Setkání - 2. část (+13)

7. listopadu 2011 v 20:43 | Berenika |  Jednorázovky
Podruhé přeji vše nejlepší k šestnáctým narozeninám. A samozřejmě, aby se povídka líbila i ostatním...

Odhrnula jsem si oříškové vlasy z očí.
Za ten rok, co jsem ho neviděla zase dorostly. Budu se muset nechat zase ostříhat, rozhodla jsem se už dávno. Strávila jsem s ním dvoje prázdniny, tyto měly být třetí. Ještě předtím než jsem vyrazila jsem se protáhla. Nejdřív ruce, pak jsem se dlaněmi opřela o stěnu a pokračovala s protáhnutím nohou. Oznámila jsem rodičům, že si vybalím večer a nadočkavě jsem vyběhla. Chtěla jsem se mu líbit. Díky běhání, které jsem si s ním osvojila a našla v něm svou duši, jsem si zpevnila postavu. Už jsem nevypadala jako nesebevědomá dívka. To jsem dávala najevo jen když jsem byla s ním. Měla jsem za to, že každá osoba mého pohlaví by občas byla vděčná za ochranu. A mě měl kdo chránit.


Probíhala jsem dlouhou lesní stezkou.
Jen jsem se míhala mezi stromy. Sprint se po chvíli změnil na klidný běh. Vdechla jsem po dlouhé době čistý vzduch. Ne, že bych milovala venkov, ale tyto procházky nemohlo nic nahradit. Do vlasů se mi odkudsi připletla drobná beruška. Zastavila jsem se a šla pomalu, aby neulétla. Sledovala jsem ji se zářivýma očima. Všechno bylo přece tak... Dokonalé.

Krok, dva, tři, čtyři... Netrvalo dlouho a přestala jsem je počítat.
Pomalu jsem došla k mostu, stmívalo se. Přesně jako tenkrát. Upadla jsem do nostalgických vzpomínek. Vítr mi rozechvíval nepříliš dlouhé vlasy i srdce, ač jsem nechápala, jak to dokáže. Opřela jsem se o zábradlí, pravou ruku jsem zvedla a sledovala berušku.
"Tak leť," zašeptala jsem jí a vzpomněla si, co mi kdysi říkávala máma. Z dětské říkanky jsem si vybrala tu nejhezčí část.
"...Do nebe!" jakmile rozevřela krovky, rozesmála jsem se a chystala jsem se otočit, abych lépe mohla sledovat její let.

Zarazila jsem se, když jsem uslyšela kroky a znovu jsem se otočila k mostu.
Opřela jsem se ledabyle o zábradlí a přitom jsem zůstávala napjatá. Rychlé kroky zpomalily. Možná, kdybych se otočila, věděla bych, kdo ke mne kráčí. Kdybych se tenkrát otočila všimla bych si, že let berušky skončil v jedné z bližších pavučin. Ještě třepotala křidélky zapletenými v bílé nitě. A pak... Konec.

***

Na stole nepříliš protorného útulně zařízeného pokoje se rozezvučel čísi mobil.
Melodie, kterou vyhrával kopírovala cizím hlasem slova známé písničky. Hrála dlouho, opakovala se.
"Ahoj, momentálně nejsem doma, zavolejte mi později nebo zanechte vzkaz," přerušil song milý a známý hlas.
"A nebo vás nechci slyšet," dodala autorka nahrávky laškovně a do ucha mu nepříjemně zapískal úvodní tón hlasové schránky. Kde je? Mohl se ptát sám sebe, ale nepomohlo by mu to.

Vyťukával na mobilu jednoduchou zprávu.
Chvíli váhal, než zvolil odeslat a o chvíli později už přecházel po pokoji s telefonem v ruce. Ale proč neodepisuje? Možná, že bylo špatně, že tam dnes nešel, ale nemohl. Nechtěl se s ní rozcházet až v noci a navíc se po okolí v tuhle dobu nepotulovali lidé, které by považoval za milou společnost. Někdo na něj zavolal a dal mu tak příležitost na chvíli zapomenout na jeho problémy. Určitě si tu zprávu přečetla.

***

Zdálo se mi, že klopýtnul. Tak rád ji vidí?
Přikryla jsem si ústa dlaní, abych se nerozesmála nahlas. Pohodlněji jsem se opřela a čekala. Zavřela jsem oči a užívala si znějící kroky. Blíž a blíž. Konečně bude zase u mě! Když byl hodně blízko narovnala jsem se a dala ruce do kapes. Čekala jsem, až mne zezadu obejme jako to dělával. Nejspíš mne bude lechtat. Budu utíkat. Proběhneme se a pak přijde ta chvíle, na kterou se těšíme celý rok. Uvědomila jsem si, že mám kapsy až příliš prázdné. Jistě, můj mobil i klíče zůstaly na stole mého nového pokoje. Přece jsem chtěla vybalovat teprve až se vrátím.

Ucítila jsem nepříjemnou dráždivou vůni alkoholu.
Otočila jsem se a pohled bázlivých očí hodila po přítomném. Vzápětí už jsem se dala na útěk. Při běhu jsem stáhla z vlasů sponku, možná se mi podařilo si jich pár vytrhnout nebo mi již za tu chvíli třeštila hlava z nepříjemné vůně whisky nebo vodky. V alkoholu jsem se nevyznala, ale víno to rozhodně nebylo. Ten, kdo se za mnou plížil stíny byl až příliš opilý.

Sponku jsem zastrčila do klíčové dírky a ještě než jsem zacloumala zámkem vysoké brány,
který protentokrát nešel odemknout, jsem se ohlédla. Znovu jsem bránou zacloumala a pak se zachytila za mříže. Vytáhla jsem se výš a přehoupla se přes ni. Pravou nohavici jsem měla celou roztrženou, ale do kůže jsem se sotva škrábla. Dopadla jsem šikovně na obě nohy aniž bych se sklouzla po kameni pokrytém mechem. Jen jsem posunula dlaň a pak vystartovala z pozice sprintéra. Teď mne nemohl chytit. Byla jsem ve svém živlu.

Běžela jsem. Zbývaly tři kroky k známému oknu. Dva, jeden...
Odrazila jsem se levou nohou a dopadla na pravou, přičemž jsem pokračovala v běhu. Cítila jsem nepříjemné šimrání na srdci. Dlouho jsem neběhala tak vysoko a adrenalin, který tu byl předtím, teď předčil strach. Připravovala jsem se na seskok. Tři, dva, jedna... Dlaň jsem si odřela o kámen, ale to patřilo k běhání po zříceninách. Hlavně neuklouznout!

Cítila jsem ho pořád za sebou, i když byl nejspíš daleko.
Nevědomky jsem kopírovala cestu, kterou jsme běželi, když jsem ho viděla poprvé. Ironické. První a poslední okamžik zažít tady. Prudce jsem zabrzdila. Dostala jsem se k druhé bráně, jenže sponka, kterou jsem odemykala zámky zůstala na začátku cesty a tuhle bránu nešlo přelézt. Hledala jsem možnosti, jak přelézt zeď. Zkusila jsem, jak pevně drží jeden z větších kamenů. Stoupla jsem na něj celou vahou. Udržel mne. Dávala jsem si pozor na tři opěrné body, konečkonců neměla jsem jistění. Kdosi mne zachytila za kotník. Vykřikla jsem a cukla s sebou.

Polekaná můra vylétla nahoru podél mého obličeje. Vylekala mne.
Úlevně jsem vydechla. Žiju, zatím. Rychlý dech mého pronásledovatele, který již po mém výkřiku věděl, kde jsem, mne doháněl k šílenství. Opřela jsem se o další kámen s dostala se na zeď. Podle chvíle, jakou mi to trvalo, jsem odhadla, že na druhou stranu seskočím v naprostém pořádku. Aniž bych se stihla podívat kam skáču, vybavil se mi násilníkův obličej. Přehoupla jsem se přes zeď padala. Padala... Dokud mne nepohltila chladná hladina řeky. Zapomněla jsem, že most za zdí nevede. Jenom před bránou.

***

Doběhl na jejich místo a rozhlížel se.
Nejspíš si jen nepřečetla jeho zprávu a bude tu zítra. U brány zámečku, který se již dávno podobal spíš zřícenině, našel její sponku do vlasů. Pokrčila rameny. Ne, že by o ni neměl strach, ale věřil v její úsudek. Nepodařilo se jí odemknout. Zjevně zapomněl říct, že vyměnily zámky v době, kdy byla pryč. Chvíli čekal, ale pak strčil sponku do kapsy a znovu vyběhl. Na čele se mu již perlil pot, ale běhal rád. Možná dnes sám, ale zítra, zítra tu určitě bude a pak jí sponku vrátí.
Netušil, že ona tam již nebude a druhý den v novinách vyjde zpráva s její fotkou. Krátká zpráva v rohu, nic podstatného. V této řece bylo mnoho vírů, které nikdy nevydají její tělo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kazuma Kazuma | 7. listopadu 2011 v 21:17 | Reagovat

:(:(:(:( Že ja som pýtal si takýto koniec XDDD normálne som si aj posmúútil XDD príšte XD už viem čo nespraviť ale krásne to je :D a inak zada ti veľmi pekne ďakujem !! :D vážne píšeš skvelo :D

2 yellow-dog yellow-dog | Web | 7. listopadu 2011 v 21:48 | Reagovat

Dobrý.
Zatraceně dobrý.
Na začátku se nadechnu, a jedním dechem přečtu celý článek, no, tomu se nejspíš říká dar od boha.
Wow.

3 Itachi-chan Itachi-chan | Web | 8. listopadu 2011 v 15:38 | Reagovat

Smutné to je. Seš zlá, Bereniko :) Zlá! :/ Chudák holka...by mu utekla a ona, *bůůů*, seskočí do řeky a utopí se. Tos musela mít hooodně špatnou náladu, abys to tak nehezky ukončila. Ale psát umíš, to je jasný. Tak a vůbec - těším se na další část 'Navzdory z(a)tracené minulosti ;D

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 16:01 | Reagovat

[3]: Ale to je spíš milosrdné XD Utéct nikdy nemohla, jelikož přání toho, komu je povídka věnovaná bylo něco jako "Hlavně ne happy end" :-( Ale i tak tohle bylo lepší než kdyby ji zabil on, což byla další možnost :-D

5 Lai Lai | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 16:14 | Reagovat

[2]: Také jsem to přečtla jedním dechem.
Fascinující... Ten příběh ve mně vyvolává zvláštní pocity - marnost, ironie...
Rozhodně je to napsané dobře - či víc než dobře.
Jen jednu věc bych vytkla: když člověk píše vyprávění v první osobě, působí poněkud podivně, když vkládá do textu příliš popisných slov. Vzhledem k tomu, že příběh vypráví hlavní postava a je psán jejíma očima, jsou taková slova poněkud nepatřičná. Protože je kapku divné, aby vypravěč příliš popisoval sebe sama. Platí to především o adjektivech.
Ale jak již jsem řekla - nápad je pěkný, zajímavý. Hezké věty. Příjemný styl psaní.
Pouze ten konec mi přišel trochu násilný a křečovitý, nepřirozený. Jako by se ke zbytku děje nehodil a připojen tam byl za účelem dramatického finále.
Poznámka, která je platná všeobecně: Vzhledem k tomu, že téma "láska-smrt" je příliš nadužívané obcí mladých autorů (respektive autorek), stává se z něj klišé. Krom toho je poněkud ... podbízivě líbivé, přehnaně patetické. -Náctileté autorky jej poněkud znehodnotily a většina zkušených literátů by se nad takovým námětem zasmála.
To není tento případ. Dílo je kvalitní, ano. Ale možná by bylo lepší, kdyby ses, Ber, příště vyhnula takovému "klišoidnímu" konci. Ten byl opravdu ... neoriginální :-D

(Snad jsem Tě neurazila, nenaštvala, nerozlítostnila či v Tobě nevyvolala nějakou jinou, podobně nepříjemnou emoci :D Nechtěla jsem být urýpaná, Tebe a Tvých příběhů si opravdu moc vážím.)

6 Berenika Berenika | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 16:27 | Reagovat

[5]: Ne, vůbec ne, čekala jsem takovou reakci. Příběh se odvíjel tak, jak si přál ten, komu byla věnována. Proto ten konec. Musel tu být, když přáním bylo nepsat povídku s happy endem. Pak už jsem vybírala mezi tímto a mnohem bolestivějším koncem. Nu a vybrala jsem tenhle.

Všímám si, jak často používám "jsem se" a podobná slovesa či slovní obraty na to navazující. V ich-formě jsem se asi ještě řádně nevypsala ani ji nemám ráda. Několikrát jsem během povídky nějakým způsobem přeřadila a psala er-formou. Pak jsem se samozřejmě vracela a opravovala to. Možná to způsobilo jistou strnulost, kterou v povídce vidím já.

Ah... Budu muset najít způsob, jak se zbavit začátku věty "Já jsem" nebo raději přestanu na nějakou chvíli psát touhle formou. Jak tak nad tím přemýšlím, je to první delší věc, kterou jsem takhle psala. A už je to tu.. Mám to na co svést XD

Ne, neurazila jsi mě. Opravdu jsem to čekala a pořád sledovala, kdo se mi to odváží říct do očí xD Děkuju :-D Mám raději kritiku než chválu, při které člověku připadá, že jeho povídku ani nečetli a jen napsali komentář. Takže vážně díky.

7 Lai Lai | E-mail | Web | 10. listopadu 2011 v 18:52 | Reagovat

[6]: Není zač :)
Já jsem zase nesmírně ráda, že jsi mou kritiku vzala takto ochotně.

8 Keta Keta | Web | 12. listopadu 2011 v 13:29 | Reagovat

To mě teda nepotěšilo... Nejdřív chudinka beruška a potom ona... D:
Je to úžasně napsané, jen jsem se těšila na šťastný konec xD

9 Illian Illian | Web | 12. listopadu 2011 v 14:07 | Reagovat

Tedy...co to? Ber? Proč si ji nechala umřít?:-( Takové smutné...ach jo...ale dodalo mi to energii...mám najednou chuť si jít zaběhat. Jak jen to děláš, že tvé povídky prostě nepustí čtenáře a on musí číst a číst a číst? :)

10 Berenika Berenika | E-mail | Web | 12. listopadu 2011 v 16:33 | Reagovat

[8]:a[9]:Jak jsem říkala, bylo přání, aby nebyl Happy end XD A že mi nikdo nevěřil, když jsem říkala, že druhá část už bude jen a jen mírně masochistická :-) I mě je jí líto. Ale co se dá dělat...

11 basnik73 basnik73 | 11. prosince 2011 v 19:20 | Reagovat

tak zatím jsem přečtl po odlet berušky...překonám se a budu číst dál...protože tyhle příběhy nemám rád,ale kdo asi má,a bohužel jsou součástí reality...

12 Berenika Berenika | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 19:25 | Reagovat

[11]: Těší mne, že to i po nějaké době od napsání někdo čte. Bohužel, asi to nebude ten druh příběhu, který se bude líbit :-( I když byl by to zvláštní den, kdyby autor nebyl potěšen, že si někdo pročítá jeho dílo.

13 basnik73 basnik73 | 11. prosince 2011 v 19:37 | Reagovat

Tak jsem dočetl...jsem rád, při všem tom smutku,že jsem nemusel pročítat drastičtější konec...hezká,smutná,romantická...a vidíš,ani jsem si nevšiml,kdy jsi to psala...a to je na psaní to krásné...jen autor,když se někam posune,tak vidí,že by spoustu věcí udělal jinak,ale čtenář o tom neví...a díky za verš v komentáři...

14 Berenika Berenika | E-mail | Web | 11. prosince 2011 v 19:42 | Reagovat

[13]: Není zač děkovat. Snad jen já mohu poděkovat za pozitivní komentář.

Mé psaní je... Je zvláštní. Jako kdyby se měnilo spolu se mnou a to v období, ve kterém jsem, není pro autora nejlepší. Když se dívám za sebe vidím, že každým měsícem jsou mé básně či povídky jiné. Jako kdybych se ještě nedokázala ustálit... A ona to možná bude pravda :-D

15 basnik73 basnik73 | 11. prosince 2011 v 20:09 | Reagovat

[14]: tak je to vždy...i muzikanti se neradi vracejí k dřívějším projektům a pracují na nových...člověk se vyvíjí celý život...důležité je aby se vždy dokázal vrátit k tomu,co je podle něj to správné a co ho naplňuje...a na ustálení v patnácti letech máš ještě hodně času,tak nezoufej a ber to pozitivně...co tě nezabije,to tě posílí ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama