Setkání - 1. část (+15)

6. listopadu 2011 v 13:23 | Berenika |  Jednorázovky
Tuhle povídku věnuji Palovi. Za to, jak skvělý je kamarád. To je můj dárek k narozeninám, když už jsem moc daleko, abych ti mohla popřát osobně. Všechno nejlepší a další věci, které se mají přát. A k tomu sobecké přání, aby naše přátelství trvalo ještě velmi, velmi dlouho.
Berenika - Shijin

Pomalým krokem jsem mířila směrem ke svému oblíbenému místu. Západ slunce z onoho mostu byl přímo nádherný.
Cesta dál vedla k opuštěnému zámku. Častokrát se tu objevovaly osobnosti, které byste o samotě potkat nechtěli. I přesto jsem tu byla ráda a nenechala jsem si ujít jedinou příležitost k procházce. Opřela jsem se o zábradlí a dívala se dolů. Sluneční paprsky pomalu promíchávaly vodu s oblohou. Kouzelný pohled. Něco mne přimělo otočit se. Vycítila jsem něčí přítomnost a nebo možná slyšet zvuk jeho kroků. Zůstala jsem stát, i když srdce mi běželo rychleji než obvykle. Doufala jsem, že mne mine. Jak se kroky blížily, ztuhla jsem. Nehybná jako socha jsem se dívala před sebe, ruce jsem křečovitě stikla. Zpomaloval. Cítila jsem to.


"Zdravím." hlas měl příjemnější než jsem čekala. Pomalu jsem se otočila. Ani vzhled nebyl špatný.
Nebyl vůbec špatný. Přejela jsem ho pohledem od hlavy až dolů a pak se vrátila k očím. Chvíli mi trvalo než jsem ze sebe dostala prostý pozdrav. Zeptal se mě, kdo jsem. Co odpovědět? Pravou rukou jsem si pročísla krátké hnědé vlasy. Připadala jsem si až příliš sledovaná, jeho pohled mne znervózňoval a rozechvíval tenké nitky nedůvěry v mém srdci.

Na pozdrav jsem mu stikla dlaň. Překvapilo mne, jak hřála. Možná to bylo tím, že dlouho běžel.
Slyšela jsem, jak se mu pomalu zkidňuje dech, i můj už byl klidný. Těší ho, že mne poznal, to řekl. Konečně jsem se uvolnila a věnovala jsem mu jemný, nejistý úsměv.
"I mě těší." odvětila jsem. Zeptal se, jestli si nechci zaběhat. Kývla jsem, i když prázdné zdi zámku mne děsily.
"Neboj se." chytil mě za ruku a ani mi nedal možnost výběru. Klopýtla jsem, ale pak už jsem se ponořila do rychlosti běhu. Kouzelné. Nehodlala jsem pustit jeho dlaň, ale musela jsem. Uložila jsem si v hlavě poznámku, že se ho chci ještě jednou dotknout. Lákalo mne to. Most skončil až příliš brzy a já se musela zarazit před bránou. Zručně ji otevřel mou sponkou z vlasů. Nepotřebovala jsem ji, mé vlasy byly přece krátké. A takhle alespoň posloužila. Komicky se uklonil a nechal mne projít první.

Zase jsme běželi. Celým tělem mi procházel adrenalin, cítila jsem se jako v nebi. Tohle byl můj živel.
Chtěla jsem ho předběhnou, ale držel se mnou krok. Proskočil jedním z nízkých oken. Blížilo se. Jeden krok, dva... Skok! Dopadla jsem na pravou nohu celkem nešikovně, ale podařilo se mi udržet rovnováhu a běžet za ním. Za tu chvíli mého váhání získal menší náskok, který se mi doháněl těžko. Blížila se další část té ruiny. Seskok, dopad na ruce, běh. Nevnímala jsem nepříjemný pocit v dlaních, na kterých se mi otiskly kameny. Skočily jsme z celkem velké výšky. Otočil se, jestli běžím za ním, ale to už jsem ho dohnala. Oběma se nám zrychloval dech. Zastavila jsem.
"Už..." chtěla jsem říct, že nemůžu, ale přes hluboké výdechy jsem to nedokázala. Opřela jsem se zády o zeď. Stál přede mnou. Na chvíli se dlaněmi opřel o kolena a vydýchával se. Řekl, že jsem rychlá. Nezapomněla jsem se usmát. Nedalo se mu nedůvěřovat.

Narovnal se. Nebyl příliš vysoký, ale vzhledem k tomu, že já byla ještě menší to vůbec nevadilo.
Stála jsem výš, takže to nebylo znát. Opatrně jsem seskočila z dalšího kamene, abych byla ve stejné úrovni očí jako on. Tentokrát už jsem neměla takové štěstí. Uklouzla jsem a dopadla přímo na kámen. Jako kdyby mne nezachytil jen proto, aby se ke mě teď mohl sklonit. Díval se mi přímo do očí a já se v těch jeho na malou chvíli ztratila. Vyslovil mé jméno.
"Ano?" otázala jsem se a ani nevnímala, co říkám. Dech, který jsem zrovna dokázala zklidnit se mi zase začal zrychlovat.
"Máš studené dlaně," prohodil. Až teď jsem si všimla, že se mě dotýká a tělem mi projel zvláštní pocit. Možná za to mohl rozprouděný adrenalin, ale momentálně se míchal se všemi mými pocity. Zvláštní... Vlastně jsem toho chlapce neznala.

Sklouzla jsem dolů, klekla jsem si. Jeho dlaně jsem přitom ale nepustila.
Váhala jsem, zda to byla dostatečná výzva, aby... Mé myšlenky přerušil jemný polibek. Jako kdyby si nejdřív zkoušel, jak mne má líbat. Automaticky jsem jemně pootevřela ústa. Vyhledal můj jazyk a špičkou svého ho obkroužil. Zvláštní pocit. Ruce jsem mu obtočila kolem krku, prohloubila jsem polibek. Krátký čas na nádech mi stačil k tomu, abych se znovu dravě přemístila k jeho rtům. Oči jsem měla přivřené, ale jiskřilo mi v nich. Přetočil mě na sebe, ani jsem si nevšimla, odkdy ležíme.
"Je tu ticho..." zašeptal. Neměla jsem sílu odpovědět, ale věděla jsem, co to znamená. Široko daleko se nikdo nenachází. Jen my dva... Jen my dva a hrobové ticho. Děsivě krásné.

"Palo?" netuším, proč jsem šeptala. "Budeš mě milovat?"
Neodpověděl. Možná si nebyl jistý nebo chuť odpovědět přemohl instinkt. Přitáhl mě blíž k sobě. Prsty bloudil pod blůzkou. Zatím jen na bříšku, pak pomalu přejel výš. Při každém pohybu látka odkrývala víc a víc z mé chladné kůže. Otázku jsem již nezopakovala. Byla jsem si jistá odpovědí. Možná až příliš.

Lehce mne zbavil trička.
Na chvíli jsem musela zvednou ruce, ale pak už jsem se zase vrátila k rozepínání jeho košile. Jak jsem se sehnula, bojoval se zapínáním mé podprsenky. S dlaněmi na mých zádech byl naprosto nechráněný. Přestala jsem si hrát s drobnými knoflíky a přitiskla lačně rty k jeho krku. Pak už jsem polibky putovala až k ušnímu lalůčku a jemně zkousla. Jeho snaha se zvýšila a přebytečný kus oblečení konečně spadl na zem. Přetočil mě na záda a já tak měla lepší možnost sundat mu vrchní část oblečení. Naklonil se nade mne. Mírně nejistý, ale přesto mi přišlo, že ví co dělá. Rychle dýchal. Až teď jsem zaregistrovala, že i tlukot mého srdce by dokázal přehlušit veškeré zvuky v okolí. Odvážně mi vrátil mou snahu, nejspíš se mi na krku objevilo pár rudých míst. A přitom to bylo tak příjemné...

Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem víc. Mnohem víc.
V celé těle mi probíhaly elektrické výboje, zasténala jsem. Do zad mne tlačilo chladné kamení. Vyzdvihnul mne na jeden z vyšších kamenů a dřív než mohl cokoli udělat, naklonila jsem se blíž. Teď jsem měla přesně tu výhodou pozici, pro činnost, na kterou jsem se chystala. Někomu to připadalo odporné, ale mne to lákalo jako málo věcí. Rozepnout knoflík u jeho riflí mi nedalo moc práce a se zipem to bylo ještě jednodušší. Pak už jsem na nic nemyslela, jen jsem pootevřela ústa a mírně jsem se předklonila.

Ještě jsem se stihla nadechnout a jeho na kůži musel hřát můj horký dech.
Přejela jsem jazykem po celé délce. Nejdřív zkusmo. Slyšela jsem, jak prudce vydechl a to mne jen podpořilo v mém úmyslu. Chtěla jsem ho provokovat. Aby nechtěl nic víc než mě, aby na nic jiného nedokázal myslet. Víc se přiblížit již nešlo. Začala jsem se rychleji pohybovat a pak nasála. Nedal mi možnost se nadechnout. Ne, že by mi to příliš vadilo. Zády jsem se opřela o stěnu, doslova mne k ní přitlačil. Cítila jsem, že mi vychází vstříc. Dlaněmi se opřel kameny a vzápětí ustoupil.

Chytil mne za boky vyzdvihl výš. Během chvíle jsem byla zády zase u stěny, ale tentokrát s menším rozdílem.
Kousek mne spustil a já mu zaryla nehty do zad. Zasténal. Možná, že i tohle ho trochu vzrušovalo. Nadzvihnul mne a zase spustil, rychlost jeho pohybů se zrychlovala. Do zad mne tlačila chladná stěna a zepředu jsem měla jeho horké tělo. Kombinace, o které jsem si myslela, že ji nikdy nezažiju. Zasténal. Okolí jako kdybych nevnímala. Soustředila jsem se jen na zrychlující se tempo, dokud se nezarazil. Klesnul k zemi, pořád jsem byla na něm. Nadzvihla jsem se, ale pořád jsem ho objímala. Neměla jsem chuť se oblékat, až dokud mi nezačalo být chladno.

Políbil mne do vlasů. Jeho kůže pořád hřála, narozdíl od mé. Oblékl mne a já zase pomohla jemu.
Líbilo se mi to. Cítila jsem, jak mne zvedá.
"Je tma, půjdeme." to byla poslední slova, co mi ten den řekl. Rozešli jsme se kousek za mostem za svitu měsíce.

Pokračování příště...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kazuma Kazuma | 6. listopadu 2011 v 13:42 | Reagovat

Sakra ale ja chcem vedieť pokračovanie xD najprv nato pozriem a myslím si že aké to je dlhé no ako som sa začítal ani som si nevšimol a  bol som na konci  ^^ naozaj veľmi dobréé teším na pokračovanie ! Dííky ! :D

2 bigbiz bigbiz | Web | 6. listopadu 2011 v 14:28 | Reagovat

Tak povídka se mi taky líbila a jsem zvědav, jak se to bude vyvíjet dál. A jinak máš pěkný vzhled blogu.

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 15:13 | Reagovat

[1]: Dlouhé? (Andělský smajlík) jen 12 odstavců! :-D Jsem ráda, že se ti to líbilo, opravdu moc. Doufám, že se ti bude líbit i druhá část... Ehmm... Ta morbidní, kterou teprve musím napsat XD

[2]: Děkuji za pochvalu. Dál... To bude morbidní, morbidní a ještě horší :-D

4 Lady Vivianne Nessa Telemnar Lady Vivianne Nessa Telemnar | Web | 6. listopadu 2011 v 17:07 | Reagovat

Wow. To bylo... super :-D

5 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 6. listopadu 2011 v 18:02 | Reagovat

Pěkné :D Takové tajemné a vlastně ani nevíme, kdo to byl zač :D těším se na pokráčko ;D
Tak morbidní říkáš? :D hehe, tak to si tím spíš přečtu -.- Musím se přesvědčit, že nejsem jediná hnusná, co své postavy zabíjí bez příčiny :D a nechává je kousnout jedovatými hady a pak jim dokope někoho, kdo si s nimi neměkně pohraje :D

6 Illian Illian | Web | 7. listopadu 2011 v 20:41 | Reagovat

Ber já tedy koukám! To je něco! :-) Páni...proč mám jen slabost pro tajemné chlapce? Nemůžu se dočkat pokračování, to rozhodně! :) Doufám, že nás tu nebudeš napínat :D

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 7. listopadu 2011 v 20:49 | Reagovat

[6]: Tak s tímhle tajemným chlapcem tě klidně seznámím, protože opravdu existuje a je to můj dobrý kamarád :-D

8 Lai Lai | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 15:54 | Reagovat

Éhm, prozradím na sebe, že jsem text zdolala pouze po sedmý odstavec. Přece jen, do patnácti let mi ještě rok schází :)
Tudíž mohu ohodnotit jen zhruba polovinu tohoto dílu, což mne na jednu na stranu mrzí :-)
To, co bych vyzdvihla, je jednoznačně volba prostředí. Je zajímavé a podněcuje představivost. Dobrý nápad.
Co příběhu naopak nesvědčí, je - řekla bych - ona zrádná ich-forma. Myslím, že ta první osoba působí velmi neprofesionálně. Možná by bylo lepší zachovat odstup a použít spíše osobu třetí. (Ale to je zásadní volba a já se necítím oprávněna do toho příliš mluvit. )
Inu což, půjdu si přečíst pokračování...

9 Berenika Berenika | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 15:59 | Reagovat

[8]: Já to raději ani nečtu. Přece jen jsem stejně stará jako ty :-D Jenže nikdo neřekl, že to nesmím psát.
Ano, ani já nemám ich-formu příliš ráda, ale bylo to přání toho, pro koho povídka je.

10 Keta Keta | Web | 12. listopadu 2011 v 13:06 | Reagovat

Jejda, asi bych to neměla číst... :D
Má nevinnost je poskvrněna, neubránila jsem se... xD

11 basnik73 basnik73 | 11. prosince 2011 v 19:13 | Reagovat

wow...no už se těším na druhou "morbidní" část...šťastný to paľo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama