I. kapitola - Seznámení

15. listopadu 2011 v 18:37 | Berenika |  Zlodějka aneb Koruna Bílé vrány
Základní příběh máme a já se konečně odhodlala k pokračování. Toto se odehrává tři roky po první části Zlodějky.
Důvod je prostý, alespoň doufám. V Březnu jsem psala jinak a plánovala jsem tuto povídku jinak vést. Teď jsem se snad za těch několik měsíců zase o něco zlepšila a vím, co se stane. Takže podruhé... První kapitola.

"Náš svět je pouze koloběhem nenávisti. Dokud budu naživu, nepřeruší se.
Dokud budeš žít ty, bude existovat. Nejde zrušit pomstou, silou ani myšlenkou. Ve chvíli, kdy umírá tvůj přítel zemře tvá duše a tlačí kolo zlosti dál. A přesto se teď dívám na hvězdy... A vidím je."
Slova, která ostrým koncem pera namočeným v ingoustu přenášela na papír, si předčítala nahlas.
"Duše básníka se nezapře," zažertoval na to konto její společník.
Pohled, který mu věnovala ho odradil od dalšího rýpání, ale jako vždy jen na chvíli.
"Proč ti dali tak temné jméno?" neodolal. Musel se zeptat.
Jeho společnice protočila oči a místo odpovědi se naklonila nad list papíru. Pootevřela ústa a dýchla na něj. Zamračeně si povšimla, že slova ještě nezaschla.
"Ty," zvedla k němu oči. "Kde jsi sháněl ingoust?"

"Ve městě," vyhnul se přímé odpovědi.
"Nežertuj!"
"V krčmě," automaticky si dlaněmi zakryl hlavu, aby nedostal ránu. "Ale byl ve slevě!"
Z její strany slyšel odevzdaný povzdech a jakousi nadávku.
"Jsi si tím jistý?" otázala se.
"Vím, kde jsem byl."
"Vážně?" neodpustila si podstatnou připomínku.
"Jistě!"
"Jméno krčmy?"
"Pod Arankou."
"Obsluha?"
"Hostinský, jeho žena a dva pomocníci."
"Kolik jsi toho vypil?"
"Jen tři sklenky."
Zprava přiletěl jemný pohlavek dřív než si uvědomil, že řekl něco, co si chtěl nechat pro sebe.
"A odnesl to můj ingoust..." dodala sarkasticky spíš pro sebe než pro něj a s nečitelným výrazem papír srolovala. Zdá se, že to bude v pořádku. Jen bude chvíli trvat než písmo uschne. Nemají čas čekat tak dlouho. Rozhodla se, že vše dopíše později a prozatím vstala. Přišel čas projít se okolo jejich skromného tábora, zkontrolovat zda je vše tak, jak má být.

Cestovala dlouho.
Od chvíle, kdy se k ní přidal její zábavný přítel si musela hlídat záda ve dne v noci. To sice nebyl její koníček, ale musela uznat, že se naučila mnohem víc než sama. Až na to, že na každém kroku visel plakát s jeho podobiznou. Přesto to nebyla jen cesta z bláta do louže, ale i za sluncem. Pokud je tvrzení, že blázni mají štěstí, správné, pak rozhodně blázen byl. Ještě nikomu se nepodařilo vymalovat jeho portrét tak, aby si byl podobný. Plakáty se přibližně jednou do měsíce měnily. Když před časem hledala cosi v jeho prostorné kabele náhradní uzdu pro jejich čtyřnohý dopravní prostředek, našla jen stus papírů. Zřejmě je sbíral. Nutno říci, že se pobavila, když je procházela. Muži zákona tolik doufali, že se jim ho podaří vystihnout, že vylepšovali jednu věc za druhou. Na jednom listu měl knírek, na druhém orlí nos a na třetím se na ni zubil doslova a do písmene šavlozubý tygr. Když si na to teď vzpomněla, musela znovu skrýt úsměv za zakašlání. Přece nechtěla, aby ji uviděl se smát. Její autorita by vzala okamžitě za své.
A on byl přece jen obyčejný člověk, který jí rád provokoval. Svůj smutek ukrýval za lehkost úsměvu. Nikdo ho neztrácel. Sama sobě už dávno přiznala, že jí vlévá krev do žil a bez něj by beznadějné putování dávno vzdala. Ale jemu? Kdepak!
Na její cti jí možná záleželo až příliš, ale to s sebou nesla již od narození. Lidé narození za hranicí Hadího pásu bývali tišší, samostatní a hrdí. Velmi hrdí. A ještě jedno měli společné... Umírali velmi mladí.
Ani si nevšimla, že už stačila tábořiště dvakrát obejít. Vydala se na cestu ještě jednou a tentokrát se rozhodla dávat pozor. Dlouhé rudé vlasy skryla pod kapucu černého pláště, jež jí umožňoval splynout s nočním prostředím.
Na jedné straně zřícenina s jejich tábořištěm, na druhé volné prostranství. Toto jí vyhovovalo. Jen dvě únikové cesty. Tam a nebo zpět. Prostá logika.
Posadila se do tureckého sedu a sledovala chlapce před sebou. Prožívala dvacáté třetí jaro a stejně nikdy nedokázala najít nikoho, kdo by se chlapci jen trochu podobal. Byl vyjímečnou osobností. Zkrátka člověk, který měl vše. Šťastné dětství, přátele i vliv. Ve spánku se nějak zvláštně přetočil a přikrývka mu sklouzla z ramen. Natáhla se blíž a znovu ho přes ni přehodila. Na jiných místech ledy teprve tály, ale ona dbala na to, aby byli vždy tam, kde jsou průměrné teploty. Neměla ráda teplo ani zimu. Skvěle jí vyhovovalo pouze něco mezi tím.
"Tak proč máš to jméno?" ani si nevšimla, že se probudil.
"Protože jsem temná stejně jako tvá bohyně," odvětila tiše. Nemělo cenu říkat něco jiného než to, o čem se domnívala, že je správné. Stejně by vyzvídal dál.
"Latifé není zase tak strašné," přemítal. Na devatenáct jar si toho dovolil dost.
"Nemluv o tom."
Stručný pokyn a zakončení diskuze bez možnosti návratu k ní. Po chvíli ticha se s tím se zjevnou nespokojeností smířil a nechal jí prostor si to promyslet. Po chvíli se zase začala usmívat. Na něj se dlouho zlobit nedokázala. Vítr mu odhrnul hnědé vlasy z čela.
"Kasami note," popřál jí ještě obvyklou Tonaterskou frází pěknou noc a fouknul, aby mu prameny zase zmizely z čela. Neměl příliš dlouhé vlasy, ale ani krátké. Právě tak, aby mu ofinka sahala někam k nosu a vzadu se daly prameny sepnout do gumičky. Jen těžko, ale daly. Když o tom přemýšlela, jejich barva byla obyčejná, hnědá. Možná o něco světlejší než obykle. To jen takto ve stínu tmavla do obvyklého odstínu. Ona si vlasy barvila a jejich přírodní barvu si nechávala pro sebe. Existovalo jen málo lidí, kteří si ji pamatovali. Občas bylo třeba dvou, tří hodin pro přimíchání šťávy z kmene Tarlíku do vody. Vytvořila tím jakýsi šampon. Její vlasy dostaly barvu krve, která skvěle kontrastovala s modrýma očima. Ty se dědily v jejím rodě, takže se jejich barvě ani nedivila. U krajů přecházel jejich blankyt až k tmavé noční obloze, zatímco těsně u zorničky se její oči zdály téměř bílé. Přesně tak, jak by se čekalo od někoho, kdo žil v tak chladných pustinách jako ona. Lidé ze Severu mívali mnohdy modré oči.
"Kasami note..." její přání na dobrou noc přerušilo dlouhé zívnutí. Když k němu sklopila pohled, všimla si, že usnul. Víčka měl zavřená. Jen z nudy se pokusila vybavit si barvu jeho očí. Stejně jako vlasy byla zcela obyčejné. Téměř. Hnědá v očích byla o něco tmavší, téměř do černa. Narozdíl od ní vcelku jednotvárná. V přímém světle se mohlo zdát, že se v ní mísí několik odstínů od okrové po neproniknutelnou černou. Jak si je vybavila, začaly se jí bůh ví proč zavírat oči.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelaine Pierce Adelaine Pierce | Web | 15. listopadu 2011 v 19:34 | Reagovat

Přečetla jsem pár prvních řádků a píšeš dost dobře, jen bych asi musela číst minulou sérii nebo jak to nazýváš a bojím se, že na to nemám čas. Ale vypadá to zajímavě.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 19:37 | Reagovat

[1]: Série bych tomu neříkala. Spíše tři nedokončené kapitoly. První do soutěže a ty další nějak sami. Bohužel, jak vznikla povídka do soutěže rychle, rychle i skončila a bez inspirace byla od Března. Od té doby se můj styl psaní o něco změnil, takže se snažím ji rozepsat znovu a lépe s tím, že ony tři kapitoly (Plné deprimujících vražd) se odehrávaly předtím a toto navazuje zcela nezávazně.

3 Lai Lai | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 21:27 | Reagovat

Od prvního řádku jsem byla vtažena do děje. Nesmírně chytlavé, celý text jsem přečtla jedním dechem a za celou dobu mne ani na zlomek vteřiny neopustila chuť či soustředěnost. Tomu říkám nefalšované spisovatelské umění.

Sloh je krásný, máš vlastní unikátní způsob vyjadřování, Ber. Tak krásně si hraješ se slovy, s jazykem.
Styl se mi zdá takový jemný (u předchozích třech kapitol byl krutý a drsný děj - a přitom si to vůbec neodporuje).

Zbývá již jen dodat, že hlavní hrdinka je mi nesmírně sympatická!
Smím se zeptat, kolik toho má společného s Tebou? :-)

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 21:36 | Reagovat

[3]: Děkuji mnohokrát za pochvalu, velmi mne těší...

Co se týče Latifé společnou se mnou má jen touhu psát a lásku k poezii. Se zbytkem jsem se inspirovala u jedné známé blogerky, kterou jsem si oblíbila jak díky jejím článkům na internetu, tak díky její úžasné povaze ve skutečnosti. Možná,že její jméno někdy prozradím.

5 Arya Arya | Web | 15. listopadu 2011 v 22:54 | Reagovat

Opravdu dobré, hnidopich by objevil par drobných pravopisných chybek v textu, ale tím být nechci... :-) Velmi chytlavé čtení... :-)

6 yellow-dog yellow-dog | Web | 16. listopadu 2011 v 14:48 | Reagovat

Jak už tu bylo napsáno, opravdu to každého vtáhne do děje.
Sympatická hrdinka, sympatický hrdina a úžasné prostředí.
Wow.

7 Keta Keta | Web | 17. listopadu 2011 v 13:40 | Reagovat

Jsem zmatená :D Předchozí první kapitola byla jakoby první kapitola prologu a tohle je teprve pravá první kapitola? Chápu to správně? xD

No každopádně to je jako vždycky úchvatně napsané :-D

8 Blangela Blangela | Web | 17. listopadu 2011 v 14:07 | Reagovat

Je to vážně pěkně napsané ;D Těším se na další kapitoly a právě jsi mě nakopla, abych zase něco napsala do své nové povídky :D Pro milovníky fantasy a slashe to bude podle mě ráj. Pokud jim teda nedojde, jak moc jsou ty dvě postavy přiblížené Gary Sue...jen doufám, že to fakt nikoho nenapadne :/ To by byl konec tý povídky -.- A já se obávám, že nejsem schopná to napsat tak, aby to GS nebyli. (Jsou tam dva, proto množné číslo)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama