Jak na poezii?

19. dubna 2012 v 12:53 | Berenika |  My-spirit
Narazila jsem na Krásné na článek, který mi jako člověku se zalíbením v poezii vystřelil obočí do závratných výšin. Nestačila jsem se jednoduše podivovat nad autorčinými rýmy. Kdyby psala jen pro sebe, ale na návody na psaní má podle mého z blogerských řad právo jen málo lidí. Temnářka, Edith... Známá jména. Ale rozhodně ne někdo, kdo podle stylu psaní nepozná rozdíl mezi poezií Shakespeara a Františkem Hrubínem.

A nyní si budu s verši hrát já, snad z rozmaru...



Když začnete psát, nezáleží na tom, jestli vám pod rukama vzniká lyrická nebo epická poezie.
Pokud s psaním začínáte, nezáleží dokonce ani na tom, jestli to bude sonet nebo nóna, kdepak.
Když začal Shakespeare psát své Anglické sonety, netušil, že jednou budou podle jeho jména typicky "Shakespearovské" a Villon při psaní své první Villonské balady zcela jistě nevěděl, že podle jeho uzpůsobení veršů budou skládat básníci celé desítky let po jeho smrti.

Kdepak, první báseň je vaše já.
Nebude mít dokonalé verše. A nemusí být ani podle přesné skladby sonetu.
Když napíšete báseň a bude to proto, že jste dostali za úkol napsat "cosi" s rýmem ABAB, tak to bude báseň, ale ne poezie. Samotná poezie musí dýchat. Rýmy musí plynule přecházet jeden v druhý a k tomu je cesta dlouhá týdny. Neexistují zkratky a neexistuje návod, který vám řekne, jak se v deseti dnech naučit správně psát.


Krok I.
Chuť. Pokud si sednete ke stolu se zcela vygumovanou myslí, otevřete slohový sešit a řeknete si, že teď už ten úkol "teda jako" udělat musíte, tak mi věřte, že nenapíšete ani první řádek. A když ano, tak následně vytrhnete ze sešitu celou stránku, v tom horším případě ji celou přeškrtáte než vám dojde, že ji opravdu musíte vytrhnout.


Je potřeba ona pověstná múza.
Klišé? Kdepak! Nemůžete jí dosáhnout, ale je třeba přemýšlet. Hrajte si se slovy jen tak. Nechuť pak může přinést první řádek, který vám sedne přímo do noty. Není důležité znát téma než začnete psát. Sami musíte vědět, kdy budete psát a kdy ne. Sednete si ke stolu a víte, že pokud nenapíšete ty verše teď, utečou.


Nemučte se s nechutí, ukrátím vám to - stejně byste nic nenapsali.
Musíte mít chuť napsat báseň. Musíte toužit potom, abyste po ruce měli papír a tužku a mohli zapsat první rým, který vás napadne. Je třeba jej podržet v hlavě a pak rychle naškrábat na papír nebo naťukat na klávesnici. Jakmile je jednou na papíru, je tam. Jakmile se na něj díváte na obrazovce, máte ho. Je prostě váš.
Jste básník, hrajte si. Kdo říká, že básníci nejsou hraví, plete se. Jsou. A každý, ač začnul jako sebehorší pisálek, je vlastně jenom děcko zamilované do slov svého mateřského jazyka. Správný básník dokáže napsat nejen pesimistickou báseň. Správný básník popíše svou vlastní duši každým veršem tak, že to pozná jen on sám. A jen proto se pak jeho básně dají číst.


Až si budete chtít sednout ke stolu a začít psát, přemýšlejte.
Zkuste být prostě hraví a mít tu chuť. Inspiraci nehledejte, inspirace je uvnitř vás. Stačí otevřít jediné dveře zamčené na klíček a psát. Ale ne z donucení, ne bez chuti a nikdy pokud máte nechuť k básním.
Dokud je necítíte, nepište. Nejdřív je třeba odemknout, až poté psát.


Krok II.
Někdo vidí rýmy tak, jiný onak.
Shakespear by nesložil Hrubínovy verše a Hrubín by si nehrál s anglickými sonety. Záleží na době, na povaze. Ty dávají dohromady cit. Někdo má cit pro hudbu a skládá k ní texty pomocí rýmů. Někdo rock, někdo rap. To ale není poezie. Poezie se nedělí na sloky a refrény. Někdo může říct, že má rýmy, ale na druhou stranu poezie není o rýmech. Jako příklad by mohlo sloužit vzorné Haiku, ale tím není třeba plést si hlavu. Pokud nemáte cit pro poezii, napiště pár slok, učitel se zlobit nebude. Ale pro vše na světě se nesnažte o nic víc, dokud nesplníte první krok. Chuť až po ní se soustředíte na cit.


Máte ji? Dobrá... Pokud byla chuť napsali jste minimálně dva verše.
A teď je třeba se na ně podívat. Co se stalo? U první básně nečekejte nic. Bude strnulá, bude z ní mrazit spíš než aby jemně hladila po tvářích. Druhá báseň bude už jen kostrbatá. Třetí, pokud bude z citu a ne z donucení, vám jasně řekne, jestli máte nebo nemáte dál psát. Nejde tu o talent, jde tu o to, jestli se dokážete zdokonalit. Čím déle píšete, tím víc vidíte sami do sebe. Pokud nemáte pro básně "cit," nemůžete psát.
S chutí dokáže sebehorší básník napsat verše. Ty první. Mistry se stanou jen ti, kteří je dokáží zjemnit.
Vaši myšlenku vložit na papír je těžké. Vždyť uhýbá! Pere se s vámi a nakonec uteče za roh a vy ještě cítíte, že na vás vyplázla jazyk a utíkala dál. Každé slovo se dá nahradit. A nemusí to být slova jako "dezintegrace" nebo "implementace." Stačí přejít přes obvyklá slova. Když na začáteku básně nahradíte áčko jinou a zajímavější spojkou, někde uberete nebo přidáte slabiky, je to cit.


Nemusíte své básně příliš upravovat.
Časem básník upravuje málo. Ale vy píšete první... A co teď? Rým není všechno, verš není všechno. Verš končí rýmem, na který ale navazuje další verš, ne rým. Pokud máte rýmy, nechte je. Ale uzpůsobte verše.
Že se "vejce" a "strejce" rýmuje neznamená, že složíte dobrou báseň, když napíšete "Přišlo vejce, snědlo strejce."
Poezie je kouzelná věc, záležitost duše. Strohé rýmy, pokud máte strohou náladu, jinak jsou nepřípustné. Žádná složitá souvětí, ve kterých se sami nevyznáte. Používejte raději jednoduché věty, vyhývejte se spojce "a" a neopakujte slova. V první básni tyhle chyby budou, to mi věřte. Ale to nahradí zkušenosti s citem.


I kdybyste měli chuť a cit hned, musíte se s nimi naučit zacházet.
Trvá to dlouho. Ale jde to. A pokud ne, přijde to samo, dřív než si to uvědomíte.
Hrajte si se slabikami, aby seděly. Ano, tentokrát doporučuji se trápit. Napište báseň v prvním kroku. Opravte ji ve druhém a tentokrát se nad ní mučte. Mínus nebo plus dvě slabiky sem tam nevadí. Časem už vám verš bude špatně znít, když to nevyjde, ale teď je třeba se to jednoduše naučit, vštípit si to do paměti. Básník nemávne kouzelným proutkem a nenapíše báseň napoprvé.


Když vezmu verše autorky básně ze článku na Krásné Lovely-rox.


"A nestačí mít peněz moc,
svobodu za ně nekoupíte za noc."


Typické áčko na začátku se dá lehce nahradit.
Když se navíc podíváte pozorně a dáte si tu práci s počítáním, zjistíte, že první řádek má 8 slabik a druhý 11. To už je chyba. Ne proto, že by neseděl rým, ale že je tam jen dosazený a na samotný verš se nehledí. Áčko působí žalostně už proto, že jako kdyby tam bylo kvůli té jedné zmučené slabice, ač další stále chybí.


"Ač bohatství máš nebo slepou moc
nekoupíš den a ani hravou noc."


První řádek má po úpravě 10 slabik, druhý stejně.
Peníze se dají lehce nahradit bohatstvím a zmizím nám jedno naprosto nepoetické slovo. Význam slova "moc" se dá vykládat dvěma způsoby a nahradit původním tím druhým tak bylo nakonec jednodušší.
Co se týká druhého řádku, svoboda je opravdové klišé a pokud si ji básník troufne použít, pak ať je mistr slova.
Svobodná je noc, ale i den. K noci víc sedí hravá jako důvod, proč je třeba si ji koupit.


Autorka básně tedy zvládla první krok, měla chuť psát.
Ale napsat nejdříve název se dá u Akrostychu, ne u normální básně. Název je až po psaní. Nejdříve se zrodí dílko, pak příjde jeho jméno. Zbývá jí proto ovládnout cit a nepsat jen tak, aby se nenudila a nemusela zírat takřka do blba. Píše pěkné básně. Ač nevím, kolik jí je, tak na její věk jsou jistě pěkné. Ale ve třiceti budou dětské, bez smyslu a bez pointy.


Krok III.
Je pro zkušenější básníky, kteří by se rádi trápili xD
Tady přichází na řadu ta pravda, že nikdo z těch, kteří splnili první dva kroky není skutečný básník. Až vydáte sbírku básní, budete básník. Až se vaše poezie dostane do celorepublikové soutěže, pak budete básník.
Do té doby jste blázen se světlem v duši. Nejste básník. Ale vaše duše už básník je a to jí nikdo nevymluví.


Tak se tedy pusťme do experimentů.
Teprve ve třetím kroku je čas, jak psala i autorka článku na Krásné, rozlišit epickou, lyrickou, lyricko-epickou poezii a naučit se rozeznávat nóny, sonety, villonské balady a poznat rozdíl mezi tím, jak píše který básník.
Ve třetím kroku se stáváte psychicky labilním jedincem, kterému nikdo nesmí šáhnout na jeho sbírku knih básní, který si rád přečte i básně v cizím jazyce a především ten, který je nepochopitelný pro ostatní.


Nyní se vrátíme k Shakespearu, jehož jménem jsem vlastně začínala.
Proč se kdysi skrýval? Kdo byla jeho "černá dáma," která provází celé jeho sonety? Jaká byla jeho doba? Jak žil? Proč se možná schovával za pseudonym a proč zrovna Shakespeare?
A nyní vy.
Proč máte blogy a skrýváte se? Kdo je vaše duše ve vašich básních, která jimi provází vaše čtenáře? Jaká je naše doba? Jak žijete? Proč se schovávate za pseudonym blogera a proč zrovna ten, jaký máte?
Vidíte? Pokud jste skončili takhle, pak už vám asi nikdo nezabrání psát.


Je to různé.
Můžete nyní prohlásit, že jsem blázen. Že nemám psát rady, když sama sebe nemám právo nazývat básníkem.
Zároveň ale můžete přečíst tenhle článek a zkusit jej porovnat, využít nebo mi vyvrátit mé chyby.
Tohle je pro teenagery, ne pro ty, kteří něco dokázali. Ani proty, kteří jako dospělý píšou pro radost. Dva kroky vedly k tomu, jak jsem napsala první báseň a řídím se jimi stále. Třetí krok je jemný, zkouším jej. Píšu různé styly, soustředím se na ně. Ale záleží na tom, aby báseň byla mnohem víc než báseň. Musí to být poezie a pod tím není třeba představit si rým a verš. Poezie je to, když se dokážete dotknout motýla, aniž byste mu setřeli z křídel pel. Poezie je jediná dokonalá věc, kterou dokáže vytvořit člověk sám.


Píšete básně? Píšete je stejně jako já? A co otázky na Shakespeara, sedí?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. dubna 2012 v 13:13 | Reagovat

Mám výhodu.
Nepíšu básně, ale poklesslosti.
Ale jinak s tebou souhlasím.

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 19. dubna 2012 v 13:17 | Reagovat

[1]: Souhlas od někoho se skvělými dílky mne vskutku těší, děkuji :-D

3 Lovely-rox Lovely-rox | 19. dubna 2012 v 15:29 | Reagovat

Udělala jsi z tech dvou veršů o dost hezčí verše :-D

4 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 19. dubna 2012 v 15:49 | Reagovat

ten článek na krásný.cz mě upřímně pobavil. pokud chcete psát básně, musí se ve vašem životě odehrát nějaká zvláštnost, odchod blízkého přítele, nebo SMRT??.??děsivý! O_O  :-D
nebudu psát, že je tvůj článek o dvě stě procent lepší, protože bych ho urážela už pouhým srovnáváním s tou příšerností.
je vidět, že tomu rozhodně rozumíš. už jenom to, že se i v samotném článku vyjadřuješ poeticky je důkazem toho, že básnit umíš (což vim dávno, četla jsem tvý verše). takže žádný takový, že nemáš právo nazývat se básníkem! :-)

5 Berenika Berenika | E-mail | Web | 19. dubna 2012 v 16:36 | Reagovat

[3]: Určitě to zvládneš přeměnit taky. Chce to jen ještě pořádně vypilovat ten cit, ale do té doby prosím nepiš návody nebo se jimi bude někdo řídit a nejsem si jistá, jestli si takový člověk někdy oblíbí poezii :-D

[4]: Dobrý básník dokáže napsat optimistickou báseň. Za touto větou si stojím, protože moc dobře vidím i rozdíl ve svém vlastním starším psaní a nynějším. Ale nejlepší básník, mistr, dokáže city a události propojit tak, že jsou.... Nu prostě mistrovské, jak jinak to říct. Znovu se odvolávám na Shakespearovu Černou dámu. Byl nešťastný a ještě v té době... A přesto z některých sonetů může sálat zamilovanost a i z těch smutných touha po životě.

Jinak velmi děkuji za pochvalu.
Snad se zlepším natolik, abych mohla s klidným srdce sama sebe nazývat básníkem i já ^^

6 Tess Tess | E-mail | Web | 21. dubna 2012 v 22:47 | Reagovat

Milá Bereniko, neznáme se. Každá se pohybujeme v různém okruhu. Píšeme různé věci. Našla jsem tě náhodou.
Za tento článek ti děkuji.
Děkuji ti, protože mi navrátil víru v lidstvo a existenci inteligentních autorů i mimo má obvyklá působiště.
Kromě toho je zajímavý.
Díky ti za to.

7 Lai Lai | E-mail | Web | 22. dubna 2012 v 18:00 | Reagovat

Nejdříve k článku na Krásné - ta bláznivá dívčina si snad ani opovržení nezaslouží, nejmenšího citu není hodna.
Řekla bych, že v jejím případě jde o plody znásilněné Musy, ale faktem jest, že toto nemá s Musou, byť pohaněnou a zmrzačenou, pranic společeného.
Takovíto lidé by si zasloužili někam zamknout s kompletním Shakespearem. Potom mohou tvrdit, že v životě poesii alespoň VIDĚLI. Ale toto, to je urážka pro světovou autorskou obec.
Se sladkým ovocem Shakespearova ducha (a nebo ducha jiného znamenitého autora, začínaje již zmíněným Františkem Hrubínem, pokračuje přes Konstantina Biebla a Gottholdem Ephraimem Lessingem konče) jsou srovnatelny málokteré skvosty naší literatury, ale TOTO, to není ani brak. Hodnotit to měřítkem Shakesperovým je vlastně Mistrova hana.
RÝM té zkázonosně tvořivé hemeži zřejmě zhola nic neříká a cosi mne ponouká k spekulacím, zda vůbec rozumí oněm definicím opsaným ze sešitu literární výchovy (či z podobného zdroje).
Že jí není stydno! Být na jejím místě, hanbila bych se jen pomýšlet na ušlechtilé umění básnické.
Mrzáček mlékoduchý... Přejme jí snad jen ostré a rychlé prozření. Snad by jí neuškodila špetka ponížení, alespoň si bude pamatovat, že nemá strkat nos do věcí vysoko strmících nad její "um".
Dokáže-li něco takového nazvat zpěvořečnictvím, nemá smysl pro hodnoty. Jak pro hodnotu poesie, tak pro hodnutu sebe samé. A to jsou pro uměleckou tvorbu dva zásadní předpoklady. "Dvojsloupí" vznášející klenbu euforických výšin poetické ryzosti. Věru hrůza!

Co se týče Tvého článku, ten je přímo úžasný. Obsahuje celou řadu rad k nezplacení - rad erudovaného člověka, znalce, veršotepce.
Tudíž děkuji za zasvěcená doporučení, odvážím-li se někdy psát báseň, určitě se mi budou nesmírně hodit.

Co se týče závěrečných otázek:
a) Nikolivěk, nepíši. Ovšem čtu, v hojném množství. Epigramy, lyriku, denně jednu divadelní hru. Výlučně klasiku. Sama si vůbec netroufám tak vysoko zdvíhat zrak - není v mých skromných možnostech tvořit něco tak nádherného.
b) Sedí. :D Mimochodem, co se tkne toho domnělého pseudonymu, Muammar Kaddáfí měl takovou theorii, podle níž nebyl sir Shakespare Brit, nýbrž Arab žijící v Anglicku a jeho jméno se postupem času z původního "šejk Epír" poangličtilo.
A smím-li se zeptat, Ber, v čím překladu čteš Shakespeara?

8 Lai Lai | E-mail | Web | 22. dubna 2012 v 18:00 | Reagovat

Nejdříve k článku na Krásné - ta bláznivá dívčina si snad ani opovržení nezaslouží, nejmenšího citu není hodna.
Řekla bych, že v jejím případě jde o plody znásilněné Musy, ale faktem jest, že toto nemá s Musou, byť pohaněnou a zmrzačenou, pranic společeného.
Takovíto lidé by si zasloužili někam zamknout s kompletním Shakespearem. Potom mohou tvrdit, že v životě poesii alespoň VIDĚLI. Ale toto, to je urážka pro světovou autorskou obec.
Se sladkým ovocem Shakespearova ducha (a nebo ducha jiného znamenitého autora, začínaje již zmíněným Františkem Hrubínem, pokračuje přes Konstantina Biebla a Gottholdem Ephraimem Lessingem konče) jsou srovnatelny málokteré skvosty naší literatury, ale TOTO, to není ani brak. Hodnotit to měřítkem Shakesperovým je vlastně Mistrova hana.
RÝM té zkázonosně tvořivé hemeži zřejmě zhola nic neříká a cosi mne ponouká k spekulacím, zda vůbec rozumí oněm definicím opsaným ze sešitu literární výchovy (či z podobného zdroje).
Že jí není stydno! Být na jejím místě, hanbila bych se jen pomýšlet na ušlechtilé umění básnické.
Mrzáček mlékoduchý... Přejme jí snad jen ostré a rychlé prozření. Snad by jí neuškodila špetka ponížení, alespoň si bude pamatovat, že nemá strkat nos do věcí vysoko strmících nad její "um".
Dokáže-li něco takového nazvat zpěvořečnictvím, nemá smysl pro hodnoty. Jak pro hodnotu poesie, tak pro hodnutu sebe samé. A to jsou pro uměleckou tvorbu dva zásadní předpoklady. "Dvojsloupí" vznášející klenbu euforických výšin poetické ryzosti. Věru hrůza!

Co se týče Tvého článku, ten je přímo úžasný. Obsahuje celou řadu rad k nezplacení - rad erudovaného člověka, znalce, veršotepce.
Tudíž děkuji za zasvěcená doporučení, odvážím-li se někdy psát báseň, určitě se mi budou nesmírně hodit.

Co se týče závěrečných otázek:
a) Nikolivěk, nepíši. Ovšem čtu, v hojném množství. Epigramy, lyriku, denně jednu divadelní hru. Výlučně klasiku. Sama si vůbec netroufám tak vysoko zdvíhat zrak - není v mých skromných možnostech tvořit něco tak nádherného.
b) Sedí. :D Mimochodem, co se tkne toho domnělého pseudonymu, Muammar Kaddáfí měl takovou theorii, podle níž nebyl sir Shakespare Brit, nýbrž Arab žijící v Anglicku a jeho jméno se postupem času z původního "šejk Epír" poangličtilo.
A smím-li se zeptat, Ber, v čím překladu čteš Shakespeara?

9 Keta Keta | Web | 26. dubna 2012 v 14:30 | Reagovat

Fascinující, nikdy by mě nenapadlo, že se dají psát návody na básnění - ale ty jsi to zvládla dokonale :)

10 Vendy Vendy | Web | 12. května 2012 v 23:41 | Reagovat

Jsem asi blázen se světlem v duši. Protože nepíšu podle pravidel, ale podle toho, co cítím. A jen málokdy veršuji do rýmu, když se mi to nehodí, rým prostě nedám...
Někde jsem četla názor, že báseň bez rýmu není báseň. Nemyslím si to...
Tvůj článek je perfektní. Perfektní rozbor a návod.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama