Mozaika - Den šestý pro Illian

27. prosince 2011 v 17:36 | Berenika



Dílek šestý

"Markusi, jak tě u Merlina napadlo provádět to v noci?" bradavický ředitel zuřil.
Ne, on nezuřil, on jednoduše nadával a oči mu zářily zcela bezprostředním vztekem.
"Mohlo ji to zabít!" spolu s posledním slovem udeřil do stolu.
Joan stála opřená o zeď, ruce založené na hrudi. I takto v noci odolala zbytku kávy. Tahle situace vyžadovala, aby všichni dávali pozor.
Severu za celou dobu nepromluvil. Od doby, co Markus zmínil jejich sestru se dokonce ani nepohnul. Pouze když odnášel svou malou přítelkyni na ošetřovnu a pak jako kdyby nevnímal. Až teď mu blesklo v očích.
"Za chvíli začne první hodina," oznámil jim a bez zbytečného prodlužování se vydal do sklepení, aby celý den odučil a odpoledne se zastavil na ošetřovně přeptat na zdraví pacientky.
"I já budu muset jít…" pokusil se modrooký kouzelník konečně uniknout ze spárů výčitek, avšak ředitel zavrtěl hlavou a ještě ho zadržel.
"Nikdo se nesmí plést do záležitostí kouzelnických rodin důležitosti té vaší," prohodila za něj Joan. "Vaše sestra musela zemřít, ale zmiňovat to před ní nebylo moudré. Bude po tom pátrat, nedá jí to. A jestli na to přijde, budete mít závažný problém, Markusi Snape," konečně se narovnala a vzala znovu do dlaní šálek kávy.
"Tentokrát to zařídila únava. Zařiďte, aby měla pocit, že se jí to jen zdálo," dodal ředitel největší kouzelnické školy světa a zamračil se. To, co způsobilo, že i jindy energická Joan takto zvážněla muselo zůstat skryto. Sám tomu nerozuměl, ale tady nešlo o knihu propagující Satanatky, ale o životy.

Pootevřela oči.
Její ruka byla najednou tak lehká až se to zdálo nemožné. Severusova sestra… Kdo to byl?
První myšlenky po probuzení patřili právě jí, i když netušila, kým byla. Až pak se dostavila nesnesitelná bolest hlavy.
"Bolí?" zeptal se kdosi. To jediné slovo jí rezonovalo v hlavě a ještě hodnou chvíli trvalo než dokázala otevřít oči.
"Markus Snape…" šeptla. "Kde je Severus? A kdo byla jeho sestra?"
Při poslední otázce v něm hrklo. Pamatovala si to. Jak řekla Joan, to byl závažný problém. A problémy je třeba odstraňovat.
"Má drahá, Severus učí. Co se týče jeho sestry, má jenom bratra a žádné nadšení ze sourozeneckých vztahů neprojevuje," pokusil se usmívat.
Dívka přimhouřila zelené oči. Zdálo se mu, že jsou nějakým způsobem tmavší. Jako kdyby i tady působila magie. Nějak již tušil, že jakmile jí tímto způsobem ztmavnou, měl by se klidit z cesty.

Ach, co se dalo dělat. Zamiloval si ji.
A možná proto, ač jí prvně uhnul, se teď za ní plížil chodbou jako stín. Kdyby se tak v Bradavicích dalo přemisťovat. Vše by bylo jednoduší. Za dalším rohem jako kdyby se vytratila.
"Slečno?" nadhodil směrem do prázdna a setkal se s překvapeným pohledem jedné z jedenáctiletých studentek. Omluvil se, chvíli hnědovlásčinu povahu proklínal a pak spěchal dál.
Našel ji až po pár hodinách bloudění hradem.
Seděla před Severusovou knihovnou na teplém, měkkém koberci tmavě rudé barvy. Seděla, opírala se o stěnu a hlava jí klesla na rameno. Takhle schoulená tam v rohu byla zřejmě už nějakou chvíli. Obklopila se spoustou knih. Ale byla nemocná a studium mohlo počkat.
"Studium pokročilého lékařství?" s náznakem otázky vzal knihu do ruky a pak přejel pohledem po hřbetech dalších.
"Stavba těla dle Marilyn Hookové, Nejběžnější úrazy při famfrpálu, Léčba zlomenin a Studium Antropologie?" pozvedl významně obočí a kleknul si, aby si prohlédl zbylé tituly. V té chvli ho ale Léčbou zlomenin praštila přímo po hlavě. Pomyslel si cosi o jejím smyslu pro sarkasmus a nechtěně dosedl přímo na zadek. Vzhledem k tomu, že byl dospělým a velmi váženým kouzelníkem… Ano, bylo to směšné.
Kysele se ušklíbl, ale vzápětí nadhodil svůj oblíbený úsměv.
Velmi falešný a velmi ohraný. Stručná charakteristika. Hnědovláska se na něj i přesto dívala ublíženě. Ne, nemohl jí to říct. Pohled mu znovu přelétl k ní. Ty zelené oči, ty kouzelné vlasy, ten famózní úsměv, ta hůlka, která mu míří na obličej… U toho se zarazil.
Hůlka, která mu míří na obličej?

Severu zaslechl výkřik.
Pravda, potom, co je Markus zbavil devíti dílků během noci a ji to málem zabilo už věděli, že další odstraňování bude nebezpečné. Ale copak se do toho pustil teď? Její tělo ještě nezískalo rovnováhu, pokud se pokusí odstranit poslední dva kousky, zabije ji to s osmdesátiprocentní pravděpodobností zevnitř. Vylétl z učebny a…
"Co tu řvete, Weasleyová?! Srážím Nebelvíru 30 bodů! A odneste někdo toho chameleona!"

"Z čeho se vlastně skládá vaše hůlka?" snažil se dostat ruce z provazů, kterými ho svázala a zároveň odvádět pozornost.
Dívala se na něj zvláštním pohledem. Měla v očích strach. Tohle udělala proto, že ji donutil. Ale jak? Jak na to přišla?
Znovu se usmál.
"Nemyslíte si, že mě zabijete, že ne? Pak ale zemřete vy. Zbývají dva dílky. Jejich odstraňováním se zároveň urychlí průběh. Hádám, že vám zbývá tak... Pět dní. Možná méně." v hlase mu zazníval jistý trumf zatímco hnědovlásčina ruka s hůlkou klesla.
"V mé hůlce je brána z dračího srdce," odvětila. Sledovala ho podezřelým pohledem.
Kniha Otevřených zlomenin není to, co objevila. Důležitý byl dopis v ní. Dopis, který psal Severus pro případ, že by se jeho bratr vrátil a donutil ho zase někoho zabít. Dopis, který psal Severus pro případ, že by Markus přišel zabít jeho.
"Řekněte mi, proč je vaše hůlka černá? Příliš takových není," dobře věděl, co to znamená, ale nic neřekl.
"Jen je z tmavého dřeva," odvětila a propalovala ho zelenýma očima.
"Ne, takto černá hůlka znamená jen dvě věcí," Markus se vítězně ušklíbl.
"Že byl kouzelník jednou nohou v hrobě..." pozvedl obočí a nechal druhou odpověď na ní.
Ne, nemusela se zamýšlet. Buď již kouzelník okusil chuť smrti a nebo hůře... Umírá.
"Mám pro vás návrh," prohodil ještě. "Zničím ten prsten aniž bych vás zabil. Použiji k tomu černou magii. Ale za to budu chtít vaši hůlku. Dáte mi ji. Hůlka, jež zčerná, získá moc, kterou má málokdo. Vy to přece víte. Moje taková byla, ale už vybledla. Ano, jistě jste našla v tom listu, že jsem chtěl mocnou hůlku. Musel jsem k tomu Severuse využít, pochopte mě. Naše sestra umírala. Kdyby zemřela, její hůlka by byla ztracená. Ale kdyby ji někdo zabil v tu pravou chvíli..." vrhl fanatický pohled na hůlku na stole.
"Už se rozpadá... Všechna Severusova práce už se rozpadá... Dejte mi svou hůlku a já vás zachráním!" Marksu sebou prudce trhl, když vstala a sledoval ji lačným pohledem. A ona udělala tu nejnepravděpodobnější věc. Otočila se a zamířila pryč. Před očima se jí zatmívalo čím dál častěji. Bylo jí zle téměř nepřetržitě. Ale i tak. To, co provedl Severusovi mu přece nemůže odpustit. Nechala ho v hradním sklepení a pokusila se doběhnout ke schodům. Už zase se jí vše ztrácelo. Stihla to. Opřela se o stěnu a čekala. Deset vteřin, dvacet.... Nahoře uslyšela křik. Ano, už zase mohla jít.
Markus za ní cosi křičel a nutno říct, že to její bolesti hlavy příliš nepomohlo. Pokusila se zavolat na Severuse, ale nebylo to třeba. Další místo, kde hledal původ křiku bylo právě sklepení. A našel. Vzal ji do náruče. Už byla dostatečně daleko. A na Markuse použila tišící kouzlo. Nikdo ho nenajde. Pár dní hladovění mu jen prospěje. Může tam třeba trénovat na pobyt v Azkabanu. Zatímco ona se vyspí. Přitiskla se k Severusově plášti. Cítila, jak ji nese v náručí nahoru po schodech. Šli dlouho, ošetřovna nebyla v prvním patře. A ono se přistihla, že zase touží, aby ten okamžik nikdy neskončil. Vdechla jeho příjemnou vůni a pokusila se jednoduše si tu chvíli užívat.

A/N
Měli jsme tu delší pauzu, ale už zase píšu a obzvláště tuto povídku chci dokončit. Připadá mi, že tato kapitola vám nic neřekne. Jen vyplňuje děj. V další už se toho dozvíme dost o Severusově sestřičce.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Illian Illian | Web | 28. prosince 2011 v 17:17 | Reagovat

Ach Ber, to je tak úžasné...já...já nenacházím slova. Opravdu. Jenom tiše zírám a nejsem schopná dostatečně vyjádřit svůj obdiv :-) Jak to děláš, že mě tak dobře znáš...ne, raději to neříkej :-D
K čertu, proč tu nemůže člověk dát deset hvězdiček? Tohle si to určitě zaslouží. :-)

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 28. prosince 2011 v 18:01 | Reagovat

[1]: Vzpomněla jsem si, že jsi chtěla černou hůlku, ale já se bála, že dřevo bych netrefila.

Jaký je tvůj oblíbený strom? Ať ji uděláme z něj xD A jádro ona blána z dračího srdce. To měl i Lucius Malfoy, že? xD

Ani nevíš, jak jsem se bála, že tohle se ti nebude líbit xD

3 Illian Illian | Web | 28. prosince 2011 v 20:10 | Reagovat

[2]: Oblíbený strom? Och...tak na tohle se mě ještě nikdo nikdy neptal. Abych pravdu řekla ani nevím...mám ráda staré stromy. Staré velké stromy, ty mohutné a strašidelné :-D
Jinak netušíš, jak já se bojím, že se ti to moje nebude líbit. Jestli se mi to povede - a nadopuji se kofeinem - pak by to možná, už zítra mohlo putovat e-mailem :D

4 KSM KSM | Web | 29. prosince 2011 v 15:08 | Reagovat

[2]: Ty chceš černou hůlku k čemu prosím ?

[3]: Máte nějaký zvláštní smysl pro humor... ;-)

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 29. prosince 2011 v 17:37 | Reagovat

[4]: Černou hůlku má Illian v povídce xD
Nic jiného v tom není. Je to Fan Fiction na Harryho Pottera.

Zvláštní smysl pro humor? Proč myslíš?

6 Lai Lai | E-mail | Web | 29. prosince 2011 v 20:13 | Reagovat

Na to, že má kapitola vyplňovací funkci, je napsaná zatraceně dobře :-) Absence nějakého zásadního děje snad ani nevadí, čtlo se to dobře, plynule. Ze spisovatelského hlediska skvěle odvedená práce, Ber.

Ty zkrátka píšeš takovým zvláštním způsobem. Připadá mi to daleko hlubší, velice osobité.
Pravý opak takových těch typických povídek, jichž je na mezisíti habaděj. Ty mi přijdou velmi neprocítěné, jednoduché a plytké.
Ty do psaní dáváš mnoho ze sebe samé.

(Mimochodem jsem se chtěla zeptat, zda Ti nevadí, že Tě oslovuji "Ber", tedy kratší formou Tvé oficiální přezdívky...? Zní to totiž trošičku důvěrněji než "Berenika", mám ale strach, aby Ti ta familiárnost nebyla proti srsti :-)).

7 Berenika Berenika | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 10:00 | Reagovat

[6]: Děkuji. Tvé pochvaly mě opravdu těší.
A ne, samozřejmě, že mi to nevadí.

Ach, už si ani nevybavím, kdy mi tak Ill začala říkat. Pak Nel-ly. Nu zkrátka lidé, na kterých mi záleží, bez kterých si blogový svět nedokáži představit. A ty k nim patříš, takže ne, vůbec mi to nevadí. Naopak jsem ráda.

8 Illian Illian | Web | 30. prosince 2011 v 10:12 | Reagovat

[5]: Když mě černá vždycky fascinovala *psí oči*
Ale to není, to co jsem chtěla říct. V e-mailu...snad, máš tu, uhm, mou povídku pro tebe a pokud to nebude tak hrozné, jak si myslím, že to je, pak bych ji mohla třeba...po domluvě...zveřejnit na hp-povidkach? Co ty na to? :-)

9 Berenika Berenika | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 12:23 | Reagovat

[8]:Mě taky xD Černá je úžasná barva, i když mi to okolí vymlouvá. Narozdíl od ostatních barev dává najevo něco víc. A vlastně z malířského hlediska to ani není barva, že?

Uhmm... Odpovídala jsem. Děkuju, děkuju, děkuju! Je úžasná! A zveřejnit na Hp-povídkách? Proč ne? Je to přece tvoje dílko. A monumentální!

10 Keta Keta | Web | 30. prosince 2011 v 13:47 | Reagovat

"Hůlka, která mu míří na obličej" - to mě rozesmálo :D Dokonale napsané xDD

11 maglaiz maglaiz | Web | 30. prosince 2011 v 21:19 | Reagovat

[5]: Ten se ti už neozve, spamer.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama