se stojíc na špičkách.
V paprscích slunce roztančila
světélka hvězd a měsíc v tmách...
šmouhu, ač jehličím ještě voní.
Tvůrce útulné atmosféry...
...si dal záležet na jejím vzhledu,
na šatech barvy prašného sněhu,
v němž představit si ji nedovedu,
ač do očí vložil jí obzvláště něhu.
Od první hvězdy do poslední se na ostří nože roztáčela...
A ráno loutkář - pro dlouhou chvíli - zasunul čepel do jejího těla.
Author´s note:
Konečně mne napadlo něco k tématu. Nebo to bude náhlá inspirace z touhy vidět tu alespoň jedno dílko?
Nicméně v básni jsem si zkoušela hrát se slovy a úmyslně neukončovala některé řádky. Poslední dva verše už měly být pouhým shrnutím myšlenky, kterou se mi zjevně - dle mé milované sebekritiky - stejně nepovedlo vložit do básně xD
















Zjisti jestli te miluje, mrkni na muj webik !