
Panenka
15. prosince 2011 v 12:04 | Berenika | volná
Komentáře
Souhlasím s komentáři přede mnou, je to opravdu povedené a krásné
hned jsem si vzpomněla na tu naši, co máme ještě z dob po babičce...
No, je to pěkné a to s tou hlavou ti plně věřím. Migrény mám den co den už asi měsíc.
Zdravím. Velmi působivé. Mimochodem tak jak jsi si to rozmyslela s tím bannerem a oblíbenými stránkami prosím ? ![]()
Básně jsou útvarem, který do Tebe čtu nejraději, tedy jim ve Tvém případě dávám jim přednost před prózou.
Jako vždy ve mně totiž Tvé dílo rozbouřilo nesmírně silné emoce. Myslím, že je fantastické, jaký vliv mají na mé pocity.
Kolikrát zjišťuji, že se mnou nic nedělá mnohá kniha až románového rozsahu, jež si neuměle klade za cíl rozjitřit čtenářův cit. Naopak ve Tvém případě stačí pouhých pár odstavců k tomu, aby ve mně vzkypěly emoce - opravdu nesmírně silné emoce.
Zde se právě pozná spisovatelský (básnický) um. Přečtla jsem kupříkladu nespočet špatných válečných knih, jež každým řádkem vnucovaly čtenářstvu melancholii, stesk, žal, marnost. Ani po dvou stech (popř. třech stech či více, to je lhostejné) stranách se to samozřejmě nepodařilo. Proto, že jejich autor nedovedl psát. Ano, byl schopen řadit jedno písmenko za druhé, ale tím jeho dovednost končila. Ty jsi přesným opakem tohoto špatného příkladu.
Stačí několik slov a mně v hrudi cosi vře a bublá - cosi, co - jak jsem napsala výše - lze přirovnat k emoční bouři. Nesmazatelný dojem, neustále přetrvávající; jeho síla nevyprchává ani po několikerém přečtení.
Popsat detailněji, co cítím, je velice těžké. Nadávám na svou nedostačující slovní zásobu (a to se mi nestává často), mám pocit, že nedovedu vyjádřit přesně to, co se ve mně děje při čtení. Nicméně alespoň hrubý náčrt mého vnitřního hnutí.
Prožívám jakýsi stesk po nepojmenovatelném. Melancholii, žal, nostalgii dětství (v obecnějším i osobnějším smyslu), jakýsi nesouhlas. Stín. (Mám dojem, jako by na mne někdo seshora opravdu vrhal stín.) Jakýsi drtivý obal okolo útrob a okolo hrudi. Poslední dvě sloky mne doháněly k čemusi, co se již nachází úplně mimo mou schopnost popisu. Nutkání k ... pláči? Ale ne tak úplně k pláči z lítosti a pohnutí, ale ... u všech bohů, existují pro to vůbec slova?! Inu, lidé pláčí, když je pro ně situace výjimečná, nezvyklá, hodna velkých emocí. Tak. Nutkání k slzám pojatým coby vyznamenání scény, která je nad citovou všedností. Toho, co neprožívám běžně. Málo známého rozpoložení.
Protože tak skvělou báseň nelze přečíst jen tak.
Má poslední myšlenka se nesla v děkovném tónu. Cítila jsem nesmírnou vděčnost vůči Tobě, Ber - za to, že píšeš tak krásně a já mohu Tvé básně číst.
Ech, v okouzlení básní jsem zapomněla dodat, že upřímně přeji brzké uzdravení.
Fascinující! Jsi úžasná... napsat něco takového, když tě k tomu bolí hlava... neuvěřitelné! ![]()
Nádherná báseň, snad ti bude brzy lépe..
Ou, 2 měsíce zmeškaných hodin..
















Moc povedené. Opravdu se mi to líbí, jsi dobrá!