnoval pozornost.
"Ne, že se budu honit za nesmyslným příběhem o lidu, který vyloží osud podle hlasu a žije pod vodní hladinou." sarkasmus z jeho hlasu jen sršel. Sáhl do tašky a chvíli v ní něco hledal. Svit měsíce sotva ozařoval zdi nedalekého kláštera, který musel opustit. Byl těm dvěma v hloubi duše vděčný, že ho nenechali jít samotného, ale na druhou stranu se na sebe zlobil. Vydávali svůj život všanc kvůli hlupákovi, jakým byl zajisté on sám. Jednou, pouze jedenkrát zatoužil odříkat modlitbu k jejich mocné bohyni a takto to dopadlo. Magické artefakty, zabijácké růže a vykladačky osudu v jeho očích vždy patřily do minulosti. Až do včerejšího večera. Teď se minulost měnila s budoucností. Na chvíli se v něm probudil malý chlapec a on zatoužil spatřit muže, který ho učil žít a přitom chránil jeho bláhové sny. Svého otce.
V zamyšlení vytáhl mapu Tonatry a rozložil ji tak, aby k ní dosahoval svit ohně. Položil ukazováček kousek pod Tenebrijské pohoří.
"My jsme zde." nečekal na reakci, protože věděl, že se o něco spletl. Lucian se v mapách vyznal lépe.
"Pokud se tedy hodláme hnát za Tiénami, musíme projít nejen přes přísně střežené hranice Tenebris, ale dál na severozápad." těžko luštil ozdobným písmem napsaná jména zemí a tak rád přenechal orientaci nejstaršímu ze svých přátel. Luk se nad ní sklonil a podmračeně sledoval mapu, jako kdyby uvažoval o nejvhodnější cestě.
"Přes Cherchezké pohoří, tam nejsou hranice hlídané." odvětil nakonec.
"Nejdříve tedy musíme obejít klášter, Severozápad je přibližně tím směrem." při této větě měl hlavu zakloněnou a sledoval polohu hvězd. Daren nerozuměl ani jednomu z jeho slov. Místo přemýšlení tedy povzdechl.
"Takže jen přejdeme polovinu země a překonáme nepřekonatelné Cherchezské pohoří s nejvyššími horami v celé Tonatře, neprozkoumanými stezkami ze samého počátku světa, tyrkysovými jezery, jež obývají neslýchaní živočichové plivající jed a oheň a obejdeme pevnosti na hranicích?" zamrkal.
"To je šílenství." dodal potichu Natham k jeho řeči a mapu raději sbalil.
Když zvedl pohled zpět, setkal se s Lukovým. Tomu oči zářily touhou po dobrodružství.
"Ne, příteli... To je jen začátek." tvář jednoho ze sokolích lidí se po dlouhé době rozzářila sebevědomým úsměvem.
Možná měl pravdu, neměli by se ztratit.

Lady Maybelle sepnula světlé vlasy jednou z množství stužek ve svém stole.
Další na řadu přilši nadkolenky, aby nešla bosa. Pak se v krátkých rudých šatech, které sahaly jen kousek nad jejich lem vydala prázdnou chodbou. Skrývala se ve stínech, to bylo její rozhodnutí. Opatrně našlapovala a po chvíli zdolala dvě patra až do přízemí. Měla nepříjemný pocit, že čistě bílá látka už dávno nemá svou původní barvu. To byla přiměřená oběť. Náramky na levé ruce o sebe několikrát uhodily. Způsobily pár tichých zvuků, které nikdo neslyšel. Vplížila se do čtrnáctých dveří na pravé straně chodby. Do jeho dveří. Jemně si zkousla spodní ret, když ucítila chladné ostří na svém krku.
"Mylady?" chladná čepel okamžitě zmizela v pouzdře připnutém k jeho opasku.
Čekala, že ji objeví, ale ne tak brzy. Položila mu prst na ústa a jen se dívala do jeho sokolích očí. Nepřestávalo ji to bavit ani po delší době, kterou tak strávili, nicméně cítila, že už ztuhlé svaly skoro necítí. Byl stejně napjatý jako ona.
Chytila ho za ruku a táhla za sebou. Jako ve snách kráčel za ní, pohled sokolích očí těkal mezi dlouhými vlasy, které jí sepnuté spadávaly přes záda a koncem až přílíš krátkých šatů. Naprázdno polkl. Cinkání jejích náramků ho vyvádělo z míry stejně jako její příchod.
"Morgane..." když šeptala, zněl její hlas zvláštně. Ještě dětsky.
Netušil, co má v plánu ani proč ho zatáhla do jednoho z nejtmavších koutů Inferijské pevnosti. Do dlaní mu vtiskla popsaný list papíru a pevně ho objala. Ve tmě viděl, přesto však rozlámanou pečeť prvně ucítil. Jednou rukou ji od sebe trochu odtáhl a pak z obálky vytáhl dopis od Zephyrského vévody a zbledl. Viděla jen obrys jeho dlaní, on svýma sokolíma očima rozeznával i písmo. Četl ztěžka, ale jako většina lidí z jeho rodu se vzdělával lehce a klidně i sám.
"Musíš jít." prohlásila ještě než dočetl. Než dočetl rozkaz k jeho zatčení.
"Opustit pevnost?" nechápal. Důstojník, vyjímačně nadaný i na svůj původ. Neodpověděla. Latet ví...
"U Tiénských věštců, proč?" dlouho neklel, ale dnes se tomu neubránil.
Sklopila oči. Vypadala nevině i provinile zároveň. Pochopil. To pro přílišnou oblibu, kterou k němu Lady chovala.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 29. srpna 2011 v 17:57 | Reagovat

Zase pro mě! *poskakuje nadšením* Znovu děkuji! :-D
Je to úžasné... Nejdřív jsem byla přesvědčená, že první odstavec patří k mým nejoblíbenějším věcem, co jsem kdy četla... No a potom tu myšlenku úplně smetl druhý odstavec, který byl prostě nepřekonatelný! Dokonalý! ^^
(Ach, teď mě tak napadá, jestli víš, co vlastně myslím těmi odstavci? No, říkám tak těm "částem" na které je kapitola rozdělená :D)

2 Monča Monča | Web | 4. září 2011 v 10:52 | Reagovat

Souhlasím s Ketou, 1. odstavec byl úžasný, ale ten 2. byl prostě dokonalý. Krásně procítěný a četl se lehce.

3 Illian Illian | Web | 4. září 2011 v 14:36 | Reagovat

Páni...já jsem zmatená! Je to úžasné, nádherné, jenomže já se ztratila. Mám pocit, že jsem to nečetla popořádku - ehm dobrá, kecám, hledám důvod proč to přečíst celé znovu od začátku, ale to nemusí nikdo vědět :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama