11. kapitola - Zabydlování

31. prosince 2011 v 10:54 | Berenika a Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
"Mamííí!" vykřikla nadšeně rusovlasá holčička a skočila Lily do náruče.
"Lesí? Kde jsi byla?" ptala se hned zvědavě zase její sestra a zvědavě po ní pokukovala svýma tmavýma očima.
"U tatínka!" zavýskla radostně Alessandra a taktéž objala svou sestřičku.
"Ale tatínek byl tady v Bradavicích."
"To je ale tvůj tatínek, můj je ten druhý."
"Aha, mám hlad, dáš si taky něco?"
"Ach jo, ségra, myslíš na něco jiného než na jídlo?" povzdechla si chmurně Alessandra, ale pak se společně se Sophi rozesmála a utíkaly prohnat skřítky do kuchyně.


"Berou to mnohem lépe, než jsme čekali, nemyslíte?" zeptal se Harry při pohledu na dívky utíkající chodbou.
"Neběhejte! Mohlo by se Vám něco stát!" volala rychle Lily a pak se otočila k Harrymu.
"Divíš se jim? Neberou to tak složitě jako my."
"Jako my? Koho tím myslíš?" začal opatrným tónem Harry, protože se mu nechtělo vyvolat hádku. Ne teď. Ne po tom, co zase viděl ten úsměv na tváři své matky.
"Tebe, Severuse, Luciuse,....mě. Všichni to moc řešíme!"
"Divíš se?" ozvalo se ledově za jejich zády a oba Nebelvírové se otočili.
"Popravdě? Mě už nemůže v kouzelnickém světě nic překvapit."
"V to doufám, kolego, vy se totiž půjdete vzdělávat jako první na Luciusovu hodinu a radím vám dobře, učte se, máte co dohánět."
"Co tím chcete říct, kolego!" oslovení kolego, vyprskl Harry skoro jako nadávku.
"Že by Vám pár dobrých způsobů neuškodilo."
"Já se umím chovat dobře!"
"Jistě, to vidím."
"Jestli si myslíte, že jsem neomalený, tak to řekněte na rovinu nebo táhněte k šípku!"
"Jste neomalený."
"Co si to sakra dovolujete?"
"Vskutku, obrovský takt a sebeovládání."
"Koledujete si!"
"A co mi asi tak uděláte?"
"Mohl bych vám třeba přerazit ten váš kři..."
"Tak dost!" vykřikla naštvaně Lily, stojící mezi nimi. "Vy jste oba jak malé děti. Za tohle vás nahlásím k Luciusovi na dozor oba dva!"
Než stačil alespoň jeden z nich zareagovat, Nebelvírka se otočila na podpatku, šlehla je vlasy do obličeje - samozřejmě "omylem" - a odkráčela s hrdě vztyčenou hlavou. Jako lvice chránící své území. Mezi Harrym a Severusem zavládlo rozpačité ticho, které přerušil Harry.
"Křivý nos," vyhrkl a jeho temný kolega se zatvářil nechápavě.
"Cože?"
"Jen jsem chtěl doříct větu, kterou má matka tak 'společensky' přerušila."
"Rozumím, myslím, že by si měla společenské hodiny zopakovat taky."
"Zcela vám rozumím."
Oba dva se na sebe podívali a náhodný pozorovatel by mohl přísahat, že se v tutéž chvíli jejich rty zvlnily do škodolibých úšklebků. Než si to však navzájem stačili uvědomit, prohnalo se chodbou splašené koště sršící za sebou jiskry.
"Co to...?" vydechl překvapeně Harry.
"Pravděpodobně první hodina létání," odvětil suše lektvarolog, otočil se a s mírně teatrálním povláváním pláště zmizel za nejbližším rohem. Harry si pomyslela něco a Zmijozelské jízlivosti a neschopnosti prváků a taky se otočil směrem ke svému kabinetu.

"Krucinál!!" zaklel zcela nemalfoyovsky Lucius a začal si oklepávat smetí z pláště.
"U Salazara, tohle mi dělají naschvál!"
Důkaz však neměl. Ale když se podíváme na kabinet, který nový bradavický profesor dostal, nemusíme nijak namáhat mozkové závity, aby nám došlo, že to od paní ředitelky byl zákeřný a škodolibý tah. Místnost byla celá zaprášená, nejméně dvě stě let nepoužívaná a s pavouky, velkými jako lidská pěst. Aspoň zde už ale bylo vidět. Když Lucius přišel nemohl okna ani najít. Pak zjistil, že za skříní, kobercem - Merlin ví jak se dostal na zeď - a dřevěnými prkny se nachází úzké okno špinavé možná víc než podlaha. Kouzla nekouzla bylo tu práce až až. I když znal Lucius nespočet čistících, drhnoucích a jiných úklidových kozel, s tímhle prostě hnout nemohl. Tedy ne tak, aby se neušpinil.
Takže ctihodný Malfoy se začal štrachat na stůl, aby ze stropu dostal neidentifikovatelnou skvrnu, když se s ním stůl probořil. Jeho značkový kouzelnický plášť tak utržil nemalé škody, nepočítáme-li díru na rukávu, která ho de facto zničila a jeho záda se začala bolestně ozývat. Pohledem zabloudil ke zbytkům stolu a všiml si nahlodaných noh.
"Krysy...." ucedil suše a opatrně vstal.
Měl toho tak akorát dost. Ta spoušť co tu je, nestojí ani za úklid. Několikrát mávl hůlkou a z veškerého chaosu, dřeva, suti (rozumějme stolu) a hadrů, zbyly v místnosti jenom čtyři holé stěny. Vybavit kabinet bude mnohem jednodušší než ho uklízet. Nebo ne?
Nadechl se čerstvého vzduchu.
Konečně.
Ani nevěděl jak se mu podařilo udělat z toho neútulného přístěnku na košťata normální kabinet a z toho pokoje kde teď stál místnost hodnou zájmu jeho dcery. Tedy půlku místrnosti. I když... Ne že by byla zrovna normální. Provinile se usmál na Alessandru, která zaraženě lapala po dechu, když stála ve svém pokoji. Přasněji řečeno v té půlce, kterou měla blíž k Luciusově bytu. Lily zamračeně stála na druhém konci, který byl mile, ale stroze zařízený. Útulný, ale ne nahrazující pohodlí Malfoyovského sídla, na které si zvykla.
Ovčí vlna a nebelvírské barvy kontrastovaly se stříbrem na druhé straně místnosti. Postel s nebesy a smaragdově zelenými závěsy z hedvábí byla tak pohodlná, že to snad Lily ještě neviděla. Byl to přepych. Přepych, který se jim Malfoy rozhodl ukázat, aby snad získal svoji dceru.
Lily se usmála. Říkala jí to. I Severusovi. I Severusovi, který právě zíral na tu spoušť.
Luciusovi zmizel z tváře přívětivý výraz i úsměv a Lesi se k němu okamžitě přitiskla.
Když viděla změny nálad svého otce z příchodů toho mámina ,,netopýra" začala k němu cítit jistou averzi. Lucius se zamračil ještě víc.
,,Lisi, nechceš se podívat i na můj kabinet. Ohledně toho doufám, že i tam strávíme spoustu příjemného času."
Severus zatnul pěsti. Pil mu krev. Ten parchant mu prostě lezl na nervy vším co dělal.
,,Lily?" Lucius se ve dveřích otočil a pohlédl na zaraženou rudovlásku.
,,Nechtěla by jste se k nám připojit?"
Zaraženě udělala krok dopředu. Lákalo jí to. Ten přepych, ty kradmé pohledy, které jí pokaždé věnoval. To zakázané ovoce. Samozřejmě věděla, že Severus ji má rád, že jí jen nerad odpouští jediný pohed který věnuje světlovlasému muži, ale… Jesli ji má rád doopravdy, chtělo by to, aby pro ni něco vydržel. V očích jí svitlo. Prostě to musela vidět, přála si to. Vrhla smutný a omluvný pohled na Sophiina otce a trochu nevěřícně popoběhla ke dveřím, ve kterých se ocitla s ním. Kolik myšlenek jí v té chvíli proběhlo hlavou snad ani nešlo říct. Nadechla se. On se opíral o rám dveří nad její hlavou a přitom byl rád, že jsou dveře do jeho kabinetu a následně do jeho pokojů nižší a užší než obvykle.
Cítil jak se mírně třese. V takové blízkosti, a přece se nedotkli. Tomu říkal dokonalé dveře.
Přitiskla se víc ke svojí straně dveří a pokusila se napřímit. Hrdě napřímit jako to dělal on, aby neukázala slabost. Ale docílila tím jen toho, že se dotkl jejích vlasů. Zamyšleně po nich přejel rukou. Ani jeden z nich nevěděl co se stane. Snad jen, že už podvědomě stáli rovně a nedotýkali se dveří. Tyhle pokusy o hrdost však skončily jen větší blízkostí. Dýchal rychleji než se slušelo. S uspokojením zjistil, že i ona.
Byla zmatená. Zacházela do detailů, které by ji jinak ani nenapadly. Ano, Severus ji zachránil už kolikrát. Ano, Severus ji miloval. Už se nebála toho slova. Miloval…
Otázka však byla, koho doopravdy milovala ona. Se Severusem se sice vyspala. Byla opilá.
S mužem před ní zase byla nevěrná, ale tentokrát z vlastní vůle. Protože ji přitahoval
Přirozeně, divoce. Bůh ví jak. Snad si myslel, že to udělala kvůli jeho slibu, že ji zbaví toho nešťastného manželství. Ano. Jistěže, neměl důvod si myslet, že by to bylo něčím jiným.
Pokud mu ten důvod tedy nedá. A na to si musí dávat pozor. V té chvíli si uvědomila, že už mu ten důvod dala. Právě teď. Naklonění k sobě blíž, než bylo zdrávo pro bezradnou ženu s mudlovským původem a hrdého aristokrata s čistou krví. Mnohem víc, než to čemu dokázala odolat. Jemně pootevřela ústa. Ten okamžik, kdy se k sobě přibližovali ji mučil.
A on? Šance. Radost. Chuť vykřičet do světa, že kašle na svůj původ, což by bylo nejen neopatrné, ale také neuskutečnitelné. Ale její ústa byla tak blízko. Na dosah. Dala mu možnost uvažovat o bezvýchodnosti situace. A také zjistit, že se z něj stal doslova blázen neschopný čehokoli jiného než splnit jí každé přání. Tedy pokud by mu jím neměla zlomit srdce. Srdce. Zřejmě ho i přes nepříjemné ledové chování v minulosti měl. Teď mu bušilo v hrudi jako nikdy v životě. Ten sen, který zažil, když se pokusil přivést z minulosti svého pána. A pak? Místo, aby myšlenkami na něj přivedl zpět jeho, myslel na ni. Chtěl něco říct, ale měl vyschlo v krku. Chtěl natáhnout ruku a dotknout se té úžasné ženy před ním, ale neměl sílu. Chtěl zklidnit své srdce, ale neměl možnost. Chtěl ji políbit, ale v té chvíli se ozval zvuk, jako by se něco tříštilo.
Ucukla. Vrhla na něho poslední děsivě vyděšený pohled a zmizela. Ne, utekla! Doslova před ním utekla. Nebo před sebou? Opřel se o dveře a zavřel oči.
,,Tati?" bylo doslova namáhavé znovu rozevřít víčka.
Přesto se zadíval na svou dceru a překvapeně vytáhl hůlku, aby rychle ošetřil malou ranku od střepu z rozbité vázy. Jeho vázy! Ale to bylo jedno…
Zamračil se, když jeho kouzlo nefungovalo. Vytáhl hedvábný kapesníček a setřel její krev z ruky, kde měla být rána i podle zaschlých slz. Ani však nesykla, když jí mělo bolet dotýkání se toho místa. Místa, ne rány. Naklonil ruku, ale ránu prostě nenašel. Zamračil se ještě víc.
Před očima mu vyběhlo několik článků v novinách. Přenos časem. Následky. Buď zničení nebo. Nebo… Zarazil se a začal se zběsile přehrabávat ve své skříni. Jistě, Sophie měla také určité schopnosti. Dokázala změnit barvu, vládla vodě a zemi. A Alessandra dokázala uzdravit jakoukoli ránu ať svojí nebo cizí. Vládla ohni, jakým uzdravovaly i slzy fénixe a vzduchu, který oheň brzo ničil aby nespálil uzdravenou kůži. Konečně vytáhl knihu, na níž se zlatým, ale starým a matným nápisem skvěl nápis : Элементы
Zamrkala.
,,Co je to?" zeptala se.
Lucius se pokusil o úsměv.
,,To je ruská kniha. Rusko byla země, kde lidé často cestovali v čase, než přišli na to, jaké to má následky. Ten nápis znamená po našem živly, a věř mi, že ty i Sophie si ho budete muset brzo přečíst."
Sice by to byly dobré posily do války, ale ani trochu se mu nelíbilo, že by do ní mohla patřit i jeho dcera. Naštěstí nebylo proč se obávat. Doufejme, že není proč nechávat dveře otevřené strachu.

Harry zamračen přecházel po místnosti.
"Takže, Vy tvrdíte, že ty dvě malé ovládají živly?"
Lucius přikývl a Severus, ač nechtěl mu musel dát za pravdu.
"Problém ovšem je, jak se to vyvine dál."
"Jasně, jasně. Je to způsobeno tím časovým….potento?"
Severus měl chuť se rozesmát, ale na tváři se mu pouze usídlil káravý výraz.
"Časový paradox, nebo tomu říkejte posun a ano. Řekl bych, že ano."
"Ty by jsi řekl? Severusi, nebyl jsem to náhodou já, kdo si toho jako první všiml?" namítl ironicky Lucius a postrčil knihu na stole směrem k Severusovi.
"Znáš tu knihu. Proto víš, co to všechno znamená."
"Jestli myslíš tu dementní věštbu nakonec…" začal Mistr lektvarů rozhořčeně, ale Harry je opět přerušil.
"Co je to sakra za knihu? Proč mi tu nikdy nikdo nic neřekne?!" rozčiloval se a nechápavě se díval na podivné znaky na obalu.
"Pottere, to je azbuka," osvětlil mu záhadu Snape a knihu si přitáhl k sobě. I na protesty Luciuse.
"Azbuka? Proč ale ruská kniha?!" ptal se dál nechápavě Nebelvír.
"Protože Rusové jsou v cestování časem o hodně zběhlejší než my."
"Aha a to proč?"
Ptal se dál neodbytně Harry.
"Jak tohle můžeš vydržet, Severusi?" vložil se do toho Lucius a pohrdlivě pohodil hlavou.
"Zvykl jsem si a jsem o něco trpělivější než ty, Luciusi. Co se týče otázky pana Pottera. Rusové vždy měli své vlastní názory a svou hrdost. Nevěřili tomu, že by cesta časem mohla něco způsobit. Později, až na základě několik katastrofálních selhání usoudili, že se opravdu jedná o nebezpečnou disciplínu."
"A to je všechno? Prostě toho nechali?"
"Ne, jejich pokusy, dalo by se říci, nebo experimenty, se staly méně častými, ale zato důležitějšími. Zkoumali čas. Zkoumali ho jako nějakou fyzikální veličinu..."
"To určitě," vyhrkl Lucius.
"Jednoduše chtěli přijít na kloub tomu, proč jejich lidé umírali za strašlivých okolností."
"Ale..."namítl zase Harry.
"Laskavě si sedněte Pottere a poslouchejte. Rusové se totiž dostali až tak daleko, že začali sepisovat věštby. Věštby, které nikdy nikdo nemohl slyšet, ale vědělo se o nich. Ten spis, se sice ztratil, ale..."
"Ale neztratily se všechny věštby," doplnil ho Lucius s podmračeným výrazem.
"Věštby," řekl Harry tónem jasně vyjadřujícím to, co si o tom myslí.
"Ano Pottere, ale ne nějaké dementní bláboly opilé ženské. Ze všech těch věšteb které Rusové sehnali, se však rozhodli zapsat do téhle knihy jenom jednu...."
"Prý je nejdůležitější, ale na podrobnosti se nevyptávejte, protože žádné nejsou," ucedil Lucius kysele a Severus se zamračil.
"Než mne tady kolega přerušil, říkal jsem že je tam jedna věštba: Четыре элементы надвое разделение... оградит это разрушенное. Eсли так не произойдет, мир как известный погибые."
"Aha," prohodil inteligentně Harry a nechápavě se díval na oba dva své kolegy. Ruština pro něj byla španělskou...nebo spíše ruskou vesnicí.
"Volný překlad zní: Čtyři živly ve dvý rozdělené. Ochrání to zničené. Pokud se tak nestane, svět jak ho známe zhyne. Bohužel ruština je velice fascinující jazyk a lze vykládat mnoha způsoby. Některá slova zkrátka mají několik významů, tudíž, se může věštba interpretovat místy trochu jinak."
Harry si v duchu zopakoval věštbu. Oproti ostatním, které znal byla jednoduchá, krátká a celkem jasná. Až na ono TO zničené, které nedávalo příliš mnoho prostoru.
"Co znamená to TO?" zeptal se pomalu, vědom si hněvu, který se na něj jistojistě snese, protože musel oba dva kouzelníky svými věčnými otázkami už unavovat. A jak předpokládal, tak se i dočkal.
"Pottere! Kolik těch otázek ještě bude? Nevím co to TO znamená, protože nejsem orákulu a jestli se Vám to nezamlouvá, tak běžte za naší ctihodnou profesorkou Trelawyovou."
"Ona ještě žije?" vyhrkl najednou překvapeně Lucius "Myslel jsem..."
"To bych neřekl. Myšlení se u tebe nikdy moc neprojevovalo, ale ano, žije. Bohužel."
"Je to přece jenom kouzelnice a kouzelníci žijí déle, no ne? Tak to není až tak překvapivé," namítl Harry.
"Ale s její cirhózou," zabreptal Lucius a Harrymu nemohl uniknout pobavený úšklebek na Severusově tváři. Bůh ví proč ho napadlo, že vlastně nikdy neviděl toho černého netopýra se smát. Opravdu a upřímně se smát. Třeba toho ani nebyl schopen, ale v náhlém pohnutí mysli, si Harry přál slyšet jeho smích.
"Myslím, že je ale bezpředmětné o tom teď debatovat. Nemáme žádný důkaz toho, že se to týká Sophie a Alessandry," řekl chladně Severus a měl se k odchodu.
"Týká se jich to. Vždyť k té věštbě existují doplňky. To léčení v nich je a taky..."
"Luciusi, nerad kazím tvůj plán, ale Sophie by musela umět ještě jednu drobnou schopnost, aby to byla pravda a pokud se nepletu, tak ji nemá."
"Jakou schopnost?" ozvali se unisono Harry s Luciusem.
Lektvarolog jenom protožil oči v sloup.
"Strana 1713 nepletu-li se."
První se knihy zmocnil Harry, přece jenom, byl o něco mladší a byl blíž. Nalistoval stranu a když se s Luciusem do knihy začetli málem jim vypadli oči z důlků. Místností se rozlehlo dvoje udivené: "COŽE?!?"

Minerva si pro jednou dopřála ten luxus a zavřela na chvíli oči. Už byla z toho všeho unavená. Všechno se pořád komplikovalo. Copak nemůže být v téhle zpropadené zemi aspoň na chvíli klid? Pomyslela si rozhořčeně.
"Trápí Vás něco, kolegyně?" zeptal se Brumbál s jiskřičkami v očích a citrónovým bonbonem na půli cesty k ústům.
"Nelíbí se mi zvěsti z ministerstva."
"Jestli myslíte ty o snaze vyvolat Toma, pak se nedomnívám, že jsou věrohodné."
"Vy se nedomníváte, ale já je musím vzít v potaz. Musím zvýšit zabezpečení Bradavických pozemků. Ti lidé, kteří se o to snaží jsou nebezpeční. I když se jim to třeba nepovede...."
"Musíme být opatrní?"
"Rozhodně. Navíc ještě ta situace zde..."
"Myslíte našeho nového kolegu?"
"Ano. Nelíbí se mi, že tu je, ale...jeho chování mě nutí k zamyšlení se nad závěry, které jsem o něm měla. Vypadá to jako by se opravdu změnil. Pozoruhodné."
"Každý se může změnit. Každý má v sobě tu dobrou..."
"Já vím Brumbále, já vím. Nezapomeňte, to já jsem poslouchala vaše proslovy z první ruky. Ale i tak. Pořád je to Malfoy. Zmijozel."
"Nechme tomu čas. Myslím, že situace je o něco klidnější než na počátku."
"Ano, mnohem klidnější..."

"Děláte si srandu?!?! To jako oba dva?!" vykřikl pobouřeně Harry a nevraživě se podíval po Severusovi. Následně vrhl naštvaný pohled i po Luciusovi a neopomněl se podívat i na McGonagallovou.
"Harry, domnívám se, že tobě, ani Severusovi by neškodilo, mít ten dnešní dozor. Přece jenom, Harry nevyrůstal v kouzelnické rodině a ty Severusi..."
"Ano?" zeptal se jmenovaný s tázavě pozvednutým obočím. "A já?"
"Se chováš jako malé dítě!" ozvalo se ode dveří.
"Jestli jsi si myslel, že když mi přesuneš budík, tak nevstanu, tak jsi se šeredně zmýlil."
"Já a přenastavit ti budík?" zeptal se naoko nechápavě Severus, ale jeho pohled jasně naznačoval, kdo byl oním pachatelem.
"Vím, že si myslíš, že bych se měla ještě pořád šetřit, ale jsem nucena tě vyvést z omylu. Nic-mi-není! Už dost dlouho. Takže klidně můžu suplovat i v ranních hodinách. To, že se ti nelíbí, že bych mohla u snídaně potkat Luciuse, mě už taky nezajímá!"
Severus se zatvářil jako by byl nucen žvýkat už několikátý citrón, ale nic nato neřekl. Zatímco Harry se znovu rozzlobeně otočil na Minervu.
"Já tam nechci."
"To mě nezajímá."
"Ale já tam nepůjdu."
"Půjdeš."
"Ne."
"Ano."
"Nikdy."
"Za dvacet minut."
"Ani náhodou."
"Je to rozkaz."
"U Merlinových vousů! Já tam nechci!"
"To mě nezajímá. Už jsem řekla."
"Ale..."
"Tak dost," zasténal zničeně Severus, který už nemohl poslouchat tu "inteligentní" nebelvírskou debatu.
"Půjdu tam a půjde tam i Potter. Přetrpěli jsme horší věci," s posledními slovy se zvedl ze židle a práskl za sebou dveřmi.
"Zdá se mi to, nebo to vydržel docela dlouho?" zeptala se s úsměvem Lily a mrkla šibalsky na Minervu. To vyděsilo Luciuse i Harryho. Jisto jistě by to vyděsilo i Severuse, kdyby byl zůstal v místnosti. Protože jestliže se Minerva s Lily usmířily a začaly táhnout za jeden provaz.. Merlin jim pomáhej a sním i všichni Zakladatelé.
"No, tak já se jdu nachystat na hodinu..." začal Lucius a s tichým "Sbohem." se vypařil z místnosti. Harry nebyl tak taktní a jednoduše za sebou třískl dveřmi na protest svého nesouhlasu. Ovšem nesouhlasu, který mu stejně nijak nepomůže.
"Netušila jsem, jak velká zábava to je. Oni jsou opravdu jako malé děti," vyhrkla Lily a Minerva se také nadšeně usmála.
"Musíme vymyslet co jim provést, aby se konečně přestali hádat. Je to opravdu k nevydržení. Nestačí, že hlídáme malé děti, teď ještě ty dospělé."
"Úplně s tebou souhlasím Minervo."
Obě ženy na sebe vrhly spiklenecké úsměvy a začaly kout pikle.

"Tohle NIKDY! Opakuji NIKDY! Nesmíte říct!" rozhořčeně vykřikl Lucius.
Čekal, že ta sebranka studentů bude hrozná, ale až tak? A bez jakéhokoliv citu pro ony jemné nuance aristokratické výchovy. Vlastně, bez výchovy, neb o ní se tady opravdu hovořit nedalo. A to chtěl prosím Lucius začít něčím triviálním. Tak triviálním jak jen může být podání si ruky a přívětivé pozdravení. Když řekl, ať mu každý předvede co umí, nestačil se divit. Od: "Čau.", "Servus.", "Zdar", přes "Jak se vede vole?", zaslechl i klenoty typu: "Koničiva.", nebo "Vůdče, jak můžu sloužit?" Nutno podotknout, že autoři tohoto výroku nebyli duševně v pořádku. Tedy, alespoň podle Luciusova mínění.
A koho by napadlo testovat povzbuzující lektvar na studentech před hodinou společenského chování? Jednoduchá odpověď: Severuse Snapea.
Na druhou stranu, Harry zase s tou svojí polovičkou studentů - Zmijozelem, nacvičoval Blábolící kouzla. Takže z nich, respektive ctihodných studntů Zmijozelu, od kterých se tak nějak čekalo, že slovo výchova viděli alespoň z toho rychlíku, padaly perly ještě větší. Například syn Blayse Zabiniho, se vytasil z větou: "Tě pic opice!" a jeho kolega mu na to inteligentně odpověděl "Pic tě! Máš banán?"
Harry si myslel, že to bude utrpení, ale zatím se se Severusem bavili. Až moc dobře. Harry se už naplno rozesmál po výkonu Susan Amsové s: "Dobrou noc, lásko!" protože ve dvě odpoledne přát dobrou noc je přece jenom trochu zvláštní.
"Nevím, co je tu k smíchu pane Pottere," zamumlal Severus, těžce přemáhající úsměv.
"Taky netuším kolego. Prostě jsem se ale musel rozesmát."
"Psychická porucha?"
"Možná se v mé hodině některý se studentů trefil."
"A praštil s Vámi o zeď? Konečně?"
"Ne, ale zasáhl mě blábolícím kouzle. Možná..."
Severus pobaveně nadzvedl obočí.
"A jak šla vaše hodina. Nepletu-li se, povzbuzující lektvary?"
"Ano. Šlo to celkem dobře. Studenti byli schopní nějaký ten patok i pozřít."
Harry se snažil smích zamaskovat kašlem, ale moc se mu to nepovedlo. Lucius si všiml, jak se ti dva baví a rozhodl se pro razantní řešení.
"Dobře, teď Vám mí kolegové laskavě předvedou, jak by se to mělo dělat!" vykřikl a všechny oči se rázem otočili na pošklebující se kouzelníky.
"A sakra," vydechl Harry a vyděšeně se podíval do chladných očí svého kolegy. Ten se na něj také otočil a Harry by byl přísahal, že je to přesně ten útrpný pohled, který už jednou viděl. Je to jasné. Budou za blbce.
"Nuže, pánové?" vyzval je se škodolibým úšklebkem Lucius a pokynul jim před třídu. Studenti ani nedutali. Byli tiše jako myšky.
"Dobře," vyrazil ze sebe rezignovaně Harry a přešel na dané místo následován Severusem.
"Dělejte jako by jste se potkali na ulici," rozhodl Lucius.
Kolegové se na sebe neznatelně zašklebili. Pravděpodobně je napadlo to samé. Rozešli se proti sobě a když byli vedle sebe, téměř neznatelně kývli hlavou.
"Co to mělo být?" vyhrkl nechápavě Lucius.
"No, řekl jste, ať se jako potkáme na ulici, tak..."
"Ale, tak jsem to nemyslel!"
"A jak jste to myslel?"
Luciuse naštěstí zachránil školní zvonek.

Dvě ženy se v ředitelně málem válely smíchy.
"Tě pic...kam na to ty dnešní děti chodí?" zalykala se smíchy Lily. Minerva, které už od smíchu tekly slzy se znovu rozesmála.
"Myslím, že to byl vynikající nápad, dát do té třídy čidlo."
"Rozhodně."
Minerva se náhle zarazila. "Musíme si to pustit znovu." pronesla celá vážná, jenom aby se po pár minutách znovu rozesmála.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KSM KSM | Web | 31. prosince 2011 v 12:04 | Reagovat

Jak je vidět z tvé povídky...Harry by se měl naučit více taktnímu jednání a to dokonce i se svým nepřítelem Luciusem...Malfoyem...že ? Bereniko.... :D :-)

2 Illian Illian | Web | 31. prosince 2011 v 16:05 | Reagovat

Páni! Ber, to: O několik dní později *.* Úžasné :-)

3 Keta Keta | Web | 6. ledna 2012 v 17:29 | Reagovat

Od smíchu mě bolí tváře! :D Vážně, je to dokonalé xDDD

Trochu mě překvapilo "Zkoumali čas jako nějakou fyzikální veličinu..." - copak čas není fyzikální veličina? xDD

4 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 5:06 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama