16. kapitola - Sny nemizí samy (I. část)

3. března 2012 v 15:11 | Berenika a Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
V první části další kapitoly jsme si pro vás s Illian připravili další novou postavu.
Trochu šílenou, sympatickou kouzelnici, o které se dočtete v následujících řádcích.
Komentáře by potěšily.




Trhl hlavou přesně včas, aby se vyhnul ráně.
Co to sakra…
,,Blacku, okamžitě přestaň!" Muž před ním se zarazil.
,,Malfoy?" zeptal se překvapeně.
Lucius se zamračil a neodpověděl. Místo toho šáhl automaticky po hůlce. Ale ta byla pryč. Hnědovlasý muž se rozesmál.
,,Takže ty jsi tu zavřený se mnou, Malfoyi?"
,,Opravdu směšné," odvětil Lucius.
,,Ale vypadá to tak."
Otočil se od něj. Nějak už si zvykl, že na něj nikdo z řádu neútočí, nesnaží se ho zabít ani nic podobného. Každopádně tím svého odvěkého soupeře zmátl.
,,Není tu Harry a Leandra?" zeptal se a obcházel místnost.
Sem tam se dotkl chladné stěny. Cítil z ní magii. Jen mu vrtalo hlavou, že nevidí žádné dveře.
,,Harry…?" zeptal se Black.
,,Ne, zebra," zavrčel Lucius aniž se na toho ztracence podíval.
,,Zebra?" Sirius pořád tvářil nechápavě.
To je tak, když před vás najednou strčí vašeho nepřítele a on se k vám chová, jako by s vámi byl na čaji o páté.
Lucius se na něj pohrdavě ušklíbl.
,,Blacku, slyšel jsi někdy slovo ironie?"
Už se chtěl otočit zpátky k té zajímavé zdi, když ho Sirius zarazil.
,,Počkejte, kde je Harry?"
Překvapeně vydechl.
,,Co prosím?" zeptal se.
,,Slyšel jste."
Samozřejmě, že slyšel, ale ptal se ho Black tak uctivě nebo se mu to zdálo?
,,Nevím," odpověděl po chvíli.
,,S Leou a se Snapeem někam zmizeli, než jsem skončil tady."
,,Harry se Srabusem? A kdo je Lea? A co se k čertu stalo s vámi?"
Lucius si povzdechl.
,,Lily."
Sirius doslova vyskočil.
,,Lily je mrtvá!"
Zavrtěl hlavou.
,,Není a…" zaváhal ,, A je teď mojí přítelkyní."



,,Jacqulino?" zeptala se a obezřetně se rozhlédla po místnosti.
,,Hmmm…" ozvalo se z rohu místnosti a na světlo se postavila štíhlá černovlasá žena s těma nejčernějšíma očima, jaké měl jen její rod. Jacqulina Rosewellová.
,,Leo!" vykřikla a letmo ženu objala a okamžitě jí pokynula k židli, která se tam jako zázrakem objevila.
,,Co potřebuješ?"
,,Najít svého bratrance." Ina, jak jí říkali, se zakuckala.
,,Luciuse?"
Lea se ušklíbla.
,,Jo, Luciuse."
,,Nemůžu sloužit," odvětila zamračeně Ina.
,,Prosím…"
,,Děláš si legraci?" zavrčela černovláska.
,,Nebudu ti pomáhat zachraňovat toho aristokratického zmetka."
,,Změnil se," zašeptala Lea.
,,Něco ti řeknu… On se NIKDY nezmění."
,,Dokážu ti, že se mýlíš…"
,,A když ne?" odsekla chladně Ina.
Lea zaváhala.
,,Co chceš?"
Ina se opřela o barokní opěradlo židle.
,,To víš přece sama…"
"Ale to se nikdy nestane Ino! Myslela jsem, že jsi už dostala rozum. Proto jsem za tebou přišla."
"Leandro..." žena se chladně pousmála a vstala ze židle. Vypadala nebezpečně. Nebezpečně, ale přesto krásně.
"Neříkej mi tak," zasyčela na ni Lea.
"Ale Leandro! Myslelas, že se vzdám svého snu? Nezapomínej, že je to to jediné, co mě odlišuje od mého prokletého rodu. Sny a city."
"City? Myslela jsem, že ti přezívají Ledovec."
"Ach jistě a něco o tom, že čekám na ledoborec, moc hezké," ucedila cynicky Ina a přiblížila se ještě o kousek.
"Už jsme spolu dlouho nemluvili. Vypadáš....jinak," prohodila náhle konverzačním tónem a namotala si na prst jeden z Leiných pramenů.
"Jinak?"
"Ano. Jinak. Jako by jsi se zmenšila. Zesláblas. Už z tebe nevyzařuje to kouzlo."
"Nerozumím...."
"Jsi Malfoyová, Leandro. Stále nerozumíš tomu, co to obnáší. Ačkoliv,..." žena ji chvíli obcházela, když pak náhle vytáhla ze záhybů šatů dýku.
"Možná bych ti to mohla ukázat."
"Jacqulino...?"
"Co to slyším? Strach?"
Lea náhle vytrhla dýku z její ruky a přiložila jí ji k hrdlu.
"Mě strach nenaženeš. To se neboj. Vím co chceš. A Ty zase víš, proč nemůžeš být zaklínačem!"
"Proč?!" vykřikla pobouřeně Ina a odstoupila od Lei.
"Už jsme ti to vysvětlovali. Kromě toho, že být zaklínačem je nesmírně těžké, musíš být geneticky předvolená."
"Geneticky předvolená?! Nehraj si se mnou. Tvůj..."
"Ticho!" vykřikla prudce Lea a zahodila dýku. "Ty to nechápeš? Tvá moc je nestabilní. Nemá ji co ukočírovat! Nemůžeš ji použít, protože nikdo neví co by se stalo! Proto jsi taky pořád zavřená tady! Proto tě zavřela tvá rodina v téhle díře."
Tmavovláska se hrdě narovnala a napřáhla ruku. Dýka ze země jí hladce vklouzla do dlaně a ona ji pevně sevřela. V očích měla zlost a lítost zároveň.
"Je to kruté," vydechla zničeně a se žuchnutím se posadila zpět do křesla.
"Nechtěla jsem,..." začala tiše Lea, ale Ina ji přerušila.
"Neomlouvej se. Je to ponižující."
"To ti vštípil kdo? Omluva..."
"Nech toho Leandro. Jsi až příliš dlouho v blízkosti těch...těch lidí. Změnilo tě to. Ani si to neuvědomuješ. Nikdy by jsi se takhle nechovala. Leandra, kterou jsem znala, Lea, byla energická, krásná a sebevědomá žena."
"Byla to jenom maska! Copak to nechápeš? I Ty ji nasazuješ aby jsi se vyhnula všemu tomu venku. Přiznej si to konečně. Jsme přeci kamará..."
"Byly jsme, Leandro! Byly! Jsi opravdu tak bláhová, že si myslíš....že,...že, když za mnou přijdeš, tak ti bez sebemnšího odporu pomohu? Nezapomínej, jak jsme se poznali. Tehdy jsem byla zničená a zoufalá. Pravda, pomohla jsi mi se z toho dostat, ale teď? Jsem to zase já...."
"Lžeš. Mrzí mě, že jsem tě vyrušila ve tvém perfektním životě," odsekla Lea a měla se k odchodu.
"Odkud jsi se naučila té ironii?" zeptala se náhle se zájmem Ina. Jako by pookřála. Jako by se změnila v mžiku vteřiny.
"Ino?"
"Nikdy dřív jsi ironická nebyla. Možná trochu sarkastická, ale ironie?"
"Jsi v pořádku?"
"Samozřejmě, proč bych nebyla?"
"Ty změny nálad...."
"Já vím!" vyštěkla zase pobouřeně "Dělá to ta...moc. Ani když jsem se ji snažila používat, tak na mě nepřestala zanechávat následky."
"Ovládá tě víc, než ty ji, Ino."
"Nech toho Leandro a laskavě mi o tom něco řekni, prosím. Jsem tak dlouho mimo obyčejné dění a ty se se mnou ani nechceš podělit o nějaké ty novinky."
"O čem ti mám říct?" zeptala se nervózně Lea, i když věděla, že tenhle trik na Inu fungovat nebude.
"Ale? Někomu se nechce mluvit?"
Lea si poraženecky povzdechla. Dlužila Ině hodně. A jestli chtěla, aby jí pomohla měla by jí aspoň něco říct.¨
"Jmenuje se Severus."
Ina zakřičela radostí a objala ji.
"To je úchvatné! Ano! Konečně!"
"Chováš se jako malá holka. Nebyla jsi to náhodou ty, kdo mi před chvílí říkal, že se mám chovat jako správná aristokratka?"
"K čertu s tím! Podrobnosti."
Lea protočila oči v sloup. Byla už na její změny nálad dost zvyklá. Věděla, že někdy je lepší se s ní prostě přestat bavit a odejít. Někdy, stačilo chvíli ztichnout a ona se uklidnila. V lepších případech nad tím měla kontrolu, ale dnes. Netušila, že je na tom Ina zase tak špatně, napila se čaje, který jí nabídla a povzdechla si.
"No, má černé vlasy a oči. Je docela vysoký. Vyšší než já a to o dost," začala trochu neochotně Lea. Jakmile si všimla pobavených jiskřiček v Ininých očích, nezbylo jí nic jiného než si sednout vedle ní a začít povídat o muži, kterému darovala své srdce. Nevěděl to. Ale měl se to brzo dozvědět.

,,Jak jste se sem vůbec dostal?"zeptal se.
,,Vážně je to dobrá otázka pro tuhle chvíli?" ušklíbl se hnědovlasý muž.
,,Docela rád bych věděl, jestli nemám halucinace, máte být totiž, jestli jste si toho nevšiml, mrtvý."
Sirius se zarazil.
,,Cože?"
Aristokrat naprosto neadekvátně protočil oči a odmítl se na něj znovu podívat. Beznadějný případ. Vlastně byl zázrak, že se tam za ten týden ještě nezabili. Čtvercová místnost je doháněla k šílenství. Stěna, stěna, stěna - jídlo - stěna, stěna…
Alespoň, že jim tam někdo jakýmsi záhadným způsobem dodával to jídlo. Zkoušeli držet hlídky, ale prostě se to tam objevilo, jako by ani nikdo nepřišel. Bylo to možné, i když nepravděpodobné, ale shodli se, což byl téměř zázrak, že o nich nikdo neví. Koneckonců, chytil je ten dráček a ne jeho pán. Jen…
,,Tak jak jsi se sem dostal Blacku?"
,,To je přece jasné, portálem, ale vy jste mě nehledali." Sirius vzdychl. ,,Oni mě nehledali."
,,Nebo jste tu snad byli kvůli mně? Po těch letech tady dole?"
,,Vy jste ty léta byl…"
Lucius si nemohl pomoct a do hlasu se mu vkradla špetka obdivu. Opravdu, v té místnosti už nezešílel jen kvůli tomu, že se snažil vyrovnat se jemu, který byl celkem klidný. Jen mluvil ze spaní. Volal neznámá jména, svíjel se zdánlivě v bolestech. Když se vzbudil, nic nevěděl.
,,Ano tady," přerušil jeho myšlenky Sirius.
,,Sám a naživu mě udržovalo jen to, že Azkaban byl horší. Vlastně se divím, že tu vydržíte vy. Aristokratický panák, který v Azkabanu strávil ani ne měsíc, a byl vyřízený."
,,Možná jsem se změnil… Díky ní," zavrčel a vzápětí litoval, že to řekl.
Proč měl jen takovou potřebu se před ním ospravedlnit? Nastalo tíživé ticho.
,,Docela jsem v pokušení vám to věřit," uznal po chvíli Sirius.
,,Ale pak víte, co má Lily ráda…. Hmmm… Jaký má ráda pohár?"
Teď se musel chtě nechtě rozesmát. Jak ho napadlo zeptat se zrovna na tohle? Sirius se ušklíbl. Poprvé viděl Malfoye se smát a bylo to… Zvláštní? Ale milé. Zničilo to pár centimetrů nenávisti, kterou se učili ignorovat.
,,Jahodový se zmrzlinou. A z vlastní zkušenosti vím, že by jí jeden nestačil."
Chvíli se na sebe dívali překvapeně. Jeden proto, že ho udivilo, že ten druhý dokázal odpovědět, druhý proto, že viděl u toho druhého celkem přátelský výraz. Sirius se opřel o zeď.
,,Takže je to pravda?" Jeho hlas zněl nějak vážně.
A Lucius stejně vážně přikývl. Hnědovlásek překvapeně vydechl.
,,Takže Jamese… Podváděla?"
,,Svým způsobem."
,,Hajzle!"
,,Není hlavní, že žije?"
,,Není hlavní, že je James mrtvý?" zavrčel Sirius, rozhodnutý Malfoye zabít. Bez odkladu.

,,Kde jsme?" zeptal se černovlásky a ona se na něj kouzelně usmála.
,,Nevím."
Musel se chtě nechtě usmát. Ta žena, se kterou se tam vypravil, byla svým způsobem šílená. Trpěla hroznými změnami nálad, a i když by mu to asi nepřiznala, cítil, že nezvládá svou moc.
Možná by potřebovala…
,,Dejte mi ruku," zamumlal a vzdorně se jí podíval do temných očí. ,,Jacqelino, dejte mi ruku."
Měla strach. Moc dobře si uvědomovala svou slabinu a tak jí prostě chytil za ruku než stihla cokoli říct.
Ucítila, jak se něco uvnitř ní mění. Harrymu vyrazil na čele pot. Nemohl mít sebou ale úplného blázna.
A když neovládala kouzla pořádně, bylo to totéž. Pustil ji a ona překvapeně vydechla. Dosáhl ale něčeho jiného než chtěl. Její tělo se rozzářilo mírnou červenou aurou. Ušklíbla se a sledovala svoje ruce.
,,A to nám má pomoct?" zeptala se.
Moc dobře tušila, o co se snažil, a obdivovala, že se vůbec pokusil trochu napravit její pomatenou auru, ale jí moc dobře ti nejlepší řekli, že to buď udělá sama, nebo jí nikdo nepomůže. Červená pohasla úplně a ona se cítila mnohem lépe.
Nadechla se volného vzduchu. Volnost kouzel, žádná upjatost. Ale ten pocit bude trvat jen pár hodin.
Viděl v jejích očích ještě větší smutek a beznaděj. Ale on jí přece chtěl jenom pomoct.
,,To je v pořádku," zavrněla a objala ho kolem ramen.
,,Zvykla jsem si, a věř mi, že i tak umím bojovat lépe než kdekdo."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | Web | 3. března 2012 v 17:57 | Reagovat

Krásne napísané :) ... akurát ja mám radšej Severusa v inej pozícii, ale fakt sa mi to páčilo :-) apropo máte skvelý blog a nádherný dizajn :-)

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 3. března 2012 v 18:13 | Reagovat

[1]: Severus na tom s Leou není tak špatně. Snad jen v této kapitole má málo prostoru, ale to se v dalších zase změní.
A samozřejmě děkujeme, pochvala potěší :-D

3 Keta Keta | Web | 4. března 2012 v 20:46 | Reagovat

Skvělá postava, teď zbývá jen vykoumat, jaké místo obsadí v mém seznamu oblíbenců... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama