Last Christmas (Část I.)

30. prosince 2011 v 20:11 | Berenika



Když Voldemort zaútočil na rodinu Potterových, kletba se odrazila.
Kousek jeho duše se odštěpil a připoutal navždy k prvnímu živému tvoru, kterého našel. Ne, Harry Pottere. Tím tvorem jsi nebyl ty...


Nagini se plazil u nohou svého pána.
A pak se zarazil a zvedl hlavu. Temně zasyčel a otočil se. Byl impozantní. Jak jinak by mohl vypadat kousek Voldemortovy duše? Jak jinak by mohl cítit? Slizký a úlisný a přece tak vražedně elegantní. Nagini se stočil na zemi pod stolem, kde se jeho pán posadil a čekal na svou příležitost.
"Pane, bitva započala," ozvalo se z koutu místnosti. Drobná postava jedné ze smrtijedů se plížila blíž. Ještě před pár dny byla krásná. Teď jí bledou pleť znetvořily vrásky. Ne, pouze Belatrix, zocelená Azkabanem, byla schopná vydržet v přítomnosti svého Pána tak dlouho. Jen Belatrix ho směla zbožňovat. Isabela, která zde stála dnes, měla navždy zůstat níž a obdivovat pouze obraz krutého mistra. Pokud by se nepřipletla sem, zůstala by mládětem toužícím po domově. Bylo však pozdě. Její ruce již potřísnily kapky nevinné krve. Nevinné dětské krve. Co může být pro matku horší než nutnost zabít vlastní dítě? Ne, nebylo zbytí. Isabela na to nesměla myslet. Pokud by své dítě nezabila, trpělo by. Trpělo by tím, že mělo mudlovského otce. Ach ano, ano. I ten byl mrtvý.
"Nagini," syčivý hlas patřil tvoru v čele tvoru. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit jako kdyby již ani nebyl člověkem. Byl Bohem. Posledním, kdo jí zbyl. Had vykreslil svým pohybem v krvavé louži na zemi ladnou smyčku.
"Víš, co máš dělat," dodal ještě Voldemort a Nagini zabořil zuby do jemného masa. Isabela sebou trhla. Jednou jedenkrát. A pak znovu. Jed se šířil do těla. Měla přinést zprávu. Už dávno nebylo pěkné se na její uvadající krásu dívat. Nagini se otáčel kolem jejího těla. Neudržela jeho váhu a skácela se na zem. Bojovala. Voldemort sám nechápal, proč ji ještě baví bojovat. Proč baví bojovat někoho, kdo vlastně nemá důvod žít. Ale vlastně... Má, má ještě důvod žít pár minut navíc. Bojuje přece pro jeho potěšení. Aby se déle mohl těšit z toho, že umírá. Zachvátila ho euforie z její smrti. Začala ve chvíli, kdy se její tělo naposledy zachvělo.
"Pojď, Nagini..." namáhavě se postavil. Ještě nebyl dostatečně silný. "Pojď, můj jediný věrný příteli."
Ve chvíli, kdy Isabela zemřela Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit zapomněl její existenci a vydal se vstříc bitvě. Touha po krvi se konečně probudila.

"Harry Pottere!" Helena z Havraspáru se na něj zadívala téměř prázdnýma, zešedlýma očima.
"Je to někdo jiný, nejsi to ty. Tak neumírej!" průsvitná dáma se snad nevědomky postavila přímo před něj. Mohl jí proběhnout, ale i tak mu zaclonila výhled. Někdo ho jistě viděl. Stála před ním a on se tak neubrání žádné kletbě ani ji neuvidí přicházet.
"Heleno, uhněte. Musím za ním!" rozběhl se i přes riziko. Nezastavovala ho. Neměla jak a tak tam zůstala tam stát.
"Hlupák... Nikdy neuzná, že i Brumbál se může mýlit..." ucedila ještě než se rozplynula. Zničení diadému ji osvobodilo. Již směla odejít. Její hřích byl smazán.
"Děkuji ti, ty, jež jsi přežil... Ale brzy se uvidíme tam, odkud není úniku."

Daniela Teylor nastoupila do Bradavické školy teprve nedávno.
Přestěhovali se. Bylo to jejich poslední možnost. V této době se místa nesháněla lehce. Zkorumpovaní byli i úředníci uprostřed ministerstva kouzel a co vyhodili jejího otce, nemohla si školu úrovně Krásnohůlek dovolit. Bohužel. Krásnohůlky byly všechno. Měla tam přátele i život. I tak ale nechápala, proč se rodiče tak dlouho bránili návratu sem. Když byla ještě malá, žili blízko Londýna. Jak jen se jmenovala ta vesnice... Důl. Godrikův důl.
Ani ji tedy nepřekvapilo, když ji zařadili do Nebelvíru. Měla to jméno zařazené v paměti už od narození. Pod záštitou Nebelvíru ve městě založeném jeho patronem se narodila. Pod záštitou nebelvírského lva zůstala i studovat.
Nakonec jí Bradavice nepřišly tak špatné. Bylo v nich hezky. Zpočátku se ztrácela jak v chodbách, tak ve jménech spolužáků, ale zvykla si. Jen ty měnící schody... Přes jejich paličatost se nedokázala přenést. Vždy, když jí zkazily plány, zuřila. Kdyby to bylo možné, vyhýbala by se jim úplně. Bohužel, to nešlo.
Po půl roce si i zvykla. Praktiky nejnovějších učitelů jí samozřejmě vadili, ale bůh ví, jak se to stalo, oblíbili si ji.
Jenže zřejmě to bylo jen z bláta do louže. Být v Nebelvíru a zároveň oblíbencem obávaných smrtijedů, to nedělalo dobrotu. Nebelvírští ji začali nenávidět. Proplouvala sedmým ročníkem relativně v pořádku a pravděpodobně jediná z koleje bez trestů. Vyloučená ze společnosti. Ne, že by jí to příliš vadilo. Dosáhla tím jistého zadostiučinění. Tvrdila rodičům, že zde nebude šťastná a nebyla. Jen Krásnohůlky jí naučily nedat to najevo.
Teď však stála po boku Nebelvírských jako lev a hlavou jí dunělo jediné.
Harry Potter je mrtvý? Je to vůbec možné?
Rozum jí říkal, že ano. Chlapec, který přežil jen jednou. Chlapec, se kterým se toužila setkat. Prý si hrávali jako malé děti. Možná, že ten den, kdy zemřeli jeho rodiče tam mohla být na návštěvě i ona... Vlastně o tom nic nevěděla.
Jak si mohou hrát několikaměsíční uzlíčky toužící pouze po spaní a jídlu? Spíše by se dalo říct, že se měli v jisté oblibě jejich rodiče. Právě po té hrozné události její Teylorovy odešli z Godrikova dolu.
Ne, vlastě ten večer byly její narozeniny. Ano, tak to bylo. Měla narozeniny v den, kdy Harry přišel ke své jizvě? Doteď si to neuvědomila, ale bylo to tak.
"Vylez," ozvalo se jí přímo nad hlavou. "Tak vylez, je to v pořádku."
Vystrčila rozcuchanou hlavu na sluneční světlo a nechápavě do něj zamrkala.
"Už je po všem, můžeš vylézt," zopakoval mladík.
"Vylézt?" nechápavě se na něj zadívala, ale přesto se vyškrábala zpod stolu.
Podal jí ruku.
"Jsem Wood. Oliver Wood, těší mě," v tomhle čase jí jeho úsměv trochu zahřál.
"Teylorová. Daniela Teylorová," papouškovala jeho styl představování.
"Myslela jsem, že… Nevypadá to, že jsem byla takhle zalezlá celou dobu, že ne?" vrhla po něm pohled psích očí, který doufal, že bude lhát a řekne, že ne. Chlapec se na ni podíval soucitným pohledem. Vypadal, že už dávno vystudoval a sem do Bradavic přišel s řádem.
"Řeknu ti, že se ti vůbec nedivím. Já při mé první bitvě měl chuť se schovat hned, ale neměl jsem možnost," všiml si jejího zkoumavého pohledu. "Copak?"
"Jak dopadla ta bitva?" otázala se pro změnu ona.
"Vlastně nevím," Olivek pokrčil rameny, "Probudil jsem se až v nemocnici."

"Můj pane, utrpěli jsme rozsáhlé škody. Doslova nás převálcovali. Ztratili jsme Belatrix, Goyla, Šedohřbeta…" smrtijed, který zprávu přinesl chtěl jistě pokračovat ve výčtu mrtvých, ale do srdce mu v té chvíli pronikl smaragdový paprsek. Voldemort zuřil. Sotva se v řadách bojujících objevil ten chlapec s jizvou na čele, jeho věrní začali utíkat sami od sebe.
Belatrix a Šedohřbet neuposlechli jeho rozkaz a zůstali tam déle než měli, po nich netruchlil. Ale za smrt toho mladého chlapce, jehož otce pořád ještě potřeboval ke svým plánům, se bude někdo zodpovídat. Mladý Maltou tam byl s ním. Bude muset zemřít. Už na to přišel. Shodí to na něj a Goylův otec se nezhroutí, když bude smět zabít někoho, kdo zavinil smrt jeho syna. To je přece geniální plán.
"Omlouvám se, můj slizký příteli, ale tvůj syn je mi k ničemu," zasyčel do ticha.
"Říkal jste něco, pane?"
"Ne, Draco, drahý, běž si odpočinou, zítra tě čeká těžký den."
Na tváři Toho-jehož jméno-nesmíme-vyslovit se objevil škodolibý úšklebek.

"Vlastně mám v plánu pomoci vám ošetřovat," oznámila ošetřovatelce.
Poppy ji přejela nedůvěřivým pohledem.
"Raději nebudeme pokoušet štěstí," dodala. Ani nemusela, její pohled Danielu odmítl dřív než pronesla jediné slovo.
Sotva se vymanila z Oliverova sevření, zachytil ji školník. Potřeboval pomoc někoho drobného. Polovinu noci strávila pod trámy hrozícími, že se zhroutí, shrabáváním střepů. Sotva to dokončila, propustil ji. Ošetřovna již byla ve stavu, kdy se do ní mohli přemístit pacienti. Přesně do toho se pustila a teď, když chtěla pomáhat dál zjistila, že ji nikdo nepotřebuje. Jako oblíbenkyni tehdejších profesorů stojících na straně zla ji nikdo nechtěl mezi sebe. Procházela hradem. Viděla jen zkázu, ale kupodivu se jí nezvedal žaludek. Nebyla pravda, že se schovávala. Jen se kryla. Kryla se a zamyslela. Uprostřed boje? Jako kdyby jí křik umírajících nevadil. Musela uznat, že teď vypadala opravdu jako zbabělec.
Ona ale něco viděla. Viděla ten okamžik, kdy byla v Godrikově dole a nechápala proč. Ne, ona se nezasnila. Ona sledovala své vzpomínky, které přehlušily bitevní vřavu. Jen proto zůstala schovaná pod stolem tak dlouho. Děsilo ji to. Děsilo ji to, že své vzpomínky nesledovala z pohledu dítěte spadlého na zem a zalezlého pod postýlkou Potterovic chlapce… Ona je viděla z pohledu toho, kdo natáhl ruku a zabil Harryho rodiče. To ona byla ten vrah.
Roztřásla se a opřela o stěnu. K ostatním už by dávno někdo přišel, ji tam nechali stát. Nepomohla jim v bitvě, nebylo divu, že už jí nevěří.

"Draco Malfoy…" Voldemort to jméno pronesl bez nejmenšího citu. Bylo mu jedno, že právě vynáší rozsudek smrti. "To on může za smrt vašeho syna, Goyle. Je mi to tak líto."
Předstíranou lítost nemohl muži nikdo věřit, ale bolest zaslepuje.
Goyle starší vrhl na mladého Malfoye nevěřícný pohled a vzápětí přejel k jeho otci.
"Skvěle jsi ho vychoval Luciusi. Je to neschopný fracek, že? Jen se na to podívej!" jeho hlas byl chladný. Byl aristokrat. Ne takový jako Malfoy, ale momentálně měl tisíckrát navrch.
Voldemort ho ještě potřeboval, potřeboval jeho vliv jako hlavního redaktora Denního Věštce.
Malfoye už ne. Ani Luciuse, ani Draca.
"Jak se opovažujete mého syna…" Lucius se okamžitě zarazil. Snad až příliš pozdě. Hadí obličej Pána zla se k němu již otočil.
"Chceš něco říct, můj slizký příteli? Jen do toho, já poslouchám," naklonil hlavu na stranu a pomalu, mučivě pomalu přešel blíž k světlovlasému muži.
"Luciusi, Luciusi… Měl by ses konečně naučit, že zrada se trestá. Budeš muset svého syna zabít a ukázat nám, že nepatříš do starého železa,"
Draco se zhluboka nadechl. Couval už jistou dobu, teď se zastavil. Pokud se pokusí zmizet, zjevně mu to projde, ale jeho otce to bude stát život. Smrtijed by měl myslet jen na sebe. Myslel i na rodiče, proč? Další myšlenky už jeho hlavou proběhnout nemohly. Vlivem smaragdového paprsku z otcovy hůlky se skácel na zem bez kapky života v krvi.

Žába v dlaních jí připadala opravdu nechutná.
Ale co se dalo dělat, patřilo to k Bradavičkám tradicím. Letošní Vánoce neproběhly tak, jak měly a profesoři si dali práci s tím, aby se konal alespoň náhradní večírek. Pro ty, kteří nemohli být s rodinou. Pro ty, kteří už rodinu neměli. Vánoční atmosféra byla mírně zhoustlá, ale dala se přežít. Daniela se mírně uklonila, položila žábu na stůl a spěšně odkráčela k Nehelvítským. Sice s ní nemluvili, ale všechno bylo lepší než strávit Vánoce v přítomnosti profesora, který měl na starosti školní sbor a jeho milovaných žab nadaných na zpěv.
"Pořád sama?" někdo přímo za ní ji k smrti vyděsil.
"Olivere, co vy tady? Myslela jsem, že už…"
"Že potom, co někdo ukončí školu, se nemůže přijít podívat na vánoční večírek?" pobaveně se pousmál.
"Promiňte…"
"Nemusíš mi vykat. Jsem jen o pár let starší než ty."
Pouze přikývla. Dnes měla teprve druhou možnost si ho prohlédnout a ráda jí využila.
"Zase si mě prohlížíš? Jsi nenapravitelná…" odhrnul si vlasy z čela. Ofina byla na chlapce až nepřirozeně dlouhá. Zřejmě již několik měsíců neměl ani čas se ostříhat. Ne, že jí by se to nelíbilo, změnilo to jeho vzhled, takže ho nepoznal. Až déle si uvědomila, že ho vídávala na fotkách jednoho z úspěšných nehelvítských družstev.
"Takže jste byl kapitán?" vypadlo z ní.
"Kapitán?" pozvedl obočí.
"Myslím, famfrpálového družstva…."
"Ach, tak… Mám vám vyprávět o svém prvním zápase?" zřejmě to byla jeho oblíbená činnost. I když jeho upovídanost byla v tak napjatém čase příjemná. Neustále si odhrnoval vlasy z čela. Napadlo ji, že za chvíli tímhle tempem začne šilhat. Bylo to sice přitažlivé a pohádkové, ale zároveň velice nepraktické. Jestli to ale mají být poslední Vánoce, musí si je užít.
"Budu hádat… Dopadlo to stejně jako vaše první bitva. Omdlel jste a nepamatujete si ani výsledek," rýpla si.
"Někdo vám o tom vyprávěl?" překvapeně se jí zadíval do očí.
"Ne, tipovala jsem."

A/N
Povídka na přání pro Hakky Life. První část, tak ať se líbí xD
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lai Lai | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 21:23 | Reagovat

Ach, to bylo úžasné! Když jsem dočtla poslední řádek, byla jsem nucena opravdu srdečně litovat, že je již konec (sice pouze první části, ale stejně...).
Nesmírně mne to bavilo číst. Za to asi může fakt, žes nás, čtenáře, po celou dobu blažila naprostým spisovatelským mistrovstvím. Ty hrátky se slovy; ten příjemný, jako by jemný duch vyprávění...!
Chutě očekávám druhou část.

K ději: jako obvykle, naprosto invenční a zajímavý nápad. Nic podobného tu věru ještě nebylo.

A konečně - k nadpisu. Mohla bys mi, Ber, prosím objasnit, proč je anglicky? To je mi naprostou záhadou :-D

2 Kačka Rek. Kačka Rek. | Web | 30. prosince 2011 v 23:04 | Reagovat

Moc se těším na 2.část ! Prosím napíšeš mi, až bude ?

3 KSM KSM | Web | 31. prosince 2011 v 12:03 | Reagovat

[2]: Zdravím...je to celkem zajímavá povídka (příběh), a tak se na to těším i já...na to co je dál...

[1]: Jak říkám...vcelku to ujde...pěkné... :-)

4 Keta Keta | Web | 6. ledna 2012 v 17:05 | Reagovat

Ach ne, chudáček Dráček*! D: Nejspíš to zní krutě, ale miluju, když umře... xD

(*Chci říct Draco... :D Nemůžu si pomoct xD)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama