5. kapitola - Když vše nejde podle plánu

12. listopadu 2011 v 7:00 | Berenika |  Navzdory z(a)tracené minulosti
5. kapitola - Když vše nejde podle plánu

"Poppy, myslím, že nejjednodušší bude, když to všechno pěkně vysvětlíš," navrhl Remus kterého po té půl hodině bolela hlava jako snad nikdy v životě a stále to nedokázal pochopit.
"Ale já..." začala protestovat bradavická ošetřovatelka, když nakonec to prostě vzdala a začala znovu.
"Udělala jsem to kouzlo, které zjistí otce a zjistilo ho. Byl to Lucius Malfoy, ale pak jsem ho opakovala, tedy po tom co jsem to řekla Minervě, protože jsem,...no nemohla jsem tomu uvěřit. Po druhé to ale ukázalo na Severuse. Nebyla jsem si jistá co to znamená. Musela jsem se dívat do spousty lékařských knih. Jak magických tak mudlovských a opravdu jsem narazila na pár případů, kdy se něco podobného stalo," na chvíli se odmlčela a přejela významným pohledem shromážděné členy (i nečleny) řádu. V zadu se u zdi krčila Lily a v očích se jí zračilo zděšení. Co to jenom provedla? Proč se muselo všechno takhle pokazit a ještě ke všemu zamotat? Takhle moc špatně zamotat? V bezděkém gestu si položila dlaň na zatím ploché bříško a po tváři jí stekla slza.
Proč...

"Takováhle těhotenství jsou opravdu velice vzácná. Nevím jak přesně u nich postupovat a navrhla bych, abychom se zeptali někoho povolanějšího, který s tím má o něco větší zkušenosti, třeba někoho od sv. Munga,"
"Můžete přejít k věci?" zeptal se podrážděně Harry.
"No, tato situace má dokonce svůj název. Jedná se o heteroparentální superfekundaci* a ve zkratce, jak už jsem Vám jednou řekla, žena čeká dvojvaječná dvojčata, přičemž má každé jiného otce."
"Je to stoprocentní?" zeptal se se zatajeným dechem Remus.
"Ano," přikývla ošetřovatelka a těžce dosedla na svou židli.
V místnosti se rozprostřelo stejné ticho jako poprvé když jim to Poppy řekla. Tentokrát už to ale pochopili opravdu všichni. První se vzpamatoval Harry, který něco zamumlal a vyšel na chodbu. Bylo mu špatně. Ze všeho toho, co se za posledních pár dní semlelo se mu dělalo zle.
Má matku, která je mladší než on a která čeká dvě děti. Každé s někým jiným.
Bude mít sourozence.
Ne!
Tohle už Harry nedokázal vydržet. Vyběhl po schodech až na půdu a zabouchl za sebou dveře.
"Ňuf?" ozvalo se v odpověď a před ním se cosi pohnulo.
"Ahoj Klofane," pozdravil Harry zdrceným hlasem a zdvořile se uklonil.
"Víš, potřebuju být asi chvíli...." najednou se zarazil a z hrdla se mu vydral přidušený výkřik. Svezl se na podlahu, kde se plně rozbrečel. Už to prostě nedokázal vydržet. Hypogryf se k němu sklonil a zobákem mu přejel po tváři.
"Díky Klofane, já....prostě chápeš to? Budu mít sourozence! Dva a oba budou nevlastní, protože moje matka je prostě nevěrná. Měla mého otce a já si bláhově myslel, že ho milovala. Prostě, že mí rodiče byli jednou z těch světlých výjimek. Že se milují. Zidealizoval jsem si je, rozumíš tomu? Asi ne, viď? Ty jsi tady sám..." smutně pohladil Klofana po křídle a opřel se hlavou o tu jeho.
"Taky mi chybí," zašeptal. I hypogrif pochopil, že chlapec nemluví o otci, matce, nebo Brumbálovi, ale o jejich společném příteli. O Siriusovi.
"Tobě taky chybí viď? Vždycky se tak šíleně usmál, když o tobě mluvil. A když mi poslal to koště, bylo tam tvoje peří."
Podíval se do smutných zlatých očí tvora, který byl to poslední co mu po kmotrovi zůstalo.
"Měl jsi ho moc rád, že jo. Já taky, Klofane, já taky a teď je pryč. Ach jo, všechno se tak nějak....pokazilo."
Lily se opírala o stěnu a hleděla někam mimo realitu. Nikdo se jí zatím nezeptal jak to všechno bylo. Nikdo ji vlastně nevzal na vědomí. Byla jako vetřelec. Ani jeden z těch pokrytců ji tady nechtěl. Od Harryho, přes Minervu až k Severusovi. S bodnutím v srdci si uvědomila, že i on, Severus Snape, ten na kterého spoléhala nejvíc, ji tady prostě nechce. Naštvala se a prudce se postavila.
"Tak a dost!" vykřikla. Všichni v místnosti se na ni překvapeně otočili.
"Je mi jedno, že mě tu nechcete. Jsem tady a nic se nezmění. Neodejdu. Ano, čekám dvojčata. Jestli jste někdo prosti prosím, ale nechte mne vysvětlit jak to všechno bylo."
Nebo aspoň část, toho příběhu, pomyslela si hořce a přejela všechny přítomné přísným pohledem.
"Jestli se nepletu, tak každý z Vás ví, jak mi James lezl ve škole na nervy. A všichni samozřejmě znáte ten idylický příběh o tom, jak jsem se do něj v posledním ročníku zamilovala. Jenomže takhle to tak úplně nebylo. Jistě, zamilovala jsem se do něj, ale ne z vlastní vůle. Ten Váš chrabrý Nebelvír na mě použil Afroditin lektvar lásky a doufal, že mu to vyjde. Vyšlo. Nebo aspoň na chvíli. Jenomže nic netrvá věčně, ani účinky lektvaru lásky a tak prostě ta břečka vyprchala. James to netušil a chtěl se se mnou...." Lily selhal hlas, ale nakonec sebrala odvahu, jako správná Nebelvírka a znovu navázala tam kde přestala "Chtěl se se mnou vyspat. Byla jsem proti, ale...stalo se. Díky tomu jsem pak zjistila, že čekám Harryho a došlo mi, že jediná možnost, jak to dítě ochránit je, vzít si Jamese. I když jsem ho nenáviděla, mohl mu poskytnou domov, zázemí a ochranu. Nechala jsem školy, skončila se svým životem a provdala se za něj. Chvíli to fungovalo, ale pak se slavila nějaká bezvýznamná událost. Harrymu byl sotva rok a já byla zničená z manželství, které jsem vlastně nikdy nechtěla. Severus byl tehdy laskavý a oba jsme se příšerně opili. Vlastně si tu noc ani jeden z nás nepamatujeme a to je všechno. Neomlouvá mě to, ale snažila jsem se."
Všichni v místnosti se dívali na rusovlasou ženu. Někteří se zaujetím, někteří se znechucením a jiní s pochopením.
"Ale co Malfoy?" zeptal se konečně po chvíli Remus
Lily sebou při Luciusově jméně trhla s klopila oči.
"To...to je jiný příběh."

Severus do sebe už půl dne lil ten nechutný protijed a div, že z něj nezvracel. Přísahal by, že mu tam ta drzá ženština něco přidala, aby to chutnalo tak odporně.
"Chlapče, chlapče, co nám to jenom děláš," ozval se u jeho hlasy starý hlas a mistr lektvarů se málem polil.
"Brumbále, já nejsem žádný chlapec," zavrčel výhružně.
"Jistě tak...mladíku?"
Severus jeho pokus 'ocenil' opovržlivým odfrknutím.
"Chápu, že jsi teď ve složité situaci, ale podívej se na to z té lepší stránky."
"Jistě a to je která?" otázal se jízlivě.
"Nezemřeš a dokonce se ve tvém životě objevila žena, kterou..."
"Už ani slovo vy starý pošetilče. Nevíte co se mezi mnou a Lily stalo, tak nás nesuďte."
Než stačil Brumbál něco namítnout popadl Severus svůj plášť, protijed a s funěním odešel z ošetřovny.

,,Lily…" Minerva se na ní nesmlouvavě podívala
,,Kdyby šlo o kohokoli jiného, ale… ale o Malfoyovi musíme vědět… všechno."
Snažila se mluvit jemně, ale i když to ,,nedorozumění" se Severusem se trochu vysvětlilo, z toho, že se její bývalá studentka a co víc, studentka Nebelvíru, vyspala s Malfoyem. To bylo prostě mnoho. Lily se nadechla a sklopila oči, čímž jí do obličeje spadlo několik pramenů rudých vlasů. Nadechla se a začala znovu vyprávět. Tohle byl jiný příběh, víc procítěný.
Bůh ví proč byl...
Jiný…
,,Dva dny před napadením našeho domu to začalo…" zašeptala
Mluvila nezvykle potichu.
,,James…"
Hlas se jí zadrhl v hrdle.
Jak říct. Jak říct…?
Pohlédla na Harryho, který se právě vrátil. Slzy v očích, ale také odhodlání. Svým způsobem byl po otci.
,,James se ten večer… Pokusil… Chtěl…"
Nedokončila, ale všichni pochopily. Ten večer se mu vzepřela. Ten večer nebyla jeho, jak si přál.
,,Povedlo by se mu To, kdyby se neobjevil Malfoy. Uhodil ho a James někam zmizel. Já… Byla jsem zmatená a bála jsem se. Zachránil mě v poslední chvíli a pak… Pak byl na mě milý. Šeptal, že se nemusím bát, a já… Druhý den už jsem v něm viděla někoho, kdo mi může pomoct." podívala se na ně, aby viděla jejich reakci.
Tvářili se příšerně neutrálně.
Všichni.
,,Druhý den jsem se s ním vyspala. Hlavně proto, že jsem k němu cítila víc než ke komukoli jinému kromě Severuse, který mě ovšem nechal s Jamesem a ani se nepokusil… Nezabránil by mu…"
Zmlkla, když viděla, jak se někteří zatvářily zhnuseně. Představa jí s Malfoyem dělala divy. Minerva kývla, aby pokračovala a poté se vševědoucně podívala na Harryho, co byl zase zpět a který zatínal pěsti, jako by chtěl Malfoye zabít rovnou.
A Severuse jako bonus. Lily otevřela ústa, aby pokračovala, ale to už nevydržel a odešel. Jakmile za sebou bouchl dveřmi Lily sebou cukla, avšak cítila, že když to neřekne teď, tak nikdy. Otočila se na ně a její zelené oči zazářily při vzpomínce, jak viděla Jamese umírat rukou Luciuse Malfoye. Tohle si ovšem nechá pro sebe…
,,Když tam přišel, nebyl to Lucius Malfoy, ale vlastně byl." začala. Většina se zatvářila nechápavě, ale Minervě došlo, co tím myslí.
,,Bože…" zašeptala.
,,Řekl, že se o mě postará, a že mě dostane do budoucnosti, abych mohla přežít svou smrt, tak to přesně bylo."
Sledovala je, napnutá, co oni na to. Zjevně se však neměla dočkat žádné reakce, tak se otočila a se sklopenou hlavou odešla. Jakmile se za ní zavřely dveře, stala se atmosféra v místnosti ještě těžší. Rozhlédla se po prázdné chodbě a v hlavě měla pořádný zmatek. Všechny rány, které měla na srci se znovu otevřeli.
Severus...
Lucius...
Potřebovala se uklidnit a věděla jenom o jednom místě. Dům jejích rodičů. Dům, kde bydlela když byla malá. Když bylo všechno naivně krásné a bezstarostné. Vyšla před Blackovic dům a zhluboka se nadechla. Pak zašeptala patřičné kouzlo pro přemístění. Hlasité prásk znamenalo, že se to povedlo. Respektive, že se alespoň někam dostala. Mladá nebelvírka se šokovaně rozhlédla po okolí a rázem jí do očí vhrkly slzy. Jejich dům, její dům, domov, jediný domov, který kdy měla. Ne takový jako Bradavice. Opravdový domov s milující matkou a otcem. Přesně tenhle domov, byl pryč. Místo před bílým rodinným domkem se zahrádkou se ocitla v rozvalinách poblíž lesa. Lesa, který si pamatovala mnohem menší. Udělala několik kroků a dotkla se spadeného trámu. Tolik vzpomínek, tolik emocí, které sálaly z toho starého a ztrouchnivělého dřeva. Pohled stočila k vísce pod kopcem, na kterém kdysi žila, a nestačila se divit. Z vesničky zbylo sotva pár domů, polorozbořených a zubožených.
Copak tohle všechno jsou následky oné Bitvy?
Pomyslela si hořce a její bolavé srdce pukalo žalem. Vždyť tady, přesně na tomhle místě stála třešeň pod kterou si jako malá hrávala. V hlavě se jí vynořovalo stále více a více vzpomínek a ona je nemohla zadržet.

"Lily? Pojď už k obědu! Tatínek tu bude co nevidět!" volala na ni její matka, ale jí se nechtělo. Malá žabička, kterou se jí povedlo s námahou a několika odřeninami chytit dole u potůčku tak roztomile měnila barvy. Z modré na fialovou, přes žlutou a červenou.
"No tak! Liliano!" rozzlobila se maminka a vyšla před dům. Spatřila svou dceru ležící na břiše pod třešní jak se směje na celé kolo.
"Co to tam máš? Snad jsi zase nechytala malá a bezbranná zvířátka? Nemusím ti říkat, že to nemají ráda."
"Ale mamííí! Ta žabiška mění barvišký!" zašišlalo to malé stvoření díky vypadaným předním zubům.
"Mění barvy? No to znamená, že se jí to nelíbí," vysvětlovala jí matka, přičemž sama nerozuměla tomu, co má její dcera namysli.

Lily potřásla hlavou. Teď přeci není čas na to, aby vzpomínala na staré časy. Teď není čas aby sama sebe litovala. Musí něco dělat. Něco! Cokoliv. V téhle době není očividně moc vítaná, tak by se hodilo zajistit si nějaké to bydlení a zdrojem peněz by taky nepohrdla.
Náhled dostala spásný nápad. Vždyť když šla tuhle za Minervou, tak zaslechla něco o volných místech. Třeba by mohla vypomoci s lektvary, nebo něco podobného. Určitě by se pro ni našlo v Bradavicích místečko. Myšlenka na Bradavice, její druhý domov, jí na tváři opět vykouzlila úsměv.
Teď už zbývá jenom přesvědčit Minervu a bude ruka v rukávě!
Zavýskla si v duchu a znovu se chystala přemístit, když si mezi několika kusy cihel všimla lesklého předmětu. Sehnula se pro něj a zvědavě se podívala na to, co vlastně sebrala. Zalapala po dechu. Medailonek, který nosila její matka a který nikdy v životě nesundávala. Chtěla se podívat dovnitř. Jestli je tam stále ona stará fotografie, kterou si pamatovala, ale stříbrný oválek se ne a ne otevřít. Zaklela a schovala medailonek do kapsy s tím, že se na něj určitě nezapomene podívat.

Nadával. Zase a zase a zase. Co jiného mu taky zbývalo? Ty karikatury studentů opět dokázaly nemožné. Vytočit ho, sotva se vrátil z ošetřovny. Nejen že se nikdo neobtěžoval v učebně uklidit - zase to zbylo na něj - ale taky se přidalo několik neidentifikovatelných fleků na zdech, střepů na zemi, které si opravdu nepamatoval a k tomu všemu byly všechny válce s naloženými zvířaty a Bůh vím čím (v tomto případě Severus) úplně začouzené. Když tedy 'laskavě' studentům oznámil, že by měli ten bordel uklidit, dívali se na něj jako by spadl z višně. Jakmile se mu přece jen povedlo pár z nich dohnat k práci, nejen že způsobili ještě větší katastrofu, ale povedlo se jim začouzené válce rozbít. Dobrou polovinu! To už profesor lektvarů opravdu nevydržel, strhnul jim přibližně dvě stě bodů a vypakoval je z místnosti. Až pozdě si uvědomil, jaké to bude mít následky. Ono, kdyby to nebyla zrovna třída Nebelvírských čtvrťáků, mohlo by se to - nějak - vsáknout, ale díky řediteli Nebelvíru, se to zřejmě jen tak nepřejde. A taky že ano. Harry, který měl už tak nervy na dranc, se to samozřejmě dozvěděl a namířil si to za profesorem lektvarů. Proto Severus nadával. Jeho kolega se totiž právě blížil a z očí mu doslova šlehaly blesky.
"Snape!" zařval už z půlky chodby.
"Pottere, já si své jméno stále pamatuji. Nemusíte ho na mě řvát," zasyčel jízlivě a v duchu si už plánoval únikovou cestu. Přece jenom, rozumný člověk před rozzuřeným lvem utíká a Severus byl rozumný člověk. Velice rozumný, ale na druhou stranu se také nechal snadno vyprovokovat.
"Nechcete mi laskavě vysvětlit jednu DROBNOST?!"
"Drobnost? Jakou, konkrétně, máte na mysli?"
"Chcete to snad připomenout?!"
"Mohl by jste?"
"Dvě stě třicet DVA bodů!" kdo ví proč s důrazem na slově dva zabodl Harry ukazováček do lektvarologovi hrudi.
"Laskavě se mne nedotýkejte," odstoupil Sevrus od Harryho "a přestaňte se rozčilovat. Byla to zcela adekvátní reakce."
"OPRAVDU?! Máte mě snad za blbce?!"
"Ano."
Harry zalapal po dechu a zlostně přimhouřil oči. Řečnické otázky dokáží být někdy setsakramentsky ošemetné, nemyslíte?
"Vy....vy.....!"
"Ano kolego? Ale víte co? Já moc dobře chápu, proč jste tak ochotně sešel až sem, dolů, do sklepení. Jsem moc rád. Nemusel jste se namáhat, ale když mi chcete tak moc pomáhat."
"Cože?" zeptal se nechápavě Harry, ale na nic dalšího se zeptat nestihl, protože ho Severus za hábit dotáhl do učebny a rozmáchlým gestem ukázal v podstatě na celou místnost.
"Musí se to tu uklidit, a když jste mi sem velkoryse přišel pomoci..."
"Ale já...."
"Vím, zdráháte se to přiznat."
"Já nepřišel...."
"Klidně můžete začít zleva."
"Nehodlám...."
"Nebo ty fleky naproti?"
"Nechci Vám sakra pomáhat!" vykřikl konečně Harry, který se nemohl dostat ke slovu. Snape se zatvářil hraně překvapeně a naoko smutně prohlásil.
"To je mi líto a já už myslel...."
"Severusi! Harry! Tak ráda vidím, že spolupracujete! Já jsem myslela, že Vám pomůžu, ale Vy dva to zvládnete!" ozvala se ode dveří nadšeně Minerva. Oba přítomní po ní vrhli nevěřícné pohledy. Jak dlouho tam ta intrikánka stála?
"Ale to..."
"Já ne..."
"Vím, jste oba tak obětaví," mlela si dál svou ředitelka a ignorovala pokusy o vyvrácení své teorie. Samozřejmě se u toho mile usmívala a dávala tak najevo, že stejně ví onu skutečnost, že ani jeden z nich neměl v plánu s tím druhým COKOLIV dělat společně.
"Tak já Vás tu nechám, jenom bych Vás zbytečně rozptylovala," zašveholila nakonec, rychle - na svůj věk - se otočila na podpatku a zmizela ve dveřích.
Severus se ještě chvíli nevěřícně díval na místo kde před chvílí stála dokud se škodolibě neozval Harry.
"Tak co? Můžete začít zleva?"

Illianina poznámka
* tohle jsem si nevymyslela, vážně to jde a existuje několik případů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 12. listopadu 2011 v 14:40 | Reagovat

Lool, ten konec byl dokonalý! xDD Zbožňuju to :D

2 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 12. listopadu 2011 v 18:32 | Reagovat

Konec tomu dodal korunu, ale jinak dobrý ;D Pěkně píšete, jen co je pravda. Akorát by bylo dobré si to po sobě třebas přečíst, protože hlavně ke konci jsem si mohla všimnout mizejících čárek...Jinak se těším zase na pokráčko :D

3 porcelánová baletka porcelánová baletka | Web | 12. listopadu 2011 v 21:57 | Reagovat

ježiši úplně mě to zhltlo do děje !D:D:D

4 Monča Monča | Web | 13. listopadu 2011 v 13:08 | Reagovat

Nevím proč, ale ten Harry mi nějak není sympatický..

5 Lai Lai | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 14:29 | Reagovat

Naprosto obdivuhodné...
Je to napsané s hlubokým citem pro psychologii postavy, se znamenitým humorem a s důkladně promyšleným dějem. Opravdu mě fascinuje, jak Illian staví na vědeckých faktech. Dodává to příběhu na originalitě.
Nesmírně se mi líbí část, ve kterém Harry rozmlouvá na půdě s Klofanem. Ta je báječně vymyšlená. Jednak je situace zajímavá a jednak představuje průhled do duše postavy - upřímný a přímý, což čtenáři umožňuje dokonale s ní sžít, snad se do ní i vcítit, a PŘEDEVŠÍM pochopit její jednání a uvažování.
Humor na konci je překvapivě opravdu VTIPNÝ, mně osobně nesmírně zvedl náladu. Probouzel ve mně škodolibost, která je konec konců významnou součástí české národní povahy, takže je jasné, že nejsem jediná, komu komický závěr "sedl do noty" :-D

Výtky nemám - je to skvělé. Pouze co se pravopisu týče - pozor jednak na čárky, jak již zde bylo zmíněno (někde chybí, jinde přebývají) a pozor na vy/Vy.
"Vy" se velkým "V" se píše jen tehdy, vykáme-li jedné konkrétní osobě. Pokud oslovujeme skupinu, musí se psát "vy".
A dokonce v prvním případě je "Vy" nevhodné do prózy. Používá se v dopisech a oznámeních.

Jinak jedním slovem - NÁDHERNÉ.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama