19. kapitola - Ztráty a nálezy - Část první

21. dubna 2012 v 11:22 | Berenika a Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
Výbuch. Kdo by kdy řekl, že pečení dokáže přivodit výbuch.
"Ono to vybouchlo! Už zase!" vyhrkla Alessandra a překvapeně zírala na zčernalou troubu, ze které se ještě kouřilo.
"Říkala jsem, že tam máme dát jenom dvě vejce snyváka."
"Sophie! Vždyť v té knize je....moment, čtyři a ne dvě."
"Samozřejmě," pohodila hlavou černovláska a andělsky se na sestřičku usmála. "To proto, že je tam chyba."
"Jak to můžeš vědět?" nedala se odbít Alessandra.
"Jednoduše. Aktivní látkou ve vejcích snyváka, je, jestli si to správně pamatuji, prášek přání, nebo také pulvis votore. Kterého, na množství zde uvedené, je prostě mnoho. Reakce proto nedojde rovnováhy a všechno to...exploduje."
Sirius i Alessandra se na ni nevěřícně podívali. Kam na tahle moudra chodí? Vždyť zní úplně jako Snape.
"Takže to zkusíme znovu?" zeptala se s úsměvem Sophie a v očích jí hrály pobavené jiskřičky. Bylo to jako vařit lektvary. Bylo to jako zkoumat a objevovat. Bylo to...nepopsatelné, úchvatné. Bavilo ji to a ona si to prostě zamilovala. Lektvary a vaření? Vždyť je to totéž, pomyslela si rozverně a vyklepla do mísy dvě modravá vejce. Vejce snyváka.



"Představ si to, knihu receptů!" sdělovala pobaveně Lily ředitelce, která jenom nevěřícně kroutila hlavou.
"Zní to až neuvěřitelně," podotkla a upila ze svého šálku čaj.
"Já vím, ale ta kniha tam vážně byla, tak jak..."
"Sophie."
"Cože?" zeptala se nechápavě Lily a odložila svůj šálek na stůl.
"Je inteligentní po Severusovi. Klidně bych věřila tomu, že si té knihy náhodou všimla a vymyslela to."
"Jakože jim šlo o jinou knihu?"
Minerva přikývla a všimla si, že na tváři její společnice už není tak nadšený úsměv jako když k ní přišla.
"Bohužel, to asi bude pravda, ale co tam tak mohou dělat? Jsou to přeci děti!"
"Lily, děti ne děti. Sama víš, co zvládl tvůj syn když mu bylo jedenáct."
"Ale..."
"Mají stejné geny," připomenula jí zcela vážně a sama přemýšlela, kolik potíží jim ještě přivodí.
"Geny na maléry myslíš?"
"Přesně tak. Dědí se v tvé rodině. O tom není pochyb."
"Ale....asi máš pravdu,"povzdechla si Lily a zase si vzala zpět šálek.


"No...zatím to nebouchlo," podotkl Sirius s nakrčeným obočím a obezřetně sledoval dvířka trouby.
"Nebouchne to. Věř mi."
"Jsi si nějak moc jistá Sophie."
"Ale já vím, že to nebouchne. Nemá proč. Všechno je v rovnováze a kouzlo jsme provedli správně."
"Když myslíš..." zahuhlali unisone Sirius s Alessandrou a hypnotizovali ona dvířka společně. Konečně se ozvalo slabé cinknutí. Bylo to hotovo.
"No,...kdo to vytáhne?"
"Já!" hlásila se odvážně Alessandra. Popadla chňapku a pomalu vytahovala veliký pečící plech.
"Páni...." vydechli obdivně všichni tři. Ten dort se jim opravdu povedl. Vypadal nádherně. Tři patra zdobené čokoládou, zelenými květy co se dají sníst a bílým krémem. Jako by říkal: sněz mě!
"Myslím, že se bude Luciusovi líbit."


"Jsme tady!" zahalekal Harry hned po tom, co vpadli do sborovny. Tam byla ale tma jako v pytli.
"Co je?" nechápal a už hledal vypínač. Zbytek se už do místnosti nasoukal také a všem se zdála tma v místnosti zvláštní. Ani vypínač nefungoval.
"Leo? Nevíš co se děje?"
Oslovená se zrovna chtěla zeptat na totéž, když se náhle rozsvítilo a ozvalo se mohutné: "Vítej zpět!"
Lucius nevěřícně zíral na nápis nad stolem i na dort a všechny ty rozesmáté tváře. Oni ho vítají zpět? Jeho? Malfoye? Nerozuměl tomu, ale cítil podivný hřejivý pocit. Pocit, který se mu moc líbil.
"Tatiii!" zavýsla nadšeně Alessandra a doslova se mu pověsila na krk.
"Au, počkej, musíš opatrně, ta ruka mě ještě trochu bolí."
"To by jsi si měl dát dort. Upekli jsme ho my tři," hlásila hned Sophie a popadla ho za zdravou ruku. Druhou popadla Severuse a oba je vláčela ke stolu a volným židlím.
Lucius se Severusem si vyměnili pobavené pohledy a s úsměvem se posadili. Přece jenom, jednou si užít oslavu můžou, no ne?


Jakmile otevřel oči, chytil se za hlavu.
On se opil? Jediné pozitivum bylo, že mu na klíně dřímala Lily. Moment… Co že to včera dělali? Určitě pili… Hodně.
Opřel se o opěradlo svého křesla. Museli toho vypít opravdu, opravdu hodně. Nesmysl, nemohli toho vypít tolik. Měli tam JEDNU lahev a to by jeho rozhodně nesložilo.
A pak ho něco napadlo. Rychle sáhl do stolu vytáhl zdobené zrcátko. Původně dokázalo odhalit zlo, ale jako klasické zrcadlo bylo také dobré. Chvíli mu trvalo než zaostřil a pak si všiml, že se mu hodně rozšířili zorničky.
,,Zatraceně!" zaklel a zatřásl s Lily.
,,Lily!"
Zavrněla, ale oči se neotevřely.
,,Chci spát. Nech mě být…"
,,Promiň." Zavrčel a vrazil jí jemnou facku.
Otevřela oči. Podivně skelné, jako by ani nevěděla, kdo je.
,,Lily…"
,,Kdo je Lily?"
Zapotácel se.
Bože…
Bože, bože, bože…


,,Severusi!" vrazil do sklepení jako uragán.
Profesor lektvarů se skláněl nad stočeným tělem jeho sestřenice. Teď vylétl a přitiskl ho ke zdi.
,,Jestli jsi jí…"
,,Severusi, neudus mě, Lily je na tom stejně a já asi taky, jenom to na mě nepůsobí tak silně."
Teprve teď si všiml, že se sklepnímu ,,netopýru" třesou ruce. Odstrčil ho od sebe a naklonil se k Lee.
Po chvíli musel chtě nechtě konstatovat, že je na tom stejně.
,,Kdo to nepil?" otočil se rychle k Severusovi.
,,Nevím… Mám ještě pořád v hlavě jako vygumováno!"
,,Podívej se na mě."
Vrhl na něj neochotný pohled.
,,Takže za chvíli i ztráta paměti…"
,,Cože?"
,,Lily ztratila paměť, ty ji začínáš ztrácet a máš ještě rozšířenější zorničky - jestli to jde - než já."
Profesor lektvarů se opřel o stůl. Na chvíli se tak otočil zády k němu a mohl si utřídit myšlenky.
Myšlenky. Malfoy měl pravdu, zapomínal rychle.
,,Musíme…"
Zamračil se.
Ještě před chvílí chtěl něco říct, ale…


...O několik hodin dříve...


Tajemná postava v černém plášti vzala do ruky lahev ze stolu.
Byla tam tma a nikdo by ji neviděl, ani kdyby bylo světlo. Měla přece neviditelný plášť. Nebo snad měl?
Kdo to byl? Rty se zkřivili do úšklebku, když z honosného prstenu na ruce skáplo několik kapek jedu do hrdla láhve vína. Tohle vyjde, pomyslela si bytost a rychlým pohybem hůlky zakouzlila špunt, aby to vypadalo, že láhev nikdo neotevřel.
Nebudou dávat pozor.


...O několik hodin déle...


Sophie se spokojeně probudila a nahlas zívla. Náhle se jí něco zatřepalo před obličejem.
Překvapeně zamrkala a zaostřila pohled na stříbrnou tečku.
"Co je to?" podivila se nahlas. Před jejím obličejem se vznášel dlouhý stříbřitý vlas, který vypadal, jako by byl snad živý. Natáhla ruku a pokusila se ho chytit, ale když se jej dotkla konečky prstů zatmělo se jí před očima.


"Ale Severusi! Jenom jednu čokoládovou žabku. Přece musíš mít rád čokoládu. Každý ji má rád!"
Severus na ni vrhl rezignovaný pohled. Nedokázal jí nic odepřít.
"Leo," zasténal zoufale, když vybrala tu největší z hromady.
"Jen nežbrblej a šup tam s ní!" nařídila mu nadšeně.


Sophie vykřikla a rozhlédla se kolem sebe.
"Co to bylo?"
"Co?" ozvalo se vedle ní.
"No....tamto...kde to je?"
Alessandra nechápavě sledovala, jak se její sestra rozhlíží po pokoji.
"Vypadáš, jako bys viděla ducha," podotkla rozespale.
"Možná ano," vydechla zmatená Sophie a snažila si všechno urovnat v hlavě.
"Sophie?"
Zatřásla s ní Alessandra, ale ona nevnímala. Byla jako ponořená do svého vlastního světu, sama pro sebe si něco mumlala a u toho si pokyvovala.
"Alessandro? Myslím, že se něco hodně, ale opravdu hodně pokazilo."
"Cože?"
"Já..." zmlkla a zalapala po dechu. Další dva stříbrné vlasy doslova vepluly do místnosti. "Já myslím, že je na čase jít se podívat na rodiče," dodala se zatnutými zuby.
"Ale proč? Určitě ještě spí."
"Je to důležité Alessandro."
"No tak dobře," povzdechla si oslovená a neochotně ze sebe shodila deku. Nevšimla si, jak se Sophie obezřetně vyhýbá čemusi ve vzduchu. Čemusi, co ona sama neviděla.
Vyhnula se jednomu, ale druhého se dotkla. Opět se jí doširoka rozšířili zorničky.


"Bolí tě ta ruka hodně?" zeptala se starostlivě Lily.
"Ani ne, zvlášť když jsi tu ty," zašeptal jí do ucha Lucius a s úsměvem sledoval, jak její tvář zaplavil ruměnec.
"Nech toho Luciusi, jsou tu děti," okřikla ho tiše a rozhlédla se kolem dokola.
"Tak se někam vypaříme a..."
"Tatiiii!"
"Jé, Alessandro, co potřebuješ?" zeptal se trochu nervózně Lucius a Lily vedle něj propukla doslova v záchvat smíchu.


"Alessandro!" vykřikla zděšeně Sophie.
"No jo, vždyť už jdu," ozvalo se z koupelny což ji aspoň trochu uklidnilo. Měla špatné tušení. Už pochopila, co ty stříbrné vlasy značí. Jsou to vzpomínky. Ztracené opuštěné vzpomínky, které by se tu určitě jen tak povalovat neměly. Pohlédla na hodiny a ze rtů jí splynul povzdech. Hodiny se stříbřitě zavlnily a s hrůzou si uvědomila, že většina věcí v místnosti také. K tolika předmětům se vázaly vzpomínky? Proboha.
"Tak jdeme?" zeptala se Alessandra čile.
"A...Ano."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lena Lena | 22. dubna 2012 v 17:00 | Reagovat

Miluju tuhle povídku :)

2 Lai Lai | E-mail | Web | 22. dubna 2012 v 18:09 | Reagovat

Nádherně napsáno, bohatost jazyka je úžasná. Ale pozor na stylistickou stránku, co dvě věty, to chyba - zápis přímé řeči, čárky, "pečicí" místo "pečící" (vyjádření účelu) atp.

3 Lukáš Lukáš | Web | 23. dubna 2012 v 11:13 | Reagovat

Zdravím.

[1]: taky ju miluju...strašně.

[2]: souhlasím. ;-)

4 Keta Keta | Web | 26. dubna 2012 v 15:25 | Reagovat

Úžasné, moc se mi líbí to s těmi vzpomínkami :D

5 Surynka Surynka | Web | 3. května 2012 v 17:37 | Reagovat

Hoooodně zajímavý, jdu čáíst dál, ale děje je tam pořád dost a dost :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama