20. kapitola - Krev z lektvaru

12. května 2012 v 21:17 | Berenika a Illian |  Navzdory z(a)tracené minulosti
,,Nerozumím tomu," zavrčel.
Sophie tiše vzdychla. Její sestra jí vytáhla od pečlivé přípravy lektvaru kvůli nějakému opilci, který je údajně její strýc a… a který je jednoduše řečeno úplně mimo jejich problém.
I když na druhou stranu musela souhlasit, že je dobrá taktika mít blízko alespoň jednoho zaklínače.
,,Nevypadáš jako Luciusova dcera," zavrčel na ní a vytrhl jí z myšlenek.
,,Nejsem," konstatovala prostě a vrhla na Alessu prosebný pohled, aby se vzápětí mohla vypařit do sklepení.
,,Ona je moje dvojče, ale její otec je Bradavický lektvarolog."
,,Severus Snape?"
,,Ano."
,,Přítel Leandry?"
,,Ano…" zamumlala a přemítala, jak může být tak dobře informovaný.
,,Počkej, jak můžete být dvojčata, když máte jiné otce?"
,,Prostě jsme."
,,Ale vymysleli jste si to."
Alessandra protočila oči po vzoru svého staršího bratra a unaveně se podívala na svého již milovaného strýce. Během chvíle ho zařadila do šuplíku s nápisem Nepotřebné.



,,Ale, ale… Luciusi…" hadí hlas zasyčel a přejel rukou po vroubeném rámu obrovského zrcadla.
Jistě, zrcadlo z Erisedu mělo i jiné funkce než ukazování přání. Bylo svým způsobem starší než prastaré. Ukazovalo minulost i součastnost. Bylo myslánkou, která zobrazovala i cizí myšlenky a tak se mu dařilo manipulovat s lidmi. Alexandr mu byl hodně nápomocný. Lea si na něj tak zvykla, že mu řekla naprosto vše.
Však proč ne. Zachránil jí život už tolikrát… Pokaždé na jeho příkaz. Tok času byl nevyzpytatelný. Skoro nepochopitelný.
Hleděl do naprosto zmatených očí. Očí, které nevěděly, kde jsou, a přinášelo mu to jakési uspokojení. Miloval ten bezbranný pohled. I když netušil, že takhle uvidí Malfoye.
,,Spletl jsi se, viď?" zasyčel a jeho bledé prsty začali znovu obkreslovat znaky vryté do pozlaceného rámu před více jak několika staletími.
,,A ty, má zlatá…" Lea se vyplašeně rozhlédla, jako by sama slyšela jeho hlas.
,,Na povrch aristokratka, ale uvnitř tak citlivá, že se dáš využít a lehce zmanipulovat aniž by sis toho všimla…" Ušklíbl se.
,,Severusi…" zamumlal. Znaky se mu svou nerozluštitelnou zprávou míhaly pod prsty.
Zrcadlo stejně jako ony změnilo svou tvář. Další hadí úsměv. Hadí… Slizký… Nepříjemný…
A zároveň s ním v tiché scenérii nový obraz.
,,Lily… Lily Potterová…." V té chvíli vypadala bledá tvář nějak zasněně. Ne…. Sny byly pro ty dobré. On byl fanaticky ponořen do svých myšlenek, tak se to dalo říci. Nesnil. Ten den. Ten večer. Ten konec.
,,A Harry Potter," zašeptal, když se rozbouřená hladina povrchu se strukturou skla, začala zase uklidňovat.
,,Jak lehce ses dal zlákat svým synem. Jste slabí… Tak slabí…"
Z hrdla se mu ozvalo něco jako zachrčení. Možná to měl být smích.
,,Ginevra Rosewellová… Stačilo vědět, že jsi těhotná a šla bys do pekel. Tak roztomilá. Tak nevinná… Kdysi."
Obraz zrcadla se znovu rozplynul. Tentokrát se měnil ještě těžkopádněji. Mířili pořád hloub k srdci hradu.
Konečně se mohl podívat na nové prostředí.
,,Jacqulina Rosewellová a Sirius Black. Jak jste vy dva podivný pár a přece i ona vypadá tak spokojeně. Jí bylo lehké přemluvit. A na tebe, Siriusi Blacku, stačilo pouhé osvobození."
Ucítil, jak se mu pod prsty přesouvají značky naposled. Než se obraz ustálil, točil se ve vodních kruzích a propadal do víru. Déle než obvykle. Fascinoval ho. Kdyby se v té chvíli zrcadla někdo dotkl, zemřel by. Případně by skončil ve dvanáctém století a to by si moc nepomohl. A pak… Bradavická ředitelna.
Teď už byl od obrazu vzdálen jen pár centimetrů. Toužil tam sedět, toužil vládnout místu, kterému se musel tak dlouho vyhýbat, toužil. Minerva McGonagallová bezvládně ležela v křesle. Bylo toho na ní hodně. Zvláštní… Dokázala by zaspat i svou smrt? Možná to tak bude, protože zemře brzy. Velice brzy.
,,Albus Brumbál," zavrčel poslední jméno na seznamu.
Zabil ho a ani to nepomohlo.
A stříbřitý duch v té chvíli zašeptal jiné jméno.
,,Tom Raddle."


Zatnula zuby a máchla nožem. Z ruky jí okamžitě vytryskl proud krve a rudé kapky se začaly vsakovat do jejího oblečení. Zasyčela, kdo ví jestli bolestí, nebo zlostí. Věděla ale, že teď je všechno jedno. Musí jim pomoci. Všem do jednoho.
Natáhla svou drobnou ruku nad kotlík a nechala do něj spadnout několik kapek té drahocené tekutiny. Už když do kotlíku spadla první, cítila, že jí z těla neodchází jen krev, ale i něco víc. Něco jiného, něco důležitějšího, jen nevěděla co. Počítala přesně do třiceti pak si rychle ruku obvázala a lektvar v kotlíku zamíchala. Třikrát po směru, čtyřikrát proti směru a pak znovu dvakrát po směru hodinových ručiček. Obdivovala svého otce, který si musel těchto sáhodlouhých postupů pamatovat snad tisíce. Její otec…posmutněla. Měla ho tak moc ráda.
Najednou lektvar změnil barvu a ona se zase usmála.
"Hotovo…"


Alessandra sledovala počínání svého strýce a snažila se jej korigovat, aby něco neprovedl. Bylo to jako hlídat malé dítě.
"Tam to kafe…"
"Mám to!" přerušil ji náhle výkřik její sestry.
"Co?"
"Ten lektvar. Musíme jim ho rychle dát, vůbec nevím jestli jsem to stihla včas."
"Neměly bychom ho na někom nejdřív vyskoušet?" zeptala se obezřetně její sestra a viděla, že Sophie myslela i na tohle.
"Otec mi dal tu vzpomínku, myslím, že by chtěl…"
"Dobře. Strejdo?" zavolala Alessandra a oslovený se prudce narovnal.
"Můžeš….tu zůstat?"
"A na nic nesahejte," dodala rozhodně Sophie a pro jistotu ještě před odchodem zavřela dveře do laboratoře.


"Myslíš, že to bude fungovat?"
"Alessandro!" okřikla ji Sophie pobouřeně. "Bude to fungovat. Musí, co trocha optimismu?"
Alessandra se ušklíbla. "Optimismus? To říká ta pravá."
Sophie ji ale nevnímala podala zcela zmatenému Severusovi jednu lahvičku s lektvarem a čekala co to udělá. Věděla, že by to mělo zabrat téměř okamžitě, ale i tak. Severusův skelný pohled se začal vyjasňovat a ona se radostí skoro rozbrečela.
"Tati…"
"Sophie? Co se stalo…?"
"Ty si na nic nevzpomínáš?"
"Včera jsme slavili, ale pak…"
"Hlavně, že jsi zpět!" vykřikla a vrhla se mu do náruče. Chudák Severus byl zmatený a naprosto netušil co se děje.
"Ehm, Sophie? Co ostatní?"
"Aha…jistě."
Rychle si z ramene sundala tašku a při tom pohybu v ní cosi zacinkalo. Otevřela ji a podala sestře několik lahviček. "Na, to je pro Harryho, Ginny a Siriuse a Jacquelin. Já zajdu za Luciusem a Leou…"
"Jasně," vyhrkla s úsměvem Alessandra a popadla nabízené lahvičky. Přes veškerou sou radost si nevšimla, jak se její sestra začíná chvět. Ta se rychle zvedla a odběhla do vedlejší místnosti dát lektvar Lei. Ta se jen vděšeně krčila v rohu a skoro se ani nechtěla napít. Nakonec si ale lektvar od dívenky vzala a když se jí oči rozjasnily rychle vyběhla za Severusem.
"Severusi! Jsi…jsi v pořádku?"
Přikývl a sledoval jak Sophie odbíhá i za Luciusem. Něco se mu na tom nezdálo.
"Všichni už dostali lektvar!" vykřikla Alessandra, když vtrhla do místnosti. Lucius ji okamžitě objal a s úsměvem jí zatočil ve vzduchu.
"Vy jste ale šikovné. Všechno jste to zvládly!"
Sophie chtěla něco říct, ale zatmělo se jí před očima. Její poslední myšlenkou bylo, že dávat do lektvaru svou krev možná nebyl tak dobrý nápad.


"Sophie!" výkřik se zdál nějak daleko.
"Má zlatá…"
Ne, to nebyl výkřik. To bylo něco mimo prostor a čas. Syčivý, táhlý zvuk. Písmena, která se do slov poskládala teprve, když prolétla sklem a některá se o ně rozbila, takže věty nedávaly smysl. A přece tolik hlasů šeptalo. Tolik…
Chytila se rukama za hlavu a pokusila se je překřičet. Nejdřív jemně, jako kdyby ani neměla jistotu, jak nahlas tam smí křičet, ale pak už naplno. Hlas jí selhával a oni jí vráželi do mysli tisíce dýk. Tisíce duší uvězněných v zrdcadle z Erisedu.
A pak se jí něco dotklo. Chladné prsty sevřely její ruku až jí donutily znovu použít už tak vykřičený hlas. Chtěla volat o pomoc, ale z hrdla se jí, jak bylo předem jasné, vydralo jen bezmocné zachrčení. Viděla před sebou skleněnou desku, která zářila matnými symboly. Spirály překrývané čtverci a zdánlivě nekonečně opakovanými čarami bez jakéhokoli účelu a pak to, co ji táhlo k ní. Zapřela se o klouzavý povrch, ale nešlo se udržet. Dopadla a zem a na poslední chvíli se zapřela o rám. To raději zůstane mezi těmi hlasy, než by vyšla ven. Tušila, že tam čeká něco horšího. Tušila a dokonce to uviděla, když se ornamenty rozletěly do ztracena a povrch zrcadla jako kdyby se rozplynul. Věděla, kdo před ní stojí. Lodr Voldemort. Vší silou se zapřela a vydrápala na nohy. Když zjistila, že opravdu stojí a nemá nic zlomené rozeběhla se dozadu. Chodba uvnitř zrcadla jako kdyby neměla konce nebo… Spatřila temný výklenek, do kterého bezmyšlenkovitě zapadla. A padala. Daleko a do temnoty.


Lektvarolog si prohrábl vlasy, ale nemohl na nic přijít.
Myšlenky se ještě neustálily. A přece věděl, že to, co hledá, je důležité. Dokonce by řekl, že otázka života jeho dcery. A pak to měl. Zachytil Alessandru, která se vymanila z otcovy náruče a pevně jí držel u sebe, zatímco její sestra klesla na zem. Musel to udělat. Uvěznilo by je to jinak obě.
Dýchal rychle. Sledoval, jak Sophie padá k zemi a nic neudělal. Už bylo pozdě. A pak dopadla. Zavřel oči, ale nic se nestalo. Jako kdyby podlaha nebyla a ona se propadla někam jinam. Do jiného světa, do jiné doby a přinejlepším do zrdcadla z Erisedu, jak se často stávalo.
"Zrdcadlo z Erisedu…" zamumlal a nechal Luciuse, aby ho odstrčil od Alessy. Klopýtl by, kdyby se býval neopřel o stěnu.
Modrooká dívka tam stála. Ztuhla. Vnímala jen, jak ji Severus zachytil, když se chtěla rozběhnot k Sophii a pak, jak se ocitla v bezpečném obětí svého otce. Chtěla se zeptat, kde je, ale nemohla najednou promluvit. Cítila se malátná a hlas měla slabý, jako kdyby křičela celou dobu. Severus se na ní otočil a překvapeně ji sledoval.
Zničehonic sykla a chytila se za ruku, jako kdyby ji něco spálilo. Už si byl jistý.
Od toho dne se jí stane to samé, co jeho dceři. Lucius na něj vrhl více než naštvaný pohled, když se za rohem objevilo průsvitné tělo bývalého ředitele. Severus jen kývl hlavou. Sám nevěděl, co si má myslet.
"Zdá se, že se ti to povedlo," adresoval Luciusovi poznámku, která měla vysvětlit, co se stalo a aristokrat k sobě jen víc přitiskl svou dceru jako kdyby jí měl ztratit, což samozřejmě hrozilo víc než kdy dřív. Nemuseli to říkat nahlas. Věděli přesně, kdo tahá za nitky.
Tak se mu to povedlo. Nepřivedl zpátky jen Lily, ale i toho, koho chtěl přivést původně.


Tma. Byla naprosto všude. Chtěla křičet. Nemohla. Chtěla se postavit a bojovat proti té černé věci před sebou, ale měla pocit, že nemůže dýchat. Že se topí v moři beznaděje.
Ne…!
Křičela? Ne…nemohla. Bála se. Strašně moc se bála. Strach úplně strvoval její tělo a objímal její srdce jako ledová pěst. Myslela si, že se z toho zblázní. Nechápala ani, proč je ještě naživu. Nebo jak vůbec může dýchat. Nechápala to. Byla zmatená a neměla se o co opřít. Její pevné body se ztratily. Její otec byl pryč. Všechno…
Jen jedno věděla. Tohle není náhoda. Věděla to stejně dobře, jako věděla, že její otec, Lucius ani Alessandra, se neměli dostat sem. Tohle bylo přichystané pro ni. Něco jako soukromé peklo pro tu, která zemře. Pro tu, která to všechno zavinila. Pro ni. Pro ni, která věděla, že se sem dostane, ještě dřív než první rudá kapka její krve dopadla do toho lektvaru.


"Má dcera je pryč kvůli tobě!" zasyčel Severus a vrhl na Luciuse zlobný pohled. Ze všeho nejvíc teď připomínal rozzuřeného draka, hada, lva, kohokoliv z oněch mocných zvířat. Stačil jediný popud a byl by ochoten udělat cokoliv pro záchranu své dcery. Cokoliv. Rozsápat toho, kdo za to mohl. Zardousit Voldemorta třeba holýma rukama. Byl by schopný udělat cokoliv…
Lucius nevěděl co má říct. V hlavě měl prázdno a na jeho bedra dosedala obrovská vina. Proboha na co tehdy myslel? Na pomstu? Na moc? Na peníze? Na co u všech všudy myslel?
"Chci ji zpět," zašeptala vysílená Lily a tiskla k sobě vzlykající Alessandru. "Prosím, přiveďte mi mé dítě zpátky!"
"Co teď budeme dělat? Jak ji najdeme?" vložil se do rozhovoru otřeseně Sirius a podpíral Jacquelin. Nebylo jí dobře. Všechno se s ní točilo a ona měla pocit, že brzy omdlí.
"Severusi?"
Lea šeptala tak, že ji mohl slyšet jenom on. Viděla v jeho očích bolest. Tak velkou bolest ze ztráty, kterou by nikdy neměl žádný člověk cítit.
"Severusi…" zašeptala znovu a lehce se dotkla jeho dlaně. Bála se, že ji odstrčí, že na ni začne křičet, ale místo toho, její ruku pevně sevřel, jako by to byl maják uprostřed bouře. Ulehčeně vydechla a opřela se o jeho rameno.
"Najdeme ji…"
Nevěděla, jestli se to, co říká splní, ale ona tomu pevně věřila a byla ochotná pro to udělat cokoliv.
Minerva si všechny zamračeně prohlížela. Seběhli se k ní do kanceláře jako ustrašené malé děti, ale i ona poznala, že tohle…to co se právě děje…je víc než jen nějaká patálie v jejich osudech. Tady vůbec nejde o osudy jich, nebo o osud Sophie. Tady jde o víc. Už jen vědět tohle jí nepříjemně drtilo a zároveň jí nedovolovalo myslet na nic jiného, než na všechny hrůzy, které kdy viděla.
"Ale musíme něco udělat!" vykřikl znovu Harry, když už byli opět všichni ponoření do svých chmurných myšlenek.
"Ona to věděla," zašeptal najednou Severus a k údivu všem mu lehce zakolísal hlas. Tohle, že byl ten Severus Snape, kterého znali? Jízlivý, sarkastický, cynický s ledovým srdcem? Ne, tohle byl pouhý stín muže, kterého potkávali dřív ve sklepení. Nikdo nevěděl jak se cítí. Nikdo to ani vědět nechtěl. Vždy tak rozhodný, sebevědomý, ale dnes… Dnes byl zlomený a kupodivu jaksi lidský. Mnohem víc se začal podobat normálnímu obyčejnému člověku, otci, který právě ztratil jediné dítě.
"Co věděla?" zeptala se plačtivě Lily, která se snažila vydržet. Z posledních sil, které jí zbývaly se snažila odolat tomu nutkání začít brečet, kopat do všeho kolem sebe, třískat věcmi. Snažila se tomu odolat. Snažila se ignorovat kajícné pohledy od Malfoye. Od muže, který pro ni pravděpodobně přestal existovat a pokud ne, pak se musí stát něco hodně velkého, aby k němu opět našla cestu. Most, který spojoval jejich duše, se totiž jenom nezřítil, on zmizel a břehy se oddálily tak daleko, že už je možná ani nikdo nepřemostí.
"Věděla, že když do lektvaru přidá svou krev, tak se stane něco špatného. Věděla to, protože to četla v mnoha knihách. Když, jsem si vzpomněl na ten protijed…nikdy by mě nenapadlo, že do něj dá svou vlastní krev. Bylo to tak bláhové. Tak pošetilé, co ji to napadlo?"
"To je prostě Sophie. Ona by to udělala tak jako tak. I kdyby ji to mělo zabít okamžitě…" zamumlala Alessandra a k údivu všech přešla k Severusovi a stikla mu chlácholivě ruku. Cítila tu bolest kterou v sobě měl. Cítila ji, protože ona sama trpěla. Měla strach. Vše co cítila Sophie cítila také, jen…jen o poznání méně. Snad proto se dokázala udržet na nohou. Snad proto dokázala vnímat i něco jiného než strach, samotu a beznaděj, které okupovaly její duši.
"Samozřejmě, protože je celá po tobě Severusi. A protože je celá po tobě, tak to zvládne a my ji zachráníme. Rozumíš mi?" snažila se ho povzbudit Lea, ale i její hlas se třásl potlačovanými emocemi.
"Takže? Co teď bude. Vpadnem na toho…jak se jmenoval? A zvalchujeme mu hřbet?" ozvala se z rohu i ta poslední osoba, která byla v místnosti a Alexandrův lehce konverzační a hlavně bezstarostný tón je konečně probral z letargie.
Ano, zvalchují Voldemortovi hřbet!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keta Keta | Web | 13. května 2012 v 15:51 | Reagovat

Jen hodně vzácně tohle dělám, ale...
Nemělo by v poslední větě být "Voldemortovi"? :D

2 Berenika Berenika | E-mail | Web | 13. května 2012 v 16:50 | Reagovat

[1]: Hups (Angel) Stane se... xD

3 Lukáš Lukáš | Web | 15. května 2012 v 16:22 | Reagovat

[1]: ...to tý povídce snad jedno ne ? Hlavní je, že tomu všichni rozumí :) )

4 Berenika Berenika | E-mail | Web | 15. května 2012 v 16:56 | Reagovat

[3]: Vlastně to není jedno :D Děsí mě, že si toho nevšiml člověk s mojí povahou, která miluje Češtinu a nad chybami jí vstávají vlasy hrůzou xD

5 RandiWinters30 RandiWinters30 | E-mail | Web | 16. května 2012 v 6:37 | Reagovat

It is known that money can make people autonomous. But how to act when one does not have cash? The one way is to get the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/mortgage-loans">mortgage loans</a> or just student loan.

6 Surynka Surynka | Web | 21. května 2012 v 21:00 | Reagovat

Celá kapitola tak vážná, pchmurná, ale poslední věta mi přivodila záchvat smíchu! "Ano, zvalchují Voldemortovi hřbet!" už jen to, jak to zní, mě rozesmívá a když si to k tomu ještě představím... jak už jsme zmiňovala, na tuhle povídku jsem si musela zvyknout, portože je hrozně moc originální, tak originální, že víc už to ani být nemůže a protože já jsme zvyklá zachovávat si trochu z knih a držet se nohama na zemi, musela jsme si na povídku zvyknout, ale jsem ráda, že jsem si zvykla! :-) Kásný a těšim se na další :D

7 Bonnie Bonnie | 16. června 2013 v 11:28 | Reagovat

Doporučuji se podívat na barvu písma, na mém počítači má stejnou barvu jako pozadí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama